Filipika proti workoholikům. Škodí nejen sobě, ale i svým zaměstnavatelům

Novináři, kteří o dovolené na pláži sedí u počítače a zuřivě píší článek, fotbalisté, kteří i po konci tréninku do vyčerpání pilují trestné kopy, manažeři, kteří prací tráví sedm dní v týdnu a každý okamžik nečinnosti považují za své selhání. Možná je znáte taky. Možná jste jedni z nich. Workoholici. Ať už je pohání ctižádost, nebo třeba záliba v perfekcionismu, zdravá pracovní morálka u nich překročila hranici závislosti. Není jich rozhodně málo. Nedávný přehled měřící rozšířenost tohoto postižení napříč profesními obory a kultu­rami zjistil, že zhruba 15 procent pracovníků se kvalifikuje jako workoholici. To znamená miliony přetížených lidí po celém světě.

Co je a co není workoholismus

Psychologové si po desetiletí pohrávali s měřítky a definicemi workoholismu. Podle vědců se tento termín rozhodně nevztahuje na lidi, kteří pracují dlouho, protože svou práci milují. Nepočítají se ani ti, kteří se dočasně nechávají zaměstnat do druhé či třetí práce, aby zvládli zaplatit složenky nebo se posunuli v kariéře.

Podle Malissy Clarkové, psycholožky z University of Georgia, zahrnuje workoholismus především vnitřní nutkání pracovat, vytrvalé myšlenky na práci, prožívání negativních pocitů, když nepracujeme, a práci nad rámec toho, co se od nás rozumně očekává. Některé osobnostní typy se do pracovní pasti chytají obzvlášť často. V metaanalýze z roku 2016 Clarková se spoluautory zjistila, že k workoholismu jsou náchylní perfekcionisté, extroverti a lidé s osobností typu A (ambiciózní, agresivní a netrpěliví). Dalším rysem je nadměrná angažovanost – často si toho na sebe berou příliš mnoho, aniž by si uvědomovali své limity.

Tohle postižení prostupuje všechny společenské vrstvy, závislost na práci může postihnout stejně tak právníka jako třeba učitelku v mateřské škole nebo člověka pracujícího v call centru. Jak se zdá, určitá zaměstnání nicméně podporují závislost na práci s větší pravděpodobností než jiná. Jde například o společnosti, které podporují soutěživost a dlouhou pracovní dobu. Jeden průzkum z roku 2016, kterého se zúčastnilo více než 16 tisíc pracovníků z Norska, také zjistil, že manažeři a samostatně výdělečně činní pracovníci jsou ohroženější než lidé, kteří pracují pod něčí kontrolou.

A co je podle vědců znepokojivé, podmínky pro rozvoj workoholismu nebyly prý nikdy tak dobré jako dnes. Během pandemie se spoustě lidí smazala hranice mezi soukromým a pracovním životem, v důsledku čehož pracují v podstatě neustále. Závislost na práci podporují i různé technologické vymoženosti, jako například aplikace Slack či Zoom, které lidem usnadňují práci kdekoli a kdykoli.

Je to vlastně ironické. Technologie, jež nám měly dát větší flexibilitu, nás ve skutečnosti k práci nezdravě poutají a efektivitu práce mnohdy snižují. Zatímco v 70. letech musel vytížený manažer vyřídit zhruba pět tisíc hovorů ročně, v současnosti se jeho počet mailů a telefonátů blíží padesáti tisícům. Místo aby bylo řízení firem díky technologiím efektivnější, rozhodovací procesy se zpomalují. Z průzkumu z roku 2015 mezi více než dvěma desítkami tisíc zaměstnanců amerických firem vyplynulo, že 60 procent z nich musí každý den kontaktovat nejméně deset kolegů, aby dokázali udělat svou práci. Zhruba třetina musí za tím samým účelem každodenně komunikovat dokonce s více než dvěma desítkami spolupracovníků. Výsledkem je, že společnostem trvá všechno déle.

Proč se workoholismus nevyplácí

Intuitivní domněnka říká, že velké pracovní nasazení se lidem musí v některých ohledech vyplácet. Skutečně, pracovníci, kteří sklouznou k workoholickým návykům, mohou zaznamenat některé krátkodobé úspěchy – větší tržby, více zaplacených přesčasů, více článků v novinách – ale tato malá vítězství mohou být pomíjivá. Clarková a její spoluautoři ve své metaanalýze nezjistili žádnou souvislost mezi workoholismem a pracovním výkonem.

K podobnému závěru došla i studie z roku 2015, jež ukázala, že lidé, kteří odpracovali mimořádně dlouhé pracovní dny, získali zhruba stejnou úroveň hodnocení výkonu jako ti, kteří podobně dlouhou pracovní dobu pouze předstírali. Rovněž pozdější výzkumy zjistily, že mezi workoholismem a výkonností není žádná souvislost.

Ukazuje se, že když někdo dělá hodně práce, neznamená, že ji také odvádí dobře. Důvod je zřejmý, workoholismus vede k únavě a vyčerpání – a to zvyšuje pravděpodobnost, že se lidé dopustí chyby. Jak ukázala například studie z roku 2018, které se zúčastnilo bezmála 1800 zdravotních sester v Norsku, nejvíce závažných pracovních incidentů měly právě sestry workoholičky. Byly na tom dokonce hůř než mladé a zaučující se zdravotnice.

Tohle zjištění jen potvrzuje výsledky jedné starší studie Stanfordovy univerzity, podle níž se více než padesát hodin práce týdně odrazilo u manuálně pracujících lidí v klesající produktivitě práce a zvýšené chybovosti. Podle jiné studie se stejný efekt projeví u „bílých límečků“ po překročení týdenní hranice 60 pracovních hodin.

Workoholici jsou nejen nebezpeční ostatním, ale i sobě. Výzkumy ukazují, že když lidé pracují jedenáct a více hodin denně, značně se u nich zvyšuje riziko mozkové mrtvice. Příliš přesčasů způsobuje i problémy se spánkem, zapříčiňuje mentální poruchy a zvyšuje stres. To vše se zřejmě odráží i ve skutečnosti, že workoholici jsou se svým životem velmi málo spokojení. Podle studie z roku 2006, které se zúčastnilo 174 bílých límečků ve Spojených státech a Kanadě, platí, že čím vyššího skóre na škále worko­holismu člověk dosáhl, tím méně ho život těšil.

Zdá se, že bychom měli přehodnotit kulturu olbřímího pracovního nasazení, v jejímž rámci lidé dávají na odiv, kolik času a energie věnují svému zaměstnání. Jak se ukazuje, workoholici v důsledku škodí nejen svému zdraví, ale neodvádějí o nic lepší práci než běžní zaměstnanci.