Zíráme, jak se lidé skvěle ptají, říká zakladatelka projektu Zeptej se vědce Adéla Šimková

V mládí zpívala v punkrockové kapele, mezi její záliby patří pole dance neboli tanec u tyče, a když si s ní povídáte, v podstatě nepřetržitě se ozývá její zvonivý smích. Chemička Adéla Šimková z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR celou svou osobností naprosto bourá zažitou představu o suchopárných vědcích v bílých pláštích.

Povídali jsme si o tom, jak se ve svém výzkumu snaží vyvinout molekuly, které by dokázaly v těle přesně zacílit nádor. Také jsme probírali, jak se vyvíjí unikátní projekt Zeptej se vědce, jehož prostřednictvím mohou lidé posílat dotazy a dostane se jim fundovaných odpovědí od více než tří stovek vědců z Česka, kteří se doposud do projektu zapojili.

Na svém Instagramu vystupujete jako Crazy Chemist Adela, na Twitteru zase pod přezdívkou Optimistka Adéla. Platí o vás i v reálném životě, že jste optimistická a trošku bláznivá?

Optimistická jsem určitě, podle mě je důležité držet si pocit, že vždycky všechno může dopadnout lépe než hůře. A jestli jsem crazy, to nevím, to jsem určitě bývala, když jsem byla mladší.

V čem se to projevovalo?

Ráda jsem byla extravagantní a výrazná, i dnes mám zalíbení v nekonvenčních věcech, ale už jsem o dost umírněnější.

Prý jste dokonce hrála i v punkrockové kapele?

Ano, když mi bylo 16, měli jsme kapelu, ve které jsem zpívala. Jmenovala se Utrum, ale ne že si budete hledat na internetu nějaké naše písničky!

Prý jste už ve 14 letech věděla, že chcete být chemičkou. Jak se to stalo, že v tak raném věku jste měla o své budoucnosti jasno?

Já jsem se v tom hrozně našla, zejména po nástupu na gympl, kde jsme měli skvělou chemikářku. Už ve 14 mi najednou chemie odpovídala na otázky, které mě zajímaly.

Čemu se věnujete ve svém výzkumu?

Velmi ve zkratce lze říct, že se věnuji vývoji molekul, které by měly co nejlépe zacílit nádor.

A kdybyste to vysvětlila méně ve zkratce?

Snažíme se vyvinout molekulu, která by se velmi dobře navázala do jednoho proteinu, jmenuje se fibroblastový aktivační protein, který je v podstatě jenom v nádorech. Pomocí těchto molekul bychom pak vlastně byli schopni vytvořit adresu do toho nádoru. A na tu adresu pak poslat cosi jako radioaktivní světélko, díky čemuž uvidíme, kde přesně v těle ten nádor je. Případně na tu adresovou molekulu můžeme pověsit i nějakou toxickou látku, něco, co bude nádor potom zabíjet.

To zní vlastně hrozně jednoduše, ale ve skutečnosti to asi příliš jednoduché nebude, že?

Pro vaši představu, na tomhle konkrétním projektu pracujeme už asi osm let a ještě pár let určitě pracovat budeme. Těžko říct, jak dlouho ještě, záleží i na tom, kolik štěstí budeme mít. Nestačí k sobě secvaknout adresovou molekulu a radionuklid, je potřeba finální strukturu rozsáhle ladit, což zahrnuje přípravu velkého množství nových molekul a jejich testování.

Společně s několika kolegy jste před pár lety rozjeli projekt Zeptej se vědce, platformu, na níž vědci prostřednictvím sociálních sítí odpovídají na dotazy veřejnosti. Jak jste na tenhle nápad přišli?

Já a ještě několik dalších kolegů a kolegyň jsme měli trochu masochistické tendence diskutovat na sociálních sítích, když jsme tam viděli nějaké bludy. Ukázalo se, že někteří lidé skutečně stojí o informace podložené vědeckými studiemi. Kolegyni Kristýnu Blažkovou, která tehdy pracovala v naší výzkumné skupině, napadlo, že bychom tuhle osvětu mohli dělat organizovaně. Mně to přišlo jako skvělý nápad, tehdy jsem byla na mateřské, takže jsem měla prostor začít celý projekt realizovat. Obeslala jsem pár dalších mých známých z vědeckých kruhů, o kterých jsme věděli, že mají podobnou tendenci zapojovat se do diskusí na sítích, dali jsme dohromady malinký tým a vytvořili jsme facebookovou stránku. Spíš jsme chtěli vyzkoušet, jestli vůbec někdo bude zvědavý na pár vědců a bude se jich chtít na něco zeptat. A ukázalo se, že ten zájem je opravdu velký.

Kolik dotazů dojde například za měsíc?

Byli jsme do té míry zahlcení, že jsme si minulý rok museli stanovit maximální limit dotazů měsíčně, které jsme ochotni přijmout. K tomu jsme byli donuceni, když nám přišlo přes 90 dotazů za jeden měsíc, a to už jsme fakt nevěděli, co máme dělat. Rozhodli jsme se, že budeme měsíčně přijímat tolik dotazů, kolik zvládáme odesílat odpovědí – v současnosti je to kolem 40 dotazů. Poslední dobou se tahle naše kapacita vyčerpá během prvních dnů měsíce, takže pak s omluvou lidem píšeme, ať se zase ozvou začátkem měsíce dalšího. Pokud jde o celkové číslo, už jsme zodpověděli kolem 1100 dotazů.

Říkala jste, že na začátku vás bylo pár. Kolik vědců už je do projektu zapojeno dnes?

Když budu brát to nejvyšší číslo, což jsou i vědci, kteří nejsou zapojení do každodenního provozu, ale jsou takoví přátelé na telefonu, které občas oslovíme, tak je nás kolem 350.

To už vypadá na docela pořádnou porci organizační práce.

Je pravda, že čím víc lidí do projektu bylo zapojeno, tím víc bylo potřeba naši činnost nějakým způsobem koordinovat a strukturovat. Nejvíce práce asi zabere koordinace samotného vytváření odpovědí. Nejdřív se musí najít vhodný vědec, který bude autorem odpovědi. Musí se zjistit, jestli má čas, samozřejmě jestli na to má odpovídající expertizu a někdy se také musí trochu pošťuchovat při přípravě odpovědi. Protože typicky jsou do toho projektu zapojení lidé, kteří mají spoustu aktivit a vlastní vědeckou práci, a je jasné, že vše neodloží a nebudou se věnovat jen našemu projektu. Potom je potřeba najít recenzenta, protože jsme zavedli takovou minimalistickou variantu recenzního řízení, které je běžné při publikaci vědeckých článků. To proto, abychom našim výstupům dodali co nejvyšší míru důvěryhodnosti. Na tuhle organizační činnost jsme nabrali placenou posilu, v současnosti už těch placených pozic v projektu máme víc.

Kde na platy berete finance?

První peníze nám dal darem Nadační fond IOCB Tech. Díky tomu jsme mohli zaplatit první koordinátorku odpovídání. Asi se jim líbilo, jak jsme ty peníze zúročili, a tak jsme dostali další dar. Teď se nám podařilo získat grant od Erasmus+ v rámci výzvy Youth participation activities, což bych přeložila jako iniciativa na zvyšování angažovanosti mládeže. Ten grant nám doufejme pokryje některé náklady na realizaci debat, které jsme také začali pořádat, výjezdů do škol, kde mohou studenti debatovat s vědci, a tak podobně. Momentálně jsme také rozběhli na Donio kampaň Naučme vědce vyprávět!, jejímž cílem je získat finance na kurzy, které by vědce měly naučit srozumitelně a poutavě komunikovat s veřejností. Rétorické dovednosti jsou totiž klíčové pro vystupování v debatách, médiích nebo videích – a tímhle směrem se právě chceme do budoucna pustit.

Utkvěla vám v paměti nějaká otázka, kterou považujete za skvělou?

Všechny jsou skvělé! Kdybyste to viděli, co nám chodí za otázky, my prostě nestačíme zírat, jak dobře se ti lidi ptají. Někdy jsou to věci, které považujete za samozřejmost a nenapadne vás je ani zpochybnit, ale zpětně si pak říkáme, jak je strašně super, že veřejnost dokáže být kritická i k těmhle zažitým věcem. Když mám být konkrétní, tak mě třeba hodně pobavila otázka, proč se vždycky zašmodrchají kabely od sluchátek. Ukázalo se, že na to lze odpovědět teorií z oblasti fyziky. Dobrý byl i dotaz, jestli opravdu vadí jíst teplé buchty, jak nám vždycky babičky říkaly.

A vadí?

Mikroorganismy, které by nás mohly nadýmat, by měly být po pečení mrtvé. Takže pokud ty buchty nejsou syrové, vadit by to nemělo.