Bezohledný, ale úspěšný. Takový byl Amerikán ze Zlína Tomáš Baťa

Tomáš Baťa založil a řídil na svoji dobu mamutí podnik, který rostl i za krize deptající světovou ekonomiku. V roce 1930, kdy deprese začínala, vyrobila firma Baťa v Československu 22 mi­lionů párů bot. O sedm let později, kdy problémy odeznívaly, to bylo už 48 milionů párů. Neobvyklá expanze byla zásluhou výrobního systému, který podnikatel železnou rukou zavedl: kombinace strojové výroby a osobní zainteresovanosti zaměstnanců na výsledcích.

Baťa ovšem byl drsný zaměstnavatel a jeho nároky na pracovní výkony vyvolávaly odpor levice a odborů. Celý jeho byznys byl předmětem šetření komisařů Mezinárodního úřadu práce. A velké výhrady k němu měli jak ostatní domácí průmyslníci, tak prvorepublikoví poslanci. Barvitý život a podnikání bez zábran největšího z českých kapitalistů připomene další díl seriálu týdeníku Ekonom o domácích byznysmenech.

Baťa by neuspěl bez ohromného sebevědomí. O něm svědčí i jeho výrok pro francouzský odborný časopis L’Économie: „Úkol, který mi byl dán, nebyl vybudovat podnik, nýbrž formovat lidi,“ prohlásil. Jak ale takový nový člověk ušitý na míru industriálnímu věku má vypadat – přinejmenším ve Zlíně, který politicky ovládl a kde starostoval –, určoval výhradně sám.

Pocházel ze ševcovské rodiny a uměl pod dohledem otce vyrobit boty už v deseti letech. Firmu založil v 18 letech v roce 1894 se sourozenci Antonínem a Annou. Zprvu se potácela na pokraji bankrotu, prosperovat začala až poté, co Tomáš přišel s novinkou – s lehkými plátěnkami s koženou podrážkou. A poté co začal výrobu mechanizovat za pomoci strojů z Německa.

V roce 1900 už firma zaměstnávala 120 lidí. Dopředu ji hnala i konkurence, jen ve Zlíně byly čtyři další obuvnické firmy. Baťa ovšem rostl nejrychleji a v roce 1914 řídil jeden z největších obuvnických podniků v celém Rakousko‑Uhersku. Dokladem úspěchu bylo, že si nechal postavit luxusní vilu od slavného architekta Jana Kotěry. A že také pro své klíčové zaměstnance nechal stavět domy.

Další vzestup mu přinesla první světová válka. S obratně získanými armádními zakázkami počet zaměstnanců vzrostl na čtyři tisíce. Produkce dosáhla téměř 10 tisíc párů denně a odhaduje se, že Baťa za čtyři roky obul polovinu císařské armády. Když po vzniku Československé republiky čelil kritice, že podporoval vídeňské válečné úsilí, bránil se připomínkou, že jeho zaměstnanci nemuseli jít na frontu bojovat.

Po rozpadu monarchie ubylo odbytišť, počet zaměstnanců byl najednou příliš vysoký a firma zápasila s dluhy. K utlumení stávek zavedl Baťa novinku: zaměstnanci si mohli ve firmě založit vlastní konto. Na jedné straně pobírali vyšší úroky než v okolních bankách a spořitelnách, na straně druhé firma přestala být závislá na úvěrech.

Za poválečné recese se projevila Baťova přirozenost: touha podnikat. Stagnaci výroby i vývozu, na němž se podepsalo i Rašínovo zpevnění koruny, vyřešil zlevněním výrobků o 50 procent, k němuž se rozhodl v srpnu roku 1922. Jeho tah doprovázený reklamou „Baťa drtí drahotu“ zprvu vyvolal prudký odpor. Českoslovenští průmyslníci pro údajnou nekalou konkurenci dokonce chtěli Baťu vyloučit ze svých řad. Jenomže ten získal uznání pražské vlády, která měla zájem na snižování cen. Za jediný den dokázal Baťa prodat 99 tisíc párů bot a výroba se zanedlouho zvýšila o 60 procent. Tím vyřídil domácí konkurenci. Náklady ale nesli i jeho zaměstnanci, kterým o více než třetinu snížil mzdy. Jako kompenzaci jim nabídl nižší ceny ve svých obchodech při nákupech základních potřeb. K tomu i jistotu zaměstnání.

Amerikán ze Zlína

Hned po první světové válce začalo být jasné, že mnoho zlínských novinek má vzory v USA. Publicista František Obrtel dokonce svoji dobovou reportáž nadepsal „Amerika ve Zlíně“ a o Baťově amerikánství s jistým despektem hovořili i politici, zejména komunisté a sociální demokraté.

Baťa do USA za svého života opravdu třikrát vyjel. Dvakrát ještě před válkou, potřetí v roce 1919. Poprvé se nechal zaměstnat v Lynnu, centru amerického obuvnického průmyslu. Pak tam přijel nakupovat stroje a potřetí, už jako úspěšný podnikatel, studoval výrobní metody ve velkých firmách, hlavně v automobilce Henryho Forda. Hodně si všímal i marketingu a hlavně vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci. Vedlo toho ho okouzlily mrakodrapy, které později, byť v daleko skromnější podobě, nechal ve Zlíně stavět.

To, s čím se ohledně uspořádání a řízení podniku ze zámoří vrátil, nebylo podle Víta Strobacha, historika, který se na dějiny zlínského podniku specializuje, nic originálního. S jedinou výjimkou – že s něčím podobným do Československa nikdo jiný nepřišel. „Šlo o směs taylorismu a fordismu okořeněnou jen o pár nápadů, jak si poradit v chudé oblasti Valašska,“ míní badatel.

Dobové reference byly příznivější. Francouzský expert Paul Devinat ve své zprávě pro Mezinárodní úřad práce z roku 1930 Baťův systém naopak označil za původní. Ocenil samostatnost dílen, účast na zisku a ztrátě, prémie a zvláštní odměny. Tím se podle něj vytvořilo jinde nevídané zájmové společenství mezi podnikem a jeho dělníky.

Baťa se ve dvacátých a třicátých letech stal přesvědčeným obhájcem hospodářského liberalismu a odmítal módní teorie o nezbytnosti státních zásahů do ekonomiky. „Je jedno, vyúsťují‑li takové konstrukce do státního intervencionismu, do státního kapitalismu či do státního komunismu: všechny kolektivisticky organizované instituce oslabují základy každého vyššího hospodářského rozvoje, neboť ničí pracovní morálku,“ tvrdil.

Jeho dravost nicméně vyvolávala odpor. Vzestup jeho závodů přinesl jen doma likvidaci 350 obuvnických firem a dílen, přičemž o práci odhadem přišlo na 25 tisíc lidí, asi tolik, kolik jich sám zaměstnával. Parlamentní dohru mělo rozhodnutí nabízet i opravy obuvi. Proti se postavila vládní Živnostenská strana, ale neuspěla. V právní bitvě rozhodlo, že se Tomáš Baťa kdysi u otce opravování bot vyučil, a nebyl tedy důvod, aby v tom – i když ve velkém – nemohl pokračovat.

Podnik pro mladé

Proti zlínskému podnikateli stály také odbory. Dokonce v zahraničí, v centrále Mezinárodního úřadu práce, upozorňovali, že v Baťově systému chybí jakýkoli orgán zastoupení dělníků – Baťa totiž ze své firmy odbory vykázal už v roce 1906. Navíc se stížnosti na nadměrnou intenzitu práce ve zlínských dílnách opakovaně projednávaly v československém parlamentu. Levicoví poslanci poukazovali, že zaměstnává jen mladé lidi. Věkový průměr dělníků byl skutečně pouhých 26 let a zaměstnanci nad padesát byli mimo vedení společnosti výjimkou. „Jen mladí lidé unesou velikost našich cílů,“ přiznával podnikatel.

Staral se ovšem o jejich vzdělávání. Nešlo jen o sobotní školy práce, nakonec pro ně zajišťoval 36 večerních kurzů. Vyučovaly se například jazyky, práva, hospodářské vědy nebo zdravotnictví. Vedle toho do Zlína, kde od dvacátých let on nebo jeho spolupracovníci starostovali, zval k veřejným přednáškám vysokoškolské pedagogy.

Náročné pracovní podmínky v jeho firmě nicméně přinášely vysokou fluktuaci, leckdo u Bati nevydržel déle než rok či dva. Takže na sociální programy pro věrné a kvalifikované zaměstnance, zejména na bydlení ve funkcionalistických vilkách na předměstí Zlína, zdaleka nedosáhl každý.

Pro klíčové zaměstnance svých závodů stavěl Tomáš Baťa byty. K jejich budování do Zlína, kde také řadu let starostoval, zval přední československé i evropské architekty.

Foto: Profimedia

Baťa a jeho obhájci argumentovali, že platy ve Zlíně jsou o polovinu vyšší, než představoval celostátní průměr. A že se za tyto peníze dá více koupit i díky firemním obchodům s nižšími cenami. Podle statistik ve městě opravdu byla spotřeba masa či mléka na osobu dvojnásobná oproti republikovému průměru.

Expanzí proti krizi

Síla moderně budované firmy se ukázala za světové hospodářské krize, která propukla v roce 1929. Na počátku sice i Baťa propustil pět tisíc zaměstnanců, šlo však o dočasné opatření. Za předchozí konjunktury Baťa hodně investoval a vybavil se nejmodernější technikou – vlastní i koupenou v zahraničí. V letech 1924 až 1928 zřídil i vlastní gumárny, papírny, stavební a projektové oddělení, leteckou a automobilovou dopravu, chemickou výrobu a výzkum. Vedle toho zřídil i výrobu filmů a začal vydávat knihy. „Mobilizoval všechny síly a prostředky, aby vyráběl ještě rychleji a prodával levněji. Budoval nové podpůrné provozy a posiloval tak svou nezávislost,“ uvádí historik Zdeněk Pokluda. Jeho závody byly krok před konkurencí, vykazovaly vysokou produktivitu a mohly spoléhat na vlastní suroviny. Krizi tak Baťa mohl čelit racionalizací výroby, zlevňováním výrobků a hlavně expanzí. A k tomu tvrdit, že krize není ani tak ekonomický, jako spíše morální problém.

Doma převzal konkurenční firmy v Třebíči, Nových Zámcích či Krasicích. Především ale pronikal na zahraniční trhy, nejprve sítí obchodů.

Tomáš Baťa doma i ve světě vsadil na síť vlastních obchodů. Za světové hospodářské krize je začal doplňovat výrobními závody v cizině, což mu umožňovalo obcházet celní bariéry.

Foto: Profimedia

Nebylo to snadné, na řadě míst se proti dovozům Baťových bot místní výrobci bouřili. Nejdříve v Dánsku, později ve Velké Británii a v Německu. Tam dokonce vyšla kniha Rudolpha Philippa pojmenovaná „Neznámý diktátor Tomáš Baťa“.

Ten si proto začal pomáhat budováním výrobních závodů, které umožňovaly obcházet během krize rostoucí celní bariéry. Nejdříve je zakládal v západní Evropě, brzo si však uvědomil, že větší příležitosti před ním stojí v lidnaté Asii. A tak budoval továrny v Indii, Indonésii a Singapuru. V roce 1931 založil ve Švýcarsku holdingovou společnost Leader AG, přes niž byly kontrolovány baťovské firmy po celém světě.

Boj proti krizi ho nakonec stál život. V létě 1932, když mířil do Švýcarska sjednávat nové obchody, havarovalo jeho letadlo za mlhy u Otrokovic. Podnikatelova smrt otřásla celým státem – premiér Jan Udržal odjel do Zlína, aby se na místě přesvědčil, že obří firma, klíčový československý exportér a zaměstnavatel 31 tisíc lidí, bude fungovat dál. Vládu i veřejnost uklidnilo, že vedení firmy okamžitě převzal nevlastní bratr Jan Antonín a s ním dva hlavní spolupracovníci Tomáše Bati, Dominik Čipera a Hugo Vavrečka. Přičemž vliv si díky majetkovým podílům uchovala i vdova Marie Baťová. Spisovatel Karel Čapek se s tvůrcem zlínského zázraku rozloučil v Lidových novinách nekrologem, v němž pateticky, ale výstižně napsal: „Byl to muž. Byl z lidí, kterým se oblíbeným rčením říká muž stoprocentní. Silný a snad trochu bezohledný. A především optimista.“

Nadnárodní podnik, jehož hodnota byla před otrokovickou tragédií oceněna na 920 milionů korun (HDP Československa se tehdy pohyboval kolem 60 miliard korun) za vedení nového triumvirátu dále rostl. Škálu aktivit rozšířila i výroba letadel, umělých vláken, kaučuku nebo říční doprava. Do nacistické okupace v roce 1939 se zdvojnásobil počet baťovských prodejen a počet zaměstnanců, kterých po celém světě bylo 65 tisíc. Po druhé světové válce řízení převzal syn zakladatele Tomáš Baťa junior – ale jen zahraničních firem. Závody ve Zlíně byly v roce 1945 znárodněny.