Evropa vstupuje do éry, v níž zmizí uhelné elektrárny. Aby jejich odchod nebyl živelný, každá země si sestavuje vlastní složení zdrojů energie. Jedním z největších úskalí evropské cesty k bezemisní energetice je pak přemíra regulace. Energetik Vladimír Hlavinka říká, že se často předjímá jedno správné technologické řešení, aniž by se soutěžilo na trhu a nakonec se vybralo nějaké ekonomicky životaschopné. „Podporujeme něco, co se třeba do budoucna vůbec nemusí uchytit,“ říká.

V oboru je jako doma, strávil v něm celou pracovní kariéru. Mezi lety 2006 až 2013 působil ve skupině ČEZ, mimo jiné jako ředitel Jaderné elektrárny Temelín. Nyní je vlastníkem a šéfem skupiny technologických firem Orgrez Group, která již desítky let zajišťuje pro firmy provozování elektroenergetiky a tepelné techniky. V rozhovoru také mluví o tom, zda energetika bude nadále už postavena jen na malých zdrojích, na kolik nový systém vyjde či zda byl výběr Korejců v českém jaderném tendru správný.

Občas se mluví o tom, že Česko v energetice zaspalo. Souhlasíte s tím, případně v čem konkrétně?

Celkově máme energetiku uspořádanou dobře. Pokud jsme v něčem zaspali, je to budování obnovitelných zdrojů a infrastruktury, která s nimi souvisí. Případně v budování menších plynových zdrojů, které vyrábějí současně elektřinu i teplo. A také při hledání nových obchodních modelů. Zjednodušeně řečeno, energetika není připravena na novější dobu. Mysleli jsme si, že v Evropě s Green Dealem laškují. Sice jsme ho schválili, ale pak se k tomu skoro nikdo nehlásil. Ono to však přišlo. Nicméně nemyslím, že by šlo o fatální zaspání, že je to něco, co by nás ohrožovalo do budoucna.

Máme šanci to dohnat?

Je třeba se ptát, koho bychom chtěli dohánět. Jdou správným směrem v Německu, v Norsku, nebo ve Finsku? V každé zemi musí být energetika nastavena trochu jinak. Nemáme moře, tudíž nebudeme mít takové množství větrných elektráren. Na rozdíl od Německa tu však lidé podporují jadernou energetiku, a proto ji můžeme rozvíjet. Považuji za zásadní chybu, že se z toho stává soutěž, kdo má víc instalovaného výkonu v obnovitelných zdrojích. Podporujeme pak i ty zdroje, jejichž výroba se nakonec vůbec nedostane do sítě a ke spotřebiteli. Měli bychom sledovat spíše to, co ekonomicky nejefektivněji sníží emise CO2.

Je tedy vůbec nějaká země, kterou bychom měli dohánět? Třeba klasicky Německo?

Právě Německo pro mě není vzorem, jak z dlouhodobého hlediska budovat energetiku. Pokud je cílem snižování emisí CO2, podívejme se na země, které je mají dlouhodobě nízko. A jakou mají strukturu zdrojů. V Evropě jsou tři, které měly loni emise pod 50 gramů ekvivalentu CO2 na vyrobenou kilowatthodinu. Jsou to Norsko, Švédsko a Francie. Mají vysoký podíl vodních nebo jaderných elektráren, případně jejich kombinaci. Nikdo jiný to nemá, ale i země s emisemi pod 100 gramů CO2 mají opět velký podíl vody, biomasy, případně plynu – a to doplňují obnovitelnými zdroji, jako je vítr či fotovoltaika. Jinými slovy, tyto obnovitelné zdroje nemají z krátkodobého pohledu zásadní vliv na snižování emisí CO2. Dlouhodobě určitě ano. U nás je emisní faktor kolem 350 gramů CO2 na kWh. Na chvostu evropského žebříčku jsou Polsko a Srbsko. Nejde o to, abychom kopírovali nějakou zemi, musíme mít svůj vyvážený mix.

Jak by měl vypadat?

Ještě v 90. letech minulého století byl emisní faktor v Česku kolem 750 gramů ekvivalentu CO2 na kWh. Na dnešní hodnoty se ho podařilo srazit díky spuštění dvou nových jaderných bloků v Temelíně, to je zhruba 2000 megawattů instalovaného výkonu. Díky modernizacím se postupně zvyšoval výkon obou jaderných elektráren a zkracovaly se odstávky, z jádra se tedy vyrábí víc. O něco se také podařilo zvýšit účinnost vodních elektráren. V ČEZ modernizovali uhelné portfolio, zvýšila se účinnost a zhruba 2000 megawattů v uhlí provozovatelé uzavřeli. To je minulost. Dalším krokem by měla být náhrada tepláren, které ke své výrobě využívají uhlí, a to nejspíše zemním plynem. Bude také maximálně využita biomasa. Čekám, že se také dál bude stavět fotovoltaika, záleží však na tom, jak budeme moci tuhle vyrobenou elektřinu využít, protože její výroba se kumuluje v době, kdy není taková spotřeba. To vše ale musí akceptovat veřejnost. Celý přerod povede v nejbližších letech ke zvýšení regulované části ceny energie, tedy zjednodušeně poplatků za přenos a distribuci. Neudělá‑li se to citlivě, ztratí Green Deal podporu mezi veřejností i průmyslovými podniky.

V Česku už teď není jeho podpora mezi lidmi nijak vysoká. Projevilo se to i tím, že vláda na začátku léta stáhla z jednání tři klíčové dokumenty, o kterých se mluví jako o českém Green Dealu. Je možné ty, kteří váhají, nějak přesvědčit?

Je to dlouhodobý program. Uvedu to na příkladu z minulosti. Montrealský protokol, jehož cílem bylo omezit freony a další látky, které ničí ozonovou vrstvu, se schvaloval v roce 1987. Zhruba za deset let po podpisu protokolu se přestaly vyrábět a loni byl první rok, kdy svět zaznamenal viditelné zlepšování ozonové díry. Byl to jednoduše nahraditelný produkt, jasně daní výrobci, efekt to přineslo, ale za 40 let. Jiný příklad. Asi nikdo nebude protestovat proti tomu, že se v 90. letech dalo zhruba 110 miliard korun na odsíření hnědouhelných elektráren v Podkrušnohoří. Stálo to stejně jako dva bloky Temelína, ale Krušné hory jsou dnes čisté. Jenže teď tu máte CO2 a nijak ho necítíte. Sice má nějaké efekty, ale ty lze jednoduše zpochybnit. Politici najednou musí vysvětlovat, že je třeba změnit energetiku, že budete platit víc za elektřinu. Zároveň musí udržet pozornost veřejnosti na deset, dvacet let. Dosahování konsenzu s veřejností tu zásadně chybí, protože je to na dlouho. O to jasněji by vláda měla komunikovat, i když vysvětlování je těžké, a nenechávat to jen na neziskových organizacích či různých svazech. Ale nevidím tu lídra, který by byl schopen to dlouhodobě obhájit. Energetická politika se mění s každou vládou a jediná shoda je – budujme jádro.

Vladimír Hlavinka (58)

Vlastník a předseda představenstva skupiny technologických firem Orgrez Group, která se zaměřuje na energetiku. Má podnikatelské zkušenosti z mnoha zemí světa včetně Kanady, Nizozemska či Švýcarska. Působil i jako šéf Jaderné elektrárny Temelín, ředitel divize výroba a člen představenstva ČEZ. Nyní je také místopředsedou Svazu moderní energetiky.

Vladimír Hlavinka
Foto: Honza Mudra

Část veřejnosti před evropskými volbami doufala, že se Green Deal změkčí. Dá se od nově sestavené komise něco takového čekat, mělo by se nějak ulevit firmám a domácnostem?

Osobně mi nevadí obecné cíle, ty jsou správně definované. Vadí mi přemíra regulace. Předjímá se jedno správné technologické řešení, aniž by se soutěžilo na trhu a vybralo se nějaké ekonomicky životaschopné. Podporujeme něco, co se třeba do budoucna vůbec nemusí uchytit. Příkladem je třeba vodík – podporu má jen zelený vodík, tedy vyrobený z obnovitelných zdrojů. Místo toho, abychom nechali přechodné období, během něhož mohlo být zdrojem pro výrobu cokoliv, rovnou se vybrala jedna správná technologie. Podobné je to i s elektromobily. Tlačí se na ně, s pomocí podpor i regulací rozjíždíme jejich výrobu, ale většina spotřebitelů je nepreferuje, růst poptávky je pomalý. Vývoj by měl být postupný a ekonomicky smysluplný.

Ve Velké Británii v minulém týdnu zavřeli poslední uhelnou elektrárnu, v Česku je však uhlí stále hlavním zdrojem pro výrobu elektřiny i tepla. Ve vládním prohlášení se mluví o konci uhlí pro výrobu elektřiny do roku 2033, mnozí výrobci říkají, že přijde mnohem dřív, protože uhlí nebude kvůli drahým emisním povolenkám konkurenceschopné. Jak to vidíte?

Jsou to podnikatelské subjekty, budou se snažit uplatnit na trhu, a když jim to nebude vycházet, své uhelné elektrárny vypnou. V tomto případě bychom to však neměli nechat jen na trhu, protože nyní místo nich nic jiného nemáme. Šest tisíc megawattů instalovaného výkonu v uhelných elektrárnách, které navíc dodávají převážně v zimě, se nedá nahradit obnovitelnými zdroji. Jedinou rozumnou náhradou by byly plynové elektrárny. Investoři se do nich ale nehrnou, protože vědí, že by nevyráběly ani půl roku. V létě by je cenou z trhu vytlačila fotovoltaika. Bez nějakého kompenzačního mechanismu se investice do plynové elektrárny nemůže vyplatit. U zdrojů s kombinovanou výrobou elektřiny a tepla to vyjde jen tak tak. To je, mimochodem, další věc, kde stát zaspal. Zatímco Německo či Polsko si vyjednalo v EU platby za dostupnou kapacitu pro elektrárny, které nebudou vyrábět po celý rok, ale zůstanou v pohotovosti, v Česku teď vymýšlíme, jak zajistit, aby se uhelné elektrárny neodpojovaly živelně.

Mluví se o tom, že chybějící elektřinu snadno dovezeme.

A často se také říká, že to bude levně. Ale je třeba se ptát odkud a z jakých přesně elektráren. Budou to německé a polské uhelné elektrárny, které mají kapacitní platby. Díky tomu jim zaplatíme transformaci energetiky. Ještě k tuzemským uhelným elektrárnám. To je náš vlastní zdroj, máme ho z pohledu těžebních nákladů pod kontrolou, stát má navíc příjmy za dobytý nerost, o ty přijde. Pokud přejdeme na plyn, musíme vidět, že jeho cena je na trhu poměrně volatilní. Tohle riziko si každý výrobce zahrne do nákladů. Ve výsledku to posune cenu elektřiny nahoru. Očekával bych, že stát k problematice bude přistupovat sofistikovaněji. To, že uhelné elektrárny v Česku ukončí svůj provoz, je zřejmé. Ale buď to proběhne plánovaně, jako například ve Velké Británii, nebo to ponecháme na trhu a bude to živelné.

Říkáte, že obnovitelné zdroje náš problém krátkodobě nevyřeší. Jak bychom k nim měli přistupovat?

Nechci, aby to vyznělo, že vůbec nemají smysl. Je třeba je budovat, protože je to domácí zdroj, snižuje potřebu kupovat primární energie venku. Mají nulové náklady na palivo. Tedy čím více, tím lépe. Na druhou stranu, fotovoltaiky vyrábějí, i když to spotřebitel zrovna nepotřebuje. Je třeba mít model, v němž se ví, kam s vyrobenou elektřinou. Nemá smysl stavět solární elektrárny a na léto je odstavovat, protože elektřiny bude dost. K tomu dnešní vývoj směřuje. Problém může pomoci řešit akumulace. Baterie nejsou nejefektivnější, na krátkodobou akumulaci jsou lepší přečerpávací elektrárny. Nejlepší by tedy byla transformace do jiné spotřeby. Může to být teplá užitková voda nebo chlad, případně i doprava, kde by bylo třeba transformovat se do vodíku. To je celý systém a měl by být podpořen obchodním modelem. Bohužel se však soustředíme pouze na tu nejjednodušší část – dotujeme výstavbu fotovoltaik, řešíme připojení k síti, kdežto obchodní model zatím není. Všechno může skončit tím, že to nebude návratné, banky to přestanou financovat, lidé přestanou mít zájem. Což je chyba.

Jak by mohl vypadat funkční systém?

Uvedu ho v malém. Pro jeden developerský projekt společnosti Tempus navrhujeme systém zásobování teplem, chladem a elektřinou propojený s obchodním a distribučním modelem. Jedná se o propojení centrálního zásobování teplem páté generace, kombinované výroby elektřiny a tepla propojené s fotovoltaikou, s dobíjením elektromobilů, s mnoha způsoby využití zbytkového tepla. Úspora proti standardnímu řešení je u nových projektů zhruba 50 procent emisí CO2. Ale i u existujících tepláren je tohle možné, jen úspory budou nižší, kolem 30 procent. Nemusí jít jen o firmy. Když stouply ceny kvůli válce na Ukrajině, největších úspor dosáhly domácnosti. Začaly se na energie dívat jako na komoditu a dokázaly je regulovat. Jinými slovy, nejde jen o to, zda vláda podpoří budování jaderných elektráren, nebo o obchodní změnu systému. Jde o to, aby si lidé uvědomovali, že nemáme zatěžovat životní prostředí, nebo jen minimálně. Tahle změna chování musí být dobrovolná, a nikoli vynucená. Když něco vynutíte a pak přestanete tlačit, vrátíte se opět do výchozího bodu. Evropa má nadměrnou spotřebu energie a vlastně všeho. Kdybychom ji jen trošku stáhli, vyřešili bychom spoustu problémů.

Během krize byl tedy hlavním motivátorem pro snížení spotřeby a úsporu prudký vzestup ceny. Co jím bude nyní?

Systém, jaký nyní v energetice budujeme, bude dražší než současný. K obnovitelným zdrojům potřebujete zálohu ve zdrojích, které lze regulovat, je třeba zajistit zimní dodávku. Bude třeba dvakrát více instalovaného výkonu. Zdroje, které se spouštějí na pokyn, pojedou jen v zimě po omezený čas, ale jejich náklady bude třeba rozpustit do celého roku. K tomu bude nutné změnit přenosovou i distribuční soustavu. Odhaduje se, že to v následujících deseti letech vyjde zhruba na půl bilionu korun. Jinými slovy, každý rok bude třeba do regulovaných cen promítnout minimálně 50 miliard korun. Posílíme tím ale svoji energetickou nezávislost a pomůžeme přírodě.

Další otázka je trochu filozofická. Energetika byla zpočátku decentralizovaná. Následně ji státy začaly brát pod sebe, budovaly velké zdroje. Nyní ji zase decentralizujeme. Přitom jiné obory jdou stále více opačným směrem: firmy v mnoha odvětvích se spojují, giganty ovládají technologickou sféru i maloobchod. Nezbavujeme se v energetice efektivity, bude to do budoucna opravdu výhodné?

Malé zdroje centralizovanou energetiku doplní, ale nenahradí. Budou žít vedle sebe. Jsou tu technologické možnosti, jak používat malé kogenerace, jak zapojovat fotovoltaiky do sítě, jak připojit malé bioplynové stanice. Proč bychom tyto lokální zdroje nevyužili? Sice ukusují velké centrální energetice, ale mají výhody. Ať už ekologické, nebo v zapojení obyvatel. Ale musí se doplňovat. Pokud bychom chtěli jen decentralizovat, měli bychom nefunkční systém. Když to jde, je lepší využít obnovitelných zdrojů, které mají nulové variabilní náklady. A přebytky v letních měsících nějak inteligentně uložit nebo přesunout do spotřeby v dopravě, teple. Ale nedokážu si představit, že budeme schopni postavit národní hospodářství bez několika velkých elektráren. Bez „točivých“ zdrojů by nefungoval přenos, narážíte na fyzikální zákony.

Velkou část kariéry jste se pohyboval kolem jaderných elektráren, šéfoval jste Temelínu. Je správně, že vláda na doporučení vašich exkolegů ve společnosti ČEZ přidělila výstavbu dvou nových bloků v Dukovanech korejské společnosti KHNP?

Většina z těch, kdo se na hodnocení nabídek v tendru podíleli, jsou moji bývalí kolegové či podřízení. Byl bych sám proti sobě, kdybych jejich rozhodnutí zpochybňoval. Všechny tři nabídky v tendru byly z hlediska technologie srovnatelné. Nemají slabiny. Jde tedy o rozdíly v ceně. A co bych sledoval? V rámci nabídky i smlouvy by měl existovat transfer technologie, aby měl ČEZ možnost nové bloky samostatně dlouhodobě provozovat a modernizovat. Je nutné předem znát provozní náklady a co všechno bude muset provozovatel odebírat od dodavatele i nakolik bude v tomto ohledu samostatný. A také palivový cyklus. Myslím, že přesně na tyto věci se i bývalí kolegové zaměřili.

Korejci slíbili, že české firmy se budou na výstavbě podílet ze 65 procent. I zástupci českého jaderného průmyslu po tomto podílu volali. Mají však ještě české firmy skutečně know‑how a kapacitu, aby to zvládly?

Dodnes lituji zrušeného tendru na dostavbu Temelína v roce 2013. Tehdy byly tuzemské firmy skutečně v kondici, protože právě končila modernizace elektráren ČEZ. Měly i spousty odborníků. Dnes jim je o deset let víc a mnoho z nich má před důchodem. O firmy se nebojím. Když máte zakázky, můžete investovat do zařízení. Spíše se obávám o personální vybavení, to bude základní problém, abychom naplnili zmiňovaných 65 procent. Zároveň bych byl nerad, aby šlo o firmy na jedno použití. Postaví dva bloky v Dukovanech a pak hromadně zkrachují.

Francouzská EDF v tendru nabízela, že české firmy zapojí do budování celoevropského fleetu jaderných elektráren, což by mohlo tomu scénáři firem na jedno použití zabránit. Proč tenhle aspekt při hodnocení nepřevážil?

Myslím, že se bral v úvahu. Ale slibem nezarmoutíš, zatím žádné zakázky nebo rozjeté projekty na zapojení do takového fleetu nevidím. Pokud má existovat nějaký evropský model rozvoje jaderné energetiky, nemá smysl, aby vedle sebe vznikalo několik modelů malých modulárních reaktorů. Ale aby vznikl jeden evropský projekt, který ušetří počáteční náklady díky jednotné licenční bázi, společné výrobkové základně. To smysl má. Mohl by představovat fleet dvaceti, třiceti malých elektráren. V takovém případě bych věřil v zapojení českých firem. U velkých elektráren se stejně bude soutěžit. Když naše firmy budou levnější, zakázku dostanou.

Zmiňujete malé modulární reaktory. ČEZ má v tomto směru velké plány, do konce roku chce vybrat mezi třemi firmami – Westinghouse, GE Hitachi a Rolls‑Royce – partnera pro vývoj a jejich provoz v Česku. Jaký bude jejich smysl, když nepůjde o celoevropský projekt?

Velké reaktory se staví, protože kapitálové náklady na jednotku výkonu jsou nižší než u malých modulárních reaktorů. Pokud by to byly opravdu modulární reaktory, jen by se skládaly a na místě se dělalo minimum lokalizačních úprav, může to dávat smysl. Jeden projekt, jedna evropská licence a stavět jeden za druhým. Pokud budou v Evropě třeba čtyři různé licence, bude se těžko dosahovat konsenzu. Efekt modularity a standardizace se vytratí. Je reálné v Česku takto stavět, ale myslím, že výsledkem bude horší ekonomika než s velkými bloky. Je dobře, že ČEZ na tom pracuje, že se snaží být součástí tohoto relativně nového proudu v energetice.

Postaví se tedy po Dukovanech i další dva velké bloky v Temelíně?

Otázka nezní, jestli se postaví, ale spíše co bude, když se nepostaví. Nebude elektřina. Stát už by měl začít diskutovat s veřejností, že jednou za čas nepůjde elektřina. Pokud nezačneme nahrazovat a doplňovat, co máme nyní v jádru, bude těžké zaručit standard nepřetržité dodávky. K tomu startuje elektromobilita a elektrifikace dopravy, do budoucna se počítá s částečnou elektrifikací teplárenství. Spotřeba energie se znásobí. Vzhledem k sezonní výrobě ji jen obnovitelné zdroje utáhnou těžko.

Související