Éra mobilních telefonů končí. Nahradí je zařízení, jež není třeba držet, předvídá prodejce mobilů Kamil Vacek

V byznysu kolem mobilních telefonů se Kamil Vacek pohybuje bezmála třicet let. Do Česka a dalších zemí střední a východní Evropy už dovezl desítky milionů zařízení od různých značek – amerických, východoasijských a kdysi i francouzských. Před časem podepsal po mnohaletých jednáních distribuční smlouvu se společností Google na prodej telefonů Pixel. Očekává silný růst prodejů a obratu, protože na trhu pokračuje dlouhodobá konsolidace do rukou velkých hráčů, kterou může urychlit také nástup mobilů s umělou inteligencí.

Současně však tvrdí, že éra „placatých“ telefonů se chýlí ke konci. Jsou za tím dva hlavní důvody: vzhled telefonů se v posledních letech už takřka neproměňuje a přístroje je nutné držet v ruce, což je omezující. „Nevím, kdy se ta změna přesně stane, ale jsem přesvědčený, že je nahradí chytré brýle,“ říká Vacek, zakladatel a šéf firmy TCCM, která je jedním z největších distributorů mobilních telefonů v regionu. V rozhovoru mluví také o rozdílném přístupu korporací ze Severní Ameriky a jihovýchodní Asie k vyjednávání, o svých investicích i dalším podnikání.

Laikům se může na první pohled zdát, že na scéně mobilních telefonů se toho tolik neděje. Design telefonů se proměňuje jen drobně, nové funkce přibývají pomalu. Docházejí výrobcům nápady?

Pokud jde o tvar a vzhled, jsme skutečně v pozdní fázi současného cyklu. „Placka“ je masově populární od představení iPhonu v roce 2007, tedy už 17 let. To je dlouho. Předtím to byly zhruba dvanáct let tlačítkové telefony, se kterými uspěla Nokia. A ještě předtím kufříkové telefony, kterým vévodila Motorola. Každý cyklus měl tedy svého dominantního výrobce. Doba placatých smartphonů určitě končí. Nevím, kdy přesně se to stane, ale jsem přesvědčený, že je nahradí chytré brýle. Společnost Meta, vlastník Facebooku, před časem představila prototyp brýlí Orion – a věřím, že je to směr, kudy se bude ubírat další vývoj. Ale ještě to bude nějakou dobu trvat.

Něco podobného jste popisoval v Ekonomu už před čtyřmi lety.

Byl jsem tehdy větší optimista. Jedna věc je o nějakém trendu vědět, věřit mu. Druhá spočívá v načasování. Řada vizionářů většinou vidí přicházet trendy mnohem dříve než ostatní, ale často se spletou v načasování. Je to podobné jako s elektromobily. Teď se tomu všichni smějí, protože načasování nebylo správné. Jednou ale jejich čas přijde, cena se srovná s vozy se spalovacím motorem. Celý trh se převrátí naruby. Pokud jde o brýle, dodavatelé velkých značek odhadovali, že zlom nastane v roce 2022. To měl být rok, kdy se začnou masově vyrábět. Nestalo se, především kvůli problémům ve vývoji, se zobrazováním a nabíjením. Ale zmiňované brýle Orion, které doplňuje náramek a modul s procesorem pro řízení brýlí do ruky, představují produkt, který může jednou plně nahradit mobil.

Proč by to měly být zrovna brýle, a ne třeba hodinky? Není to příliš složité řešení?

Brýle se primárně ovládají hlasově: zobraz mi Instagram, ukaž mi bankovní aplikaci. Když zrovna nemůžete mluvit, dá se zařízení ovládat rukou. Náramek snímá pohyby ruky a prstů a přenáší je do brýlí. Je to podobné, jako když ovládáte počítač myší. Nemyslím, že by to bylo složité. Problém mobilu tkví v tom, že ho musíte držet. To je špatně, limituje to vaše pohyby. Opět připomenu vývoj po časové ose. Přenosný telefon měl nejdřív podobu velkého kufru, vážil pár kilo. První tlačítkové telefony, říkalo se jim „cihla“, vážily stovky gramů. Dnešní smartphony jsou o něco lehčí, ale když je držíte, máte stále plnou ruku. Budoucnost je taková, že komunikační zařízení se nebude držet.

S brýlemi pro rozšířenou realitu nicméně už dříve experimentovaly všechny technologické giganty. Načasoval to teď zakladatel Mety Mark Zuckerberg lépe?

Spekuluje se, proč Zuckerberg nyní představil produkt, který není k prodeji a ještě několik let nebude. Možná chtěl jen ukázat akcionářům, že na něčem dělají. Jednoznačně však ukázali budoucnost. Náklady na výrobu prototypu jsou deset tisíc dolarů. Pokud chtějí prodávat masově v milionech kusů, musí jít dolů někam k tisíci dolarům, což by odpovídalo nynější ceně špičkových telefonů. Největší konkurenti – Google, Apple i Samsung – pracují na něčem podobném. Teď jsem zmínil pohled přes hardware, vzhled a tvarový faktor. Druhý – a neméně důležitý – je však pohled na software. Díky nástupu a rozšíření umělé inteligence žijeme v přelomové době. Nebyl jsem dříve moc velký nadšenec do AI, ale když Google zakomponoval svůj AI model Gemini do telefonů Pixel, začalo mi to přirozeně pomáhat a usnadňovat práci. S editací fotek nebo psaním e‑mailů. Dá se říci, že technologie začnou fungovat, až když jsou blbuvzdorné. Když se člověku zaryjou pod kůži. Nebo když začnou člověku napovídat a vedou ho.

Jak konkrétně vám teď pomáhají?

Třeba při psaní mailu v angličtině pomůžou upravit formu sdělení podle toho, komu píšu. Když do korporátu, přepíšou mi text více formálně. Jinam třeba zase více kreativně. I když člověk umí dobře anglicky, často nezvládne jemné odstíny jazyka. Je to důležité i pro mou práci. V byznyse vnímám, že angličtina má různé úrovně. Většinou platí, že čím výše postavený člověk v korporaci, tím lepší či uhlazenější angličtinu používá. Umělá inteligence mi umožnila komunikovat s nimi na jejich úrovni, aniž bych byl rodilý mluvčí.

Vraťme se ještě k chytrým brýlím. Je pravděpodobné, že skutečně jednou mobily zcela nahradí?

Kamil Vacek (49)

S podnikáním v mobilních telefonech začal už při studiích na vysoké škole, od té doby zastupoval v regionu bezmála tři desítky značek. Svou současnou firmu TCCM, která zajišťuje prodej a distribuci telefonů a dalších mobilních zařízení v regionu střední a východní Evropy, založil v roce 2007. V aktuálním fiskálním roce očekává obrat kolem pěti miliard korun.

Foto: Honza Mudra

Jsem o tom přesvědčen. Bude to ale ještě nějakou dobu trvat. Zabere tři až pět let, než se dostanou do prodeje. Dalších tři až pět let, než jejich průměrná cena spadne z tisíce na 300 dolarů. Někdy v letech 2030 až 2035 tedy může přijít masová výměna telefonů za brýle. Bude také záležet na tom, s jakými aplikacemi přijdou developeři, zda budou jednoduché na používání. I v tom záleží na načasování. Vzpomeňte, jak se před mnoha lety mobilní operátoři tlačili na videohovory. Ale skoro nikdo to nepoužíval, masově se to prosadilo až mnohem později. Technologie často předběhnou dobu, obvykle je však třeba počkat, až někdo přijde s nějakou populární aplikací. A třeba taky než technologie či data zlevní. Zpoždění proti prvním vizím bývá pět až deset let.

Co se stane se smartphony?

Zmizí. Stejně jako tlačítkové telefony. Dnes mají jen kolem deseti procent trhu, používají je v restauracích pro objednávky, taxikáři a drogoví dealeři. A třeba i policie, záchranné složky, kde je potřeba rychle reagovat.

Dá se dnes ještě na běžném mobilu vydělat? Jsou u toho dostatečné marže?

Vyděláváme díky tomu, že to děláme dlouho. Noví hráči by se těžko prosadili, bariéra vstupu na trh je obrovská. Hrubá marže je minimální, pohybuje se mezi třemi a pěti procenty, na příslušenství je to trochu více. Je tedy potřeba velký objem, prodáváme kolem 1,5 milionu telefonů ročně. Vyděláváme spíše pomalu a jistě než rychle. Pomohlo nám, že šly nahoru průměrné ceny. Je to fenomén, který začal během covidu. Lidé nekupovali zájezdy, dovolené. Ale přezbrojili v elektronice, kupovali si nové televize, mobily a začali za ně platit víc. Platí to nejen v Česku, ale v celé střední Evropě. Na začátku pandemie byla průměrná cena telefonu kolem 200 eur, tedy 5000 korun, postupně se však vyhoupla až ke třem stovkám eur. Lidé si kupují dražší telefony – je to pro ně čím dál důležitější zařízení. Postupně přebral funkce dalších přístrojů, diktafonu, foťáku, videokamery, nový Google Pixel docela dobře měří teplotu. Díky aplikacím máte v telefonu třeba i občanku. K tomu se však zároveň přidává jiný, trochu protichůdný trend, lidé si přístroj nechávají delší dobu. Což souvisí s poměrně malými inovacemi mezi jednotlivými generacemi. To je další věc, která potvrzuje, že technologie je na konci.

Existuje u telefonů další prostor pro růst cen?

Rozhodně. Pomůže tomu bohatnutí populace ve střední Evropě. Sice jsme teď kvůli zdražení energií a dalšího zboží většinově zchudli, ale nyní očekávám zrychlení nárůstu výdělků. Kvůli tomu, že máme demografický problém. Příchod Ukrajinců sice na pár let pomohl, ale lidé budou ekonomice spíše chybět. Vidím to i u nás ve firmě. Ubývá uchazečů, a to hlavně těch česky mluvících. Zaměstnavatelům nezbude nic jiného než jít se mzdami nahoru. Jakmile si lidé více vydělají, první na řadě bude pořízení lepšího mobilu. Z globálního pohledu nicméně však ceny přístrojů už neporostou. Ty nejdražší mobily, vlajkové lodě hlavních značek, stojí v obchodě kolem 1300 dolarů – to se už moc nezmění. V průměrné ceně má však střední Evropa co dohánět, v Německu se pohybuje kolem 600 dolarů.

Prodáváte telefony v 21 zemích regionu, od Estonska po Kypr a od Česka po Ukrajinu. Od které si slibujete nejvíc?

Bezpochyby od Polska. Mobily prodávám osmadvacet let. Když jsem začínal, tvořila tato země 25 procent z trhu střední a východní Evropy. Aktuálně je to někde mezi 40 a 45 procenty. Polsko neuvěřitelně zbohatlo. Region se už teď nedělí na východ a západ, ale spíše na jih a sever. A sever je bohatší – nejdražší telefony prodáváme v Pobaltí, v Polsku a v Česku. Slovensko bohužel chudne, Maďarsko zchudlo už dávno. Balkán se kromě Slovinska propadá do relativní chudoby. Polsku pochopitelně pomáhá velikost trhu, to investoři milují. Vidím to i při jednání s Googlem, Polsko je pro ně smysluplný trh. Ale menší země jsou z pohledu americké korporace už příliš malé. Podobně to vnímají i čínské firmy. Zaměřují se na trhy, které sice možná byly dříve chudé, ale dnes mají přes sto milionů obyvatel. Třeba Filipíny, Vietnam, Etiopie, Egypt. Naše největší hodnota v TCCM je, že „sbíráme“ země, které mají jednotky milionů obyvatel, jako Chorvatsko nebo Bulharsko, a pošleme objednávku za celý region, jako kdyby ji poslali z Německa nebo Itálie. Pro globální korporace jsou malé země samy o sobě čím dál méně zajímavé.

V Německu či Španělsku jste kdysi působili. Proč jste se tehdy stáhli a uvažujete, že byste se tam někdy vrátili?

Asi deset let jsem strávil testováním limitů našeho byznysmodelu. Zkoušel jsem, kde funguje. Vedle Německa a Španělska jsme rok prodávali i v Turecku. Krátkodobě jsem zkoušel Belgii a Izrael. Také Maltu a Finsko. Jenže základem naší práce je konsolidace malých zemí. Turecko není malá země, pro každou světovou korporaci je to důležitá země. Má 85 milionů lidí a k tomu velký význam v celém regionu, má největší potenciál z celého Blízkého východu. Zjistili jsme, že ji nemůžeme obsluhovat z Prahy, je třeba mít na místě své lidi, kancelář. Přitom my všechno děláme odsud, máme jednu společnost, jeden sklad. Máme nízkou marži, a proto musíme mít co nejnižší náklady, je třeba co nejvíc centralizovat. Z toho všeho mi plyne, že další expanze nedává smysl.

Jak pokračuje byznys na Ukrajině?

Deset let jsme tam úspěšně podnikali, ale teď tam máme stopku. Během války jsem tam byl dvakrát, trh tam sice stále existuje, ale proti tomu předválečnému je nyní poloviční, velikostí odpovídá tomu českému. Před válkou bylo na Ukrajině 40 milionů lidí, nyní jich tam zůstalo asi 27 milionů. Ani značky, se kterými pracujeme, tam nechtějí aktivně prodávat.

Prodáváte telefony Pixel od amerického Googlu a současně čínskou značku Honor. V čem se odlišuje jejich přístup?

Zásadní rozdíl se projevuje už při uzavírání smlouvy. S americkou korporací se vše řeší do nejmenšího detailu. Smlouva může mít i 150 stran – a pak se podle ní postupuje. Jednání jsou uzavřena, všechno jste si řekli, kontrakt se začíná naplňovat. Smlouva s čínskou korporací je tenoučká, ale skutečné vyjednávání začíná až po jejím podpisu. Na smlouvě se dohodnete relativně rychle, v první fázi jde hlavně o vzájemné sympatie a „chemii“, o budování vztahu, obchodní podmínky se začnou řešit až po podpisu smlouvy. Popisuje jen základní rámec, konkrétní detaily spolupráce se vyjednávají až následně. Může to trvat třeba i rok a půl a Číňani mají kvalitní obchodníky. Jsou neúnavní a bojují o každou desetinku procenta. A navíc velmi dobře počítají. Pracoval jsem se značkou, kde řešili každou korunu nebo kde nákupní cenu jednoho kusu upřesňovali na tři desetinná místa. Opravdu pro ně platí „halíře dělají talíře“. Myslím, že na tom mohou ztroskotat podnikatelé, kteří nemají s východní Asií žádnou zkušenost. Řeknou si, mám smlouvu, je to v kapse, ale to je jen startovní výstřel. Kdybych to shrnul, čínská obchodní kultura je hodně o počtech, ta americká je víc právní a politicky korektní. Člověk si musí víc dávat pozor, co, jak a komu říká.

Převzal jste od Číňanů něco do své obchodní praxe? Inspirovali vás v něčem?

Je mi na nich sympatické, že ve vzájemném vztahu neustále hledají rovnováhu, což vychází z konfuciánské filozofie. Druhá věc je, jak si tu rovnováhu představují. Může to znamenat, že oni shrábnou 99 procent výdělku a na nás zbude jedno procento. Ale to je v pohodě, oni jsou obří firma a my malá. Mám už třetí zkušenost s východoasijskou kulturou – před Číňany to byl korejský Samsung a tchajwanské HTC – a ve všech případech byla klíčová harmonie. To je podmínka dlouhodobého fungování vztahu. U západních firem není dosažení harmonie tak důležité. Vše hodně závisí na smlouvě, která vztah stabilizuje.

Čína je nyní hodně pod tlakem Západu, který se začal děsit toho, že získává technologickou převahu. Jak to sami Číňané vnímají, co to pro ně znamená?

Jednoznačně dochází k „decouplingu“, odstřižení či co největšímu přerušení pout, která spojují Západ s Čínou. Na tom nejvíc vydělá Indie, kam se přesouvá výroba. Nejde o špičkové technologie, ale spíše o masovou produkci. Těžit z toho budou i Vietnam a Mexiko. Vedle toho i řada menších zemí. Většina firem chce mít dvě výrobní země – Čínu mít musí kvůli nákladům a velikosti výroby. Ve spoustě výrobků se nedá nahradit. K tomu si staví druhou nohu kvůli možným geopolitickým rizikům. Volba Vietnamu je trochu paradoxní, je hned vedle Číny. Přijde mi málo řešit diverzifikaci tím, že si postavím fabriku sto kilometrů od čínských hranic.

Dalo by se říci, že „čínská vlna“ už kulminuje?

Pokud jde o objem výroby v mobilních telefonech, je jednoznačně za vrcholem. Odstartoval to americký zákaz technologií Huawei, během covidu propad podílu akceleroval. Nyní už jsou desítky procent výroby ze zemí mimo Čínu. Přitom v roce 2018, když začal Donald Trump se zákazy, měla Čína historicky nejvyšší podíl na výrobě elektroniky na světě, někde kolem 90 procent.

Ovlivňuje zhoršování postojů k Číně i prodeje značky Honor, kterou dříve Huawei vlastnil?

Huawei se v Evropě prodává už jen minimálně, snad jen v Rumunsku. Honor je nyní mimo koncern, ale stále působí v Šen‑čenu, kde má Huawei svůj hlavní kampus a desítky tisíc inženýrů. Propojení na lidské úrovni je tam velké. Honor je nejúspěšnější v Maďarsku a v Srbsku. U nás má jednotky procent trhu. Ve střední a východní Evropě nikdo neřeší, že je z Číny. Jsou tu i další čínské značky jako Xiaomi, má 20 procent trhu. Mimochodem, zdá se, že Huawei se z tažení, které vedlo k tomu, že nemůže používat operační systém Android od Googlu, solidně vzpamatoval. V Číně jde po letech poklesu prudce nahoru. Má tam kolem 20 procent trhu a už je znovu jedničkou, byť zatím nedominuje v takové míře jako před lety. Pokročil se svým operačním systémem Harmony. Zařízení, která Huawei nyní vyrábí, jsou vyčištěná od amerických technologií. Může se stát, že za tři nebo pět let čínská vláda řekne, ať všechny čínské značky povinně používají domácí operační systém, což by znamenalo velkou konkurenci pro dominantní operační systémy iOS a Android. Už jen kvůli tomu, že Čína má pětinu všech obyvatel světa.

Vedle velkoobchodu s mobilními telefony jste rozjel i další byznysy – několik let jste například v Praze provozoval obchod s prezervativy. Co z toho vás nejvíc bavilo?

Vedle mobilů, které se táhnou celým mým pracovním životem a kterým se chci věnovat do posledního dne, jsem měl dva větší byznysové příběhy. Byl jsem andělský investor asi ve dvaceti firmách. Moje první investice byla někdy v roce 2007 do realitního start‑upu Bezrealitky.cz, který založil Jakub Havrlant. Dá se říct, že je to dodnes moje nejúspěšnější investice, byl jsem jejím prvním investorem. Podobně i v Havrlantově skupině Rockaway, kde mám nyní podíl pět procent. Vedle toho mám ještě dvě investice, které mi dělají radost. První je Realpad, software pro řízení vztahu se zákazníky pro developery, používají ho lídři trhu v pěti zemích a zhruba padesátka dalších realitních developerů. A druhý je Spaceti, které digitalizuje kancelářské budovy. S výjimkou těchto investic mi všechno ostatní zkrachovalo. Nikdy jsem nebyl profesionální kapitalista, investice jsem víc nesledoval, chtěl jsem s těmi lidmi přátelsky chodit na pivo. Beru to spíše jako charitu. Investování se hodně posunulo, profesionální venture kapitálové firmy mají své analytiky, využívají umělou inteligenci. Musí mít hluboké znalosti. A ty já nemám.

Taky jste se vrhl na hotelnictví.

Koupil jsem usedlost v Rabštejně nad Střelou, komplexně ji zrekonstruoval. Hosté tam mohou přijet na digitální detox. Sice na tom příliš nevydělávám, ale dělá mi radost, že tam ročně jezdí relaxovat tisíce lidí. Sám si tam jezdím odpočinout. Začal jsem to budovat před šesti lety, když mi bylo 44 let. Každý stárnoucí muž se snaží vytvořit nějaký svůj pomník, možná právě tohle je ten můj. Je tam krásná čistá příroda. Vedle toho bychom letos v prosinci měli otevřít Hotel Elements v Tatranské Lomnici. To je komerční projekt, začal jsem ho plánovat už před dvaceti lety, kdy jsem koupil pozemek. Dlouho jsem nevěděl, co stavět. Trvalo mi řadu let, než jsem získal sebevědomí. Bál jsem se dělat ošklivé věci. Chtěl jsem si věřit, že to, co vytvořím, bude i za sto let dobré. A teď, těsně před padesátkou, jsem o tom konečně přesvědčen