Česká ekonomika se vymanila z loňské stagnace a první kvartál roku přinesl růst, a to jak v HDP o 0,2 % meziročně, tak i v citelnějším parametru průměru reálných mezd, meziročně o 4,8 %. Optimistický výhled je patrný jednak na datech o mínění v soukromém sektoru a rostoucí spotřebě domácností, jednak i na vládním narativu, který se přesouvá od minulých krizí k budoucím výzvám, tak jak bylo prezentováno na červnové konferenci Česko na křižovatce 2. Jako klíčová výzva je prezentována agenda strategických investic, kterou má koordinovat vzniklý vládní výbor.

V tomto kontextu zaznívají čtyři oblasti: energetika, doprava, bydlení a věda a výzkum. V energetice se v krátkodobém horizontu počítá s výstavbou až 2,5 GW paroplynových zdrojů, které jsou nutné pro dodržení 10% bezpečnostního limitu importu elektřiny vůči spotřebě. V dlouhodobém horizontu se plánuje výstavba jádra. Již dnes sledujeme nárůst investic do dopravy, v roce 2024 má být dle plánu zprovozněno rekordních 118 km dálnic (pozn. 18 km v roce 2023 a 20 km v roce 2022), od příštího roku mají naběhnout investice do vysokorychlostních železnic s cílem dokončit 700 km tratí do roku 2050. V oblastech bydlení a vědy a výzkumu se současné reformy soustředí zejména na odbourání bariér a vytvoření nových růstových stimulů; avšak v prvních dvou zmíněných oblastech bude mít primární investiční roli stát. Ten by měl v horizontu pěti let mimořádně vynaložit až 400 miliard korun, přes 5 procent ročního HDP, na realizaci těchto projektů.

Vůči HDP je to srovnatelná suma se zeměmi střední a východní Evropy, které dohánějí infrastrukturní deficity. Příkladem může být Německo, které stejně jako my během energetické krize doplatilo na vysoký podíl energeticky náročného průmyslu a zavázalo se v následujících letech proinvestovat rekordní částku 4 800 miliard korun do energetické infrastruktury.

Nicméně, o to více alarmující je náš infrastrukturní deficit, který se projevuje například na tom, že naše infrastruktura včetně energetické, telekomunikační, dopravní a zdravotnické je jak co do rozsahu, tak co do kvality hodnocena v mezinárodních srovnáních daleko pod průměrem EU-15, přestože Česko již více než dvě desetiletí vykazuje jeden z největších objemů investic vůči HDP. To přirozeně vyvolává otázku, jak efektivně dokáže česká ekonomika alokovat investiční výdaje.

Z části i z tohoto důvodu se očekává, že vzniklý vládní výbor vytvoří ucelený investiční rámec nebo alespoň aktualizuje obsolentní Národní investiční plán. V rámci plánu by měla vláda definovat prioritní oblasti, konkrétní investice, časový harmonogram a zdroje financování, čímž tak zajistí kontinuitu zmíněných projektů, která coby kritický faktor takto zdrojově nákladných projektů je v Česku obecně vnímána jako bolestivé místo.

Samotná prioritizace by měla vycházet z makroekonomických ukazatelů, jako je multiplikační efekt daných investic, tedy přímých dopadů vycházejících z možností českých firem se na realizaci projektů podílet, a nepřímých, zejména přínosu pro konkurenceschopnost stávajícího průmyslu např. ve formě levnějších vstupů. Zároveň ale, coby řádný investor, by stát měl využít tuto možnost k diverzifikaci struktury naší ekonomiky skrze vytvoření pobídek do staronových růstových oblastí. A to jak napříč průmyslovými odvětvími, jmenovitě oblastmi jako jaderný průmysl, výroba vodíkových technologií, nanotechnologií a čipů, softwarových řešení a kyberbezpečnosti, dále těžba a zpracování cínovského lithia a s ním navazující výroba automobilových akumulátorů, tak s tím i ruku v ruce napříč hodnotovým řetězcem. Tzn. stát by měl při budování těchto průmyslových oblastí klást důraz na navýšení podílů předprodukčních procesů jako řízení a vytváření značky a naopak těch postprodukčních, jako marketing a postprodejní služby.

Často slýchaná slova o potřebě demontáže „české montovny Evropy“ nejsou namístě čistě proto, že relativní podíl přidané hodnoty z před- a postprodukčních procesů je srovnatelný s ostatními zeměmi v regionu. Dokonce se s ohledem na silné zastoupení výrobního průmyslu dá říct, že ve srovnání s východními sousedy jsme ekonomika s přidanou hodnotou. Zároveň ale, coby silně exportně orientovaná ekonomika s jedním z největších zapojení exportu do globálních hodnotových řetězců, jsme vystaveni konkurenci ostatních mnohem více.

Dlouhodobý titul nejprůmyslovější země Evropy, měřený podílem průmyslu na hrubé přidané hodnotě nebo podílem zaměstnanců v průmyslu, bychom neměli zcela zahodit, zvláště ne dnes v době globální geopolitické nestability, kdy se imperativ výroby, zejména strategických aktiv, může ještě projevit. Neprojdeme-li ale zásadní transformací, budeme dále ztrácet konkurenceschopnost vůči asijským hráčům.

Nad přínosem investic, od kterých si mnozí slibují onu transformaci, panuje politická shoda. Nicméně vzhledem k tomu, že potřebné výdaje přicházejí v době snahy o konsolidaci veřejných financí a dlouhodobě rostoucích sociálních výdajů, lze očekávat, že způsob jejich provedení bude ještě intenzivně diskutován.

K otázce zdrojů financování vláda již komunikovala snahu o větší zapojení obcí či krajů a soukromého sektoru skrze tzv. Public Private Partnership (PPP) projekty. Zefektivnění hospodaření samosprávných celků, které každoročně vykazují přebytky v řádech vyšších desítek miliard, je kapitola sama o sobě. Přenesení některých služeb a s nimi spojených investic ze státu na obce a kraje, tak aby došlo k optimální alokaci veřejných rozpočtů, se tak nabízí jako řešení. Pro osvědčené příklady této formy fiskální decentralizace bychom se mohli podívat třeba do Německa, severských zemí nebo Švýcarska.

Kde je potřeba být obezřetnější, jsou PPP projekty, s nimiž mají bohaté zkušenosti například ve Spojeném království. I tam jejich počet rostl v době hledání veřejných úspor. Nicméně dnes bychom je hledali už zřídkakde, protože ekonomické zdůvodnění založené na úsporách z efektivního fungování soukromých subjektů ve srovnání se státem se v praxi neprokázalo, a už vůbec tento přínos nedokázal kompenzovat vyšší náklady na financování. Vidíme také, že základní myšlenka přenosu rizika z veřejného na soukromý sektor není prakticky proveditelná, protože soukromé subjekty nejsou motivovány k účasti na PPP projektech bez státních garancí. I to potvrzuje, že i státy s vyspělou obchodní legislativou si nebyly schopny ošetřit PPP projekty, a v dlouhodobém horizontu tak nese fiskální riziko a náklady stát. V českém prostředí, kde neexistuje praxe a s ní efektivní metodika, nejde tento nástroj vnímat jinak než jako rizikový.

Kde získat finanční prostředky na strategické investice? Odpovědí může být samotný trh. Ten by ocenil zjednodušení regulace, odstranění byrokracie a další formy podpory, které hrají klíčovou roli ve výstavbě infrastruktury, jak je vidět například u obnovitelných zdrojů. Zatímco investice do solárních parků, které měly být hnacím motorem rozvoje obnovitelných zdrojů a nástrojem dekarbonizace pro mnohá česká odvětví skrze tzv. Power Purchasing Agreements (PPA), se v Čechách potýkají s problémy s financováním a dlouhými stavebními povoleními, sousední Německo nebo třeba Španělsko, z kterých bychom si mohli vzít příklad, hlásí rekordní připojení solárních farem. Tamním vládám se daří vytvářet příznivé podmínky formou aktivní podpory, konkrétně ne prostřednictvím neefektivních přímých dotací, ale skrze různé formy záruk včetně garancí pro PPA a finančních derivátů (tzv. CfD), a také formou pasivní podpory, jako je zjednodušení stavebních povolení, rozvoj agrofotovoltaiky, rozvoj pojistných instrumentů a dalších motivačních nástrojů, které jsou klíčové pro domácí a zahraniční investory.

Související