Nejvyšší správní soud (NSS) jakožto de facto nejvyšší autorita na poli daňového práva má možnost korigovat názory finanční správy, které – řekněme si upřímně – dost často nesouzní s názory občana, potažmo daňového poplatníka. Některé korektury občan přivítá. Příkladem z poslední doby jsou takzvané skryté daňové kontroly, kdy správce daně v rámci vyhledávací činnosti fakticky provádí úkony spadající pod daňovou kontrolu. Typicky žádá předložení značného množství obecně vymezených podkladů, celkového účetnictví či daňové evidence, aniž by daňovou kontrolu formálně zahájil.

Nejvyššímu správnímu soudu se většinou daří korigovat finanční správu, byť často i k nelibosti politiků.

Nicméně NSS občas také potvrdí názor finanční správy, který leckterého občana, zejména pak toho podnikajícího, nepotěší. Z poslední doby je to problematika ručitelství jednatelů. V občanském zákoníku najdeme úpravu, že jednatel odpovídá společnosti za škodu, kterou jí způsobí porušením povinnosti při výkonu své funkce, a v důsledku toho ručí i věřitelům společnosti (tedy včetně státu). Co je, respektive není takovým porušením, je poměrně složitá otázka, se kterou si láme hlavu nejeden odborník a uvedený spor by před civilními soudy trval jistě mnoho let. Avšak NSS ve své judikatuře potvrdil finanční správě „zkratku“, kdy správce daně sám nejprve posoudí a pak i rozhodne o existenci pochybení a vzniklého dluhu a na základě takového exekučního titulu začne po jednateli dluh obratem vymáhat.

NSS má tedy v rámci daňového práva svoji nezastupitelnou úlohu a v rámci korigování finanční správy by měl mít zejména na paměti, aby nedocházelo ke zvýhodnění jednoho (zejména státu) před druhým (zejména občanem). Zatím se mu to většinou daří, byť často i k nelibosti politiků.

Autor je spoluzakladatel advokátní kanceláře Bříza & Trubač a Ekonom Legal Garant pro oblast daňového práva.

Související