Aktuální číslo časopisu Ekonom
Jan NěmecPokud jste muzikant a zvažujete nákup nového hudebního nástroje, s vysokou pravděpodobností na vás při průzkumu trhu z internetového vyhledávače vyskočí také nabídka od českého výrobce. Neexistuje totiž mnoho instrumentů, které by Češi neuměli vyrobit. Hledáte‑li třeba prvotřídní piano, kytaru, housle nebo některý z dechových nástrojů, s výrobkem od tuzemských firem nešlápnete vedle.
Přestože časy největší slávy a hojnosti máme patrně za sebou, Česku se navzdory všem turbulencím posledních let daří držet pověst nástrojařské velmoci. Podle asociace, která sdružuje všechny relevantní firmy z oboru, loni jeho celkové tržby dosáhly bezmála jedné miliardy korun. Z toho čtyři pětiny pocházely z peněženek muzikantů ze zahraničí.
Ekonomické problémy posledních let, které odstartovala pandemie covidu a poté ještě zhoršila ruská invaze na Ukrajinu, ale opět ukázaly, jak zranitelný tento byznys je. Muzicírování je totiž sice možná bohulibá, pořád ale postradatelná činnost. Jednoduše řečeno, když mají lidé hluboko do kapsy, hudební nástroj je na seznamu zbytných položek hodně vysoko. A to tím spíš, když jde o nástroj drahý, prémiový, jako jsou ty, které pocházejí z českých továren a dílen.
Dvě třetiny z miliardových tržeb za hudební nástroje připadají na čtyři největší výrobce: Petrof, Furch Guitars, Amati a Harmonikas.
Přesně tento problém řešili poslední dva roky čeští výrobci. Drahé energie a často až násobné zdražení dřeva či kovů, které se při výrobě používají, je nutily ke zdražování a hledání nových, bonitních trhů. Nejhorší problémy už ale mají za sebou a nyní plánují expanzi. Například výrobce kytar Furch Guitars plánuje kvůli navýšení výroby postavit novou halu. Petrof zase chce získat nové zákazníky díky nabídce levnější klavírů. Kvůli tomu dokonce firma udělala krok, kterému se dlouho bránila: část produkce své vlajkové značky přesouvá do Indonésie, kde je výroba více než o třetinu levnější. Návrat ke stamilionovým tržbám pak díky akvizicím slibuje i nový majitel kraslické Amati.
Tradice versus mladá krev
V Česku působí desítky výrobců hudebních nástrojů – od velkých firem se stovkami zaměstnanců a s obraty ve stovkách milionů korun přes střední společnosti, kde v dílnách najdete pár desítek řemeslníků, až po „sólisty“, kteří se rozhodli zůstat v domácí dílně a vyrábět špičkové nástroje v malém, výhradně na zakázku.
Z hlediska byznysu jsou pochopitelně nejzajímavější výrobci z první kategorie. Vedle zmíněných společností Petrof, Furch Guitars a Amati mezi ně ještě patří Harmonikas a společně se postaraly zhruba o dvě třetiny z celkového obratu byznysu s hudebními nástroji. Konkrétnější údaje o velikosti jejich byznysu poskytují výroční zprávy založené v obchodním rejstříku. Loňské zatím nejsou u všech k dispozici, pro představu ale postačí výkazy z roku předešlého.
Aktuálně ekonomickým lídrem oboru je královéhradecký Petrof. V roce 2022 firma do celého světa prodala pianina a klavíry za více než 240 milionů korun. Na pozici dvojky se díky velkému růstu v posledních letech prodral ambiciózní výrobce kytar z Velkých Němčic u Brna, rodinná společnost Furch Guitars. Ta je zároveň jedinou „mladou“ značkou: firma vznikla až po roce 1989 a v posledních letech zažívá raketový vzestup. V roce 2022 Furch Guitars utržil přes 155 milionů korun, meziročně o polovinu více. Ani to ale není finální meta, které chce dosáhnout: zvyšování tržeb v dvouciferných hodnotách si dal za cíl i do budoucna.
Třetí firmou do party je výrobce součástek pro akordeony z Loun. Firma Harmonikas předloni utržila za své produkty necelých 71 milionů korun. A konečně, po přežití vlastní klinické smrti se do hry vrací také někdejší lídr české výroby hudebních nástrojů Amati Kraslice. V minulosti počítala firma prodeje ve stovkách milionů, aktuálně se tržby pohybují kolem 80 milionů korun. Nový majitel má ovšem s tradičním výrobcem dechových nástrojů velké plány a slibuje brzký návrat mezi špičku.
Srážka s kapitalismem
„Všechny podniky se musely po revoluci transformovat, zmenšit a soustředit se na návrat ke kvalitě. To platilo i pro nás,“ popisuje jeden z největších handicapů českých výrobců hudebních nástrojů Stanislava Koutná, majitelka hořovického výrobce akordeonů a heligonek Delicia, který se pyšní více než stoletou tradicí.
Nový majitel chce Amati Kraslice vrátit ze dna na vrchol. Cílem je dostat se z dnešních 80 milionů na tržby obvyklé v minulosti – tedy až půl miliardy korun.
Na rozdíl od západních firem českou tradici přervalo 40 let socialismu. Znárodnění na konci 40. let minulého století se nevyhnulo ani fabrikám vyrábějícím hudební nástroje. Pro dobré jméno tradičních značek přechod na socialistické hospodářství orientované na výkon a objemy produkce znamenal katastrofu. „Výrazně se zvýšila výroba. Nástroje se ale vyvážely do východního bloku a nikdo moc nedbal na kvalitu,“ pokračuje Koutná. A právě sázka na laciné a ne zrovna kvalitní nástroje byla o 40 let později pro výrobce při srážce s kapitalismem klíčová.
Jestliže totiž takové nástroje obstály na nenáročných východních trzích, z celosvětového pohledu neměly šanci: nahradila je čínská konkurence – sice ještě méně kvalitní, zároveň ale také levnější.
„Světový trh totálně zaplavily čínské nástroje a komponenty. Jsou o polovinu levnější, takže se jim nedá konkurovat. Proto se snažíme prorazit kvalitou,“ vysvětluje „protičínskou“ strategii Koutná. Ve firmě Delicia tak dnes vyrobené akordeony a heligonky počítají ve stovkách namísto tisíců. Kvalitu si firma podle Koutné hlídá mimo jiné tím, že si drtivou většinu součástek pro své instrumenty vyrábí sama. „A samozřejmě zásadně nepoužíváme čínské komponenty,“ dodává majitelka firmy rezolutně.
Velmi podobnou strategii na obranu před invazí o desítky procent levnějších čínských nástrojů zvolily i další tradiční značky. Místo množství se zaměřily na dokonalé provedení nástrojů a ve většině českých firem vyrábí z velké části instrumenty ručně. „My jsme vlastně manufaktura,“ říká šéfka výrobce klavírů Zuzana Ceralová Petrofová.
Řemeslná výroba a pečlivost či volba kvalitních materiálů s sebou ovšem přinášejí také jednu nepříjemnost – podstatně vyšší provozní náklady. České nástroje tak patří do vyšší cenové kategorie. Cílí na jiné zákazníky než čínští producenti chrlící nástroje po stovkách tisíc. Zároveň je ale trh s dražšími nástroji podstatně háklivější na ekonomické výkyvy.
Vrtkavá poptávka
Výroba hudebních nástrojů je tradičně exportní odvětví. Loni představoval vývoz čtyři pětiny z celkových tržeb výroby nástrojů a některé z firem v oboru vyvážejí prakticky kompletní produkci. V průběhu času se ale mění trhy, na které nástroje putují. Aktuálním trendem podle Asociace výrobců hudebních nástrojů je postupný úpadek slávy východních trhů a stěhování výrobců prémiových nástrojů na Západ.
Přesun za novými klienty ovšem není pro firmy bezbolestný, obzvláště u významných trhů. Jedním z nich bylo třeba Rusko, dlouhá desetiletí tradiční odběratel českých instrumentů. „Před válkou na Ukrajině tvořil ruský trh asi 15 procent exportu. To je dost velký výpadek. Za celou historii firmy se tam vyvezlo na 130 nástrojů,“ vysvětluje šéfka Petrofu Zuzana Ceralová Petrofová. Další ranou pro její firmu i řadu ostatních je výpadek čínského trhu.
Čína je totiž dlouhodobě pro tuzemské výrobce nejen obávaným konkurentem, ale zároveň také movitým zákazníkem. Kupuje kvalitní nástroje, které tamní velkofabriky vyrobit neumí. „Do Číny jsme prodávali přes třetinu produkce. Obecně byla Asie velmi silná – na exportu se podílela více než polovinou. Dnes ale kvůli ekonomickým problémům spadla na sotva tři procenta vývozu,“ popisuje Petrofová.
Pozornost tuzemských výrobců nástrojů tak nyní směřuje především na Západ. Podle statistik asociace jsou nyní největšími exportními trhy Německo a Spojené státy. Právě tam teď zkouší na druhý pokus uspět i Petrofová. Pomoci prorazit jí prý může dobré jméno klavírů Petrof, spolehliví partneři, ale také třeba neočekávaná reklama. Tu značce udělala popová hvězda Billie Eilish, když nástroje z Hradce Králové veřejně chválila a pochlubila se, že na jednom z nich vznikl i jeden z jejích hitů.
Hlavním odbytištěm mají být Spojené státy i pro produkci společnosti Furch Guitars. Ta kvůli americké expanzi otevřela pobočku v americkém Nashvillu. Prozatím v USA prodává kolem dvou tisíc kytar ročně – cílové prodeje jsou ale podle ředitele firmy Petra Furcha pětinásobné.
Útěk hrobníkovi z lopaty
Jeden z nejzajímavějších příběhů nezvládnutého přechodu tradiční české značky ze socialistického plánování na volný trh se odehrál v Kraslicích v západních Čechách. Místní družstvo, založené po druhé světové válce, patřilo mezi výkladní skříně socialistického hospodářství. V rámci Evropy byla kraslická Amati největším producentem dechových nástrojů a ještě na začátku 90. let v místních halách pracovala bezmála tisícovka zaměstnanců.
Ve firmě se po revoluci vystřídalo několik majitelů – ani jeden z nich ale nenašel způsob, jak obstát v konkurenci cenově agresivních čínských firem. Na nových trzích se příliš nedařilo, a tak se křivka hospodářských výsledků pohybovala po sinusoidě. Nakonec došlo k nevyhnutelnému: britská firma Geneva BrassWind, poslední majitel, na začátku roku 2020 vyhlásila insolvenci.
Část tradičních výrobců neustála srážku s kapitalismem. Zkrachoval i někdejší světový výrobce varhan Rieger‑Kloss.
Nějakou dobu se zdálo, že tradiční český výrobce úplně skončí. Nakonec ale vstoupil do hry brněnský podnikatel Roman Staněk a fabriku za 26,5 milionu koupil. „Amati jsme koupili, protože jsme chtěli tradici udržet v Česku. Britský majitel firmu nechal poslat do konkurzu účelově: chtěl zavřít výrobu v Česku, značku podniku prodat a pokračovat v byznysu v zahraničí,“ vypráví Staněk.
Stav někdejší hvězdy na nebi hudebních nástrojů byl tristní. V halách vydržela v nejistých podmínkách pracovat jen hrstka zaměstnanců. „Zůstalo tam jen torzo. Hodně lidí uteklo za prací do Německa,“ tvrdí brněnský miliardář.
Novému majiteli se během dvou let podařilo firmu vrátit do černých čísel, byť za tuto krátkou dobu musel řešit například zmiňovaný výpadek významného ruského trhu nebo energetickou krizi. Plány do budoucna jsou ovšem ještě smělejší. „Každoročně chceme růst o 50 až 100 procent, do tří až pěti let by tu měl pracovat dvojnásobek lidí. Cílem je vrátit tržby firmy na někdejší úroveň, tedy kolem půl miliardy korun,“ popisuje Roman Staněk.
Kromě organického růstu chce byznys Amati nakopnout také prostřednictvím akvizic. Ty by měly jednak zvýšit produkci, jednak pomoci s odbytem. „Sledujeme několik firem v Německu i východní Evropě a do konce roku plánujeme jednu nebo dvě akvizice. Uvažujeme o koupi distribuční nebo výrobní firmy,“ upřesňuje nový majitel Amati.
Padlé legendy
Velmi podobný příběh, jakým prošla legendární značka Amati, ovšem bohužel s mnohem méně optimistickým koncem, se odehrál shodou okolností ve stejném regionu, jen pár kilometrů od Kraslic. Městečko Luby proslulo výrobou hudebních nástrojů už na začátku minulého století. V meziválečném období se tu vyrábělo na 150 tisíc kusů houslí ročně, což z firmy Strunal Schönbach dělalo největšího hráče na světě.
Během komunismu se firma začlenila do národního podniku Cremona a produkce dále rostla. Vedle kytar se tu začaly montovat také akustické kytary a socialistický moloch dál posiloval – tržby se v té době pohybovaly okolo půl miliardy korun ročně.
Po privatizaci následovala restrukturalizace, zmenšování výroby a propouštění. V roce 2000 ve Strunalu pracovalo 300 lidí – asi třetina počtu z dob největší slávy. Housle i kytary se sice pořád vyráběly po desítkách tisíc. I přesto firma po roce 2010 balancovala na hranici ekonomické propasti – drtila ji silná koruna, ekonomická krize a nestabilní poptávka. Nakonec se v roce 2016 Strunal ocitl v exekuci. V dražbě jej pak koupila společnost Silverline Capital podnikatele Lukáše Mikesky.
Na rozdíl od Amati ale Strunal ani nový majitel s velkým kapitálem v zádech nezachránil. Výroba i počet zaměstnanců dál klesaly, až celý příběh v roce 2020 vyústil v konečný krach. Poslední ranou prý byla pandemie a kolaps prodejů v první půlce roku.
Ze zkrachovalých legend stojí za zmínku ještě jedna společnost – slezský výrobce varhan Rieger‑Kloss. Krnovská firma založená na konci 19. století patřila mezi největší výrobce na světě a její varhany najdeme dodnes v kostelech po celém světě. Také Rieger‑Kloss po revoluci vystřídal několik vlastníků, kteří se pokusili tradici zachovat. Ani jeden z nich ale nedokázal dostat firmu do životaschopné kondice, a tak v roce 2018 přišlo insolvenční řízení kvůli nezvládnutelným dluhům a bankrot.
Růst přes inovace
Byznys výroby hudebních nástrojů v Česku sice do velké míry těží z historie a dobrého jména tuzemských značek ve světě. Po revoluci ale vyrostlo i několik firem, které vznikly na zelené louce. Nejambicióznější a nejúspěšnější z nich je výrobce akustických kytar Furch Guitars. Od značek s dlouhou historií se liší v jedné zásadní věci: namísto tradiční ruční práce zapojuje do produkce také technologie.
Při exkurzi výrobními prostory v někdejším mlýně ve Velkých Němčicích tak návštěvník narazí nejen na zručné řemeslníky, ale také na moderní CNC stroje. Na několika místech dokonce pracují místo lidí roboti. Ne že by snad dnešní šéf firmy Petr Furch, syn zakladatele firmy Františka Furcha, pohrdal řemeslem. Precizní výrobu ale podle něj zkrátka stroje zvládají lépe a se stabilnější kvalitou.
Inovace nezavádí Petr Furch ovšem jen do výroby, nové materiály a postupy aplikuje také přímo na nástroje. Experimentuje například s novými laky, které dodávají kytarám lepší zvuk. Jiným příkladem jsou výztuže do kytar, které tu – na rozdíl od většiny konkurentů – vyrábějí ze skelného vlákna. Prý to zvyšuje hratelnost a funkčnost kytary. „Jsou to relativně moderní materiály, které dřív neexistovaly. Ano, výroba kytar je docela konzervativní obor a nástroj musí vypadat do jisté míry tradičně. Pod povrchem je ale hodně věcí, které se dají posouvat,“ dodává šéf Furch Guitars.
Sázka na moderní přístup k výrobě hudebních nástrojů zatím rodinné firmě Furchových vychází. Její produkce i tržby rostou v posledních letech o desítky procent ročně. Vedle Evropy dobývá také americký trh. Při tamní konkurenci přitom nejde o lehký úkol. Loni produkce firmy narazila na strop: 10 tisíc kytar je podle Furcha maximum, co se dá zvládnout. Přitom přesně takový počet nástrojů plánuje prodávat za několik let jen v samotných Spojených státech.
„Abychom mohli dál rozšiřovat výrobu, musíme se přestěhovat do nové haly,“ popisuje Petr Furch plány na další růst firmy. V nových prostorách a s ještě větším využitím technologií prý budou schopní vyrobit dvoj‑ až trojnásobek dnešní produkce.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
