Přírodní katastrofy, války, epidemie, nebo alespoň násilí a zločiny. Všechny tyto věci přitahují pozornost lidí a tím i médií a nakonec i politiků. Pozitivní zpráva nikoho dvakrát nezaujme, špatná se vryje do paměti. Lidé je vyžadují, i když si tak pěstují blbou náladu, propadají depresím a polykají prášky od psychiatrů. Někdo se rád bojí globálního oteplování, jiný mikroorganismů z vesmíru, další pádu měny nebo že vládu nad světem převezmou počítače. Přičemž neustálé obavy a ztráta životního optimismu mohou vést k úpadku celé společnosti. Týdeník Ekonom se proto zamýšlí nad příčinami černých myšlenek, ale i nad tím, kdy šlo a jde opravdu jen o strašení a kdy o seriózní varování před skutečnou hrozbou.

Evoluční záležitost

Listování v černé kronice není nějakou zvráceností nebo přecitlivělostí, potíž je v tom, že člověk je tak přírodou naprogramován. Podle psychologa a ekonoma Jana Urbana jde o výraz takzvané negativní předpojatosti. Toho, že událostmi záporné povahy jsme zaujati více než jevy pozitivními. Souvisí to s lidskou evolucí – pozornost věnovaná rozmanitým hrozbám byla v dávných dobách otázkou přežití.

S rozvojem civilizace to v takové míře už neplatí, naše mysl tak ale funguje dál. Ukazují to průzkumy elektrické aktivity mozku. Na negativní zvěsti či hrozivé obrázky je takto měřená reakce daleko silnější než v případě informací neutrálních či pozitivních. Což – jak tvrdí Urban – ovlivňuje uvažování a rozhodování, oslabuje motivaci, vede ke ztrátě perspektivy a snižuje ochotu riskovat. Netýká se to jen člověka jako jedince, ale celé společnosti.

Oteplování je sice fakt, vliv průmyslové činnosti na jeho zrychlování také. Avšak obavy z budoucna nám komplikují racionální reakci.

Problém ovšem je, že v praxi není snadné rozpoznat, co je planý poplach a zbytečné strašení a co reálná hrozba. Příkladem takové nejistoty je současné globální oteplování. O skleníkovém efektu začali po polovině minulého století mluvit astronomové, kteří přemírou oxidu uhličitého v atmosféře vysvětlili pekelné horko na Venuši. Od té doby se vědecká teorie proměnila v bohatě strukturovaný názorový směr, který formuje odbornou i veřejnou debatu, politiku a nyní už také ekonomiku.

Oteplování je sice fakt, vliv průmyslové činnosti na něj také, avšak emotivní obavy z budoucí klimatické katastrofy nám komplikují racionální reakci. Ohromné úsilí se věnuje snaze zvyšování teploty zastavit, přičemž by možná bylo vhodnější vydanou energii nasměrovat do přizpůsobení nové realitě, protože oteplování zastavit je obtížné. Pro mnohé rozvojové země to totiž není tak velká priorita jako pro Západ. Navíc se za normál bere extrémně chladné počasí z malé doby ledové z 19. století a zapomíná se, že se podnebí za dobu existence lidí už mnohokrát dramaticky měnilo a že se s tím jak příroda, tak i lidé vždy dokázali vyrovnat.

Názor, že tentokrát už jde opravdu o fatální záležitost, posiluje každodenní příval zpráv o klimatických pohromách – od sucha přes tornáda až po záplavy – a o rostoucím počtu jejich obětí. Což dohromady usnadňuje klimatickou mobilizaci, zejména mezi mladými lidmi, a zesiluje volání po radikálním řešení. Bez ohledu na technologické možnosti a společenské dopady. Jak však připomíná dánský statistik a publicista Bjørn Lomborg, katastrofickou statistiku notně přifukuje fakt, že v minulosti se ne o všech pohromách spojených s počasím psalo a ne vše se ukazovalo, což v době mobilních telefonů a internetu už neplatí.

Jinou, avšak nikoliv nepodstatnou věcí je, že to, co někde považují za katastrofu, tedy na vyprahlém Sahelu či záplavami sužovaném pobřeží Bangladéše, mohou jinde, třeba na Sibiři nebo v Kanadě, pokládat za změnu k lepšímu. Navíc vývoj klimatu zůstává složitou záležitostí a jeho mechanismus se teprve poznává. Například největší poušť světa, Sahara, nebyla před osmi tisíci lety, kdy také panovaly vysoké teploty, pokrytá pískem, ale zelená, s řekami a jezery.

Pod přívalem katastrofických zpráv a souvisejícího defétismu se zapomíná i na technické možnosti civilizace. Třeba na to, že skleníkové plyny lze jímat nebo že by se dokonce zemský povrch dal – jak připomíná český klimatolog Radan Huth – chránit před slunečními paprsky už ve vesmíru.

Katastrofy, které nepřišly

Navíc žádná apokalyptická předpověď z minulosti se dosud nenaplnila. Na přelomu 18. a 19. století britský duchovní a ekonom Thomas Malthus přišel se svým „populačním zákonem“. Varoval, že zatímco lidí přibývá geometrickou řadou, potravin jen lineárně. Proto předvídal hladomory, nepokoje a války a tvrdil, že bez nich zničující růst obyvatelstva ani nelze zastavit.

Jaká je realita? Výkonnost zemědělství se od té doby zmnohonásobila. Pozdní ozvěny malthusiánských teorií o tom, že se Afrika či Indie neuživí v šedesátých a sedmdesátých letech, přinejmenším přibrzdily nově vyšlechtěné druhy plodin. Demograf Tomáš Kučera uvádí, že i nyní Země uživí daleko více lidí, než kolik jich na ní teď žije.

Populační vzestup kulminoval už před půl stoletím, tehdy celosvětově přibývalo až 100 milionů lidí za rok, nyní jen zhruba polovina. Takže by se počet obyvatel planety měl do konce století zastavit přibližně na deseti miliardách.

Častou předpovědí je, že Evropu zavalí další uprchlíci z Afriky. Miliony lidí nepochybně ještě přijdou a etnická podoba starého kontinentu se dál bude měnit, avšak o desítky či stovky milionů migrantů nepůjde. Porodnost se i v Africe snižuje díky tomu, že v tamních rostoucích městech rodiny mívají podstatně méně dětí, většinou dvě místo šesti. Což kopíruje vývoj průmyslových regionů Evropy nebo Číny.

Infografika

Zvětšit přes celé okno

Lidskou civilizaci zatím nezničila ani atomová válka. Ačkoliv nelze vyloučit, že rusko‑ukrajinský konflikt přeroste v jadernou konfrontaci mezi Moskvou a Západem, blíže k tomu bylo už v roce 1962 za karibské krize. Znovu na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy ve světě bylo na sto tisíc jaderných hlavic a bomb – skoro sedmkrát více než teď –, kdy se sami vojáci báli selhání techniky a rozpoutání apokalypsy nešťastnou náhodou.

Co teoreticky hrozí nyní? Podle relativně optimistického scénáře výzkumníků z univerzity v Princetonu vytvořeného na základě dostupných informací o doktrínách, taktice a výzbroji USA a Ruska by jaderný konflikt mezi nimi během několika hodin zabil 35 milionů lidí. Existují ovšem scénáře podstatně horší, které operují s jadernou zimou, kdy dým a prach v atmosféře srazí průměrnou teplotu až o deset stupňů a vypukne globální hladomor.

Neradostné vzpomínky

Přetrvávající obavy z jaderných zbraní jsou ale přirozené. Velké vojenské konflikty v minulosti civilizací citelně otřásly. Třicetiletá válka v letech 1618 až 1648 srazila v některých středoevropských regionech včetně Čech populaci o třetinu. Trvalo desítky let, než se život vrátil do původních kolejí. Po polovině 19. století Čína přišla o desítky milionů lidí za krvavého povstání tchaj‑pchingů a jeho neméně brutálního potlačení.

První světová válka ukončila předchozí epochu klidu a technické i společenské evoluce a zrodila fašismus a komunismus. Druhá světová válka znamenala ohromné ztráty na životech. Tehdejší Sovětský svaz přišel o šestinu populace a za nacistického holokaustu zahynuly dvě třetiny evropských židů, šest milionů lidí. Nedávno, za války v letech 1998 až 2003, v Demokratické republice Kongo zemřely v důsledku přímých bojů, etnického násilí, hladu a epidemií nejméně čtyři miliony tamních obyvatel.

První světová válka ukončila epochu klidu a technické a společenské evoluce. A zrodila fašismus a komunismus.

Podceňovat nelze epidemie. Covid‑19 zabil po celém světě sedm milionů lidí, asi promile populace. Bylo i hůře. Před dvěma tisíci lety nakažlivé choroby podlomily Římskou říši a po objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem v 16. století zdecimovaly indiánskou populaci. Špatnou zkušenost má i Evropa – mor v ní po roce 1347 vyhubil třetinu obyvatelstva a zdecimoval zejména města. Krátce předtím podobným způsobem zpustošil Střední Asii a Čínu.

Podle poznatků genetiků a archeologů epidemie před pěti tisíci lety téměř vyhubily či výrazně oslabily prosperující (staro)evropské kmeny. Tím vznikl prostor pro invazi Indoevropanů z východu, kteří na kontinentě převažují dodnes.

Lidé jsou horší než příroda

Podle Tobyho Orda, oxfordského filozofa a autora knihy s příznačným názvem „Nad propastí“, je čeho se bát také dnes. Velké nebezpečí podle něj stále představují velké přírodní katastrofy.

Zmiňuje například riziko, že se Země střetne s asteroidem či kometou. Pravděpodobnost srážky je poměrně malá, případné důsledky však hrozivé. Desetikilometrová planetka, která před šedesáti miliony lety dopadla do Mexického zálivu, podle paleontologů výrazně přispěla k vyhubení dinosaurů. I daleko menší těleso může způsobit lokální pohromu. Pokud by jedno takové v roce 1908 neexplodovalo nad téměř liduprázdnou Sibiří, ale nad velkoměstem, přišly by o život statisíce lidí.

Mezi astronomy se mluví o takzvané planetární ochraně, o monitoringu a následném odklonění či zničení nebezpečného asteroidu. Funguje to ale jen ve sci‑fi filmech. I kdyby vědci hrozbu včas rozpoznali, s praktickými kroky by byly problémy. Podle Nikoly Schmidta z pražského Ústavu mezinárodních vztahů žádný postup, jak odvrátit takovou katastrofu, dohodnutý není. O realizaci záchranné mise by rozhodovala Rada bezpečnosti OSN, a pokud by nedospěla k dohodě, mohla by se o jednostrannou akci pokusit některá z velmocí. Nelze ale vyloučit, že by její výsledek nebyl stoprocentní: co když by se například obří meteorit řítící se na USA podařilo jen mírně odklonit a ten dopadl na Evropu? „Může proto zvítězit názor, že nejlepší bude nedělat nic,“ konstatuje Schmidt.

Jiným nebezpečím jsou supervulkány, které při erupci nejen ničí bezprostřední okolí, ale vyvrhnou do atmosféry stamiliardy tun sopečného prachu. Když před 74 tisíci lety vybuchla Toba na Sumatře, pokryla metrovou vrstvou popela celou Indii. Což by v dnešní době znamenalo likvidaci tamního zemědělství, nehledě na to, že by se na léta ochladilo světové klima. Zopakování podobného kataklyzmatu v budoucnu vědci nevylučují v případě italského Vesuvu nebo při probuzení vulkánu pod yellowstonským parkem v USA. NASA předběžně zkoumá, zda by posledně jmenovanou hrozbu nemohlo snížit opatrné odvádění tepla z podzemí, celý projekt je však v plenkách.

Zcela mimo možnost ochrany je pak výbuch supernovy, tedy velké stárnoucí hvězdy, v blízkosti sluneční soustavy. Ten by narušil či zničil ozonovou vrstvu, čímž by Země byla vystavena smrtícímu ultrafialovému záření. S tím je spojeno i nebezpečí genetických mutací.

Ještě větší hrozby než příroda podle Orda přináší samotná lidská činnost. Na prvním místě jde o již zmíněné jaderné zbraně. Nebezpečím jsou také nové pandemie, zejména kombinace, že by nový patogen byl stejně nakažlivý jako covid‑19 a přitom podobně smrtelný jako ebola. Problémem je i to, že se například při hledání nových vakcín s nebezpečnými živými mikroorganismy pracuje. Původ covidu‑19 dál zůstává nejasný, v nedávné minulosti nicméně došlo k řadě vážných úniků z laboratoří. V roce 1971 se při sovětských testech nového kmene neštovic pro biologickou válku nakazili námořníci plavící se po Aralském jezeře. V roce 2015 zase američtí vojenští vědci zaslali omylem do osmi laboratoří po celém světě vzorky obsahující živé bakterie smrtelně nebezpečného antraxu.

Umělá inteligence by se mohla nabourávat do bank a lidi, včetně politiků, vydírat. Nebo získat dominantní postavení v ekonomice.

Toby Ord varuje rovněž před umělou inteligencí, která by nebyla sladěná s lidskými hodnotami. Jak stroje mohou nadvládu nad lidmi získat? Podle jednoho ze scénářů by agresivní inteligentní systém nejdříve získal přístup k internetu a do počítačových systémů po celém světě poschovával tisíce svých záložních kopií. Ty by pak pokračovaly v činnosti, i když by byl originál vypnut, a takovou umělou inteligenci by už nešlo zničit. Ta by ovládnutím cizích počítačů vytvořila rozsáhlou síť a zvětšovala svůj výkon a moc. Na jedné straně by se mohla nabourávat do bank a získávat peníze nebo vydírat jednotlivé lidi včetně politiků. Případně získat díky své inteligenční převaze dominantní postavení v ekonomice či ovládnout armádu a bezpečnostní složky.

I kdyby se takový scénář nenaplnil, tak se blíží zrození superinteligence, která by stejně člověka v evolučním vývoji odsunula na druhé místo. Ještě před pěti lety odborníci tvrdili, že něco takového je představitelného až v horizontu několika desetiletí, podle dnešních předpovědí se tak může stát do roku 2030. Fatálních důsledků si byl vědom už jeden z tvůrců kybernetiky Alan Turing. „Měli bychom očekávat, že v určité fázi počítače převezmou vládu nad světem,“ napsal britský vědec v roce 1951.

Nezbude než se bát

Obtížně se hledá odpověď, zda se s existenčními riziky dá něco dělat. „Svět si jejich význam teprve začíná uvědomovat. Sice jsme začali vyhodnocovat ty nejzásadnější hrozby a vymýšlet způsoby, jak se jim vyhnout, zatím však ne v takovém rozsahu, který by odpovídal jejich závažnosti,“ tvrdí Toby Ord.

Pozornost soukromého sektoru podle něj lze očekávat jen těžko, protože byznys tuto problematiku podceňuje a přenechá ji na bedrech státu. Jenomže politici i úředníci se zaměřují na krátkodobé zájmy, které jsou dány volebním cyklem a tlakem médií. „Když jsem se před nimi pokusil téma existenčních rizik nadnést, narážel jsem na společnou reakci: Upřímný zájem spojený s pocitem, že potýkat se s celosvětovými problémy lidstva je takříkajíc nad jejich platovou třídu,“ uvádí Ord.

Existenční rizika by tedy bylo zapotřebí řešit celosvětově, to však naráží na skutečnost, že k tomu neexistují efektivní globální instituce. Takže se zřejmě budeme bát dál stejně jako lidé na úsvitu dějin.

Související
Zobrazit