Umřel vám někdo blízký? Nechte si ho digitálně reprodukovat

Rituálů a zvyků, jak naložit s fyzickými pozůstatky zemřelých a rozloučit se s nimi, je spousta. Víme, co s jejich hmotným i duševním dědictvím. Stále však neexistují zavedené postupy, jak zacházet s digitální stopou, kterou po sobě mrtví zanechali. Ukazuje se, že velké technologické společnosti – jako jsou Meta, která stojí za sociální sítí Facebook, Google a další – nemají žádnou motivaci být zodpovědnými správci posmrtného obsahu.

Iniciativa tedy musí přijít odjinud. „Normalizovali jsme diskusi o bezpečnosti a zabezpečení našich dat a soukromí, ale měli bychom začít mluvit také o tom, jak s daty nakládat poté,“ vytáhl na světlo problematiku, kterou se dlouhodobě zabývá, Faheem Hussain, docent z Arizonské státní univerzity. „Je to trochu ošemetné, protože se to týká smrti a nikdo o tom nechce mluvit,“ dodal pro web Big Think.

Agentura Bloomberg připomněla příklad patnáctileté dívky, kterou v roce 2012 v Berlíně srazil vlak metra. Rodiče požádali Facebook o předání jejích soukromých zpráv v naději, že se jim podaří zjistit, zda její smrt byla sebevražda, nebo nehoda.

Americká firma to odmítla s odůvodněním, že smrt již byla sociální síti nahlášena a z profilu se stal „vzpomínkový účet“. Podle tehdejších zásad společnosti neměl k memorializovaným účtům nikdo přístup, a to ani když znal heslo. Po letech soudních sporů a odvolání nejvyšší německý soud v roce 2018 nařídil Facebooku, aby profil předal.

Digitální pozůstalost je možné zpeněžit

Podle Carla Öhmana, autora letos vydané knihy The Afterlife of Data a odborného asistenta politických věd na Univerzitě v Uppsale, je jednou z klíčových otázek dneška, jestli mají mít Meta, Alphabet (mateřská společnost Googlu) Apple či kdokoli, kdo bude vlastnit platformu s daty a citlivým obsahem po zesnulých, pravomoc rozhodovat, co se s nimi stane.

S ohledem na konečnost lidského života získává tato problematika denně na síle a objemu. Podle studie, kterou Öhman společně s dalším akademikem Davidem Watsonem publikovali v roce 2019, bude mít například Facebook na konci století data téměř pěti miliard mrtvých „uživatelů“.

Pokud se člověk připraví a zanechá blízkým přístupové kódy, pozůstalí se po jeho úmrtí mohou dostat do jeho telefonu či k účtům na sociálních sítích a rozhodnout co dál.

Facebook nebo Instagram mají postup poměrně jasně definovaný a uživatel si může předem zvolit, co se má s jeho účtem po smrti stát, včetně požadavku jeho smazání. Uživatel Google účtu a s ním propojených aplikací může nastavit vlastní plán digitálního dědictví a v něm určit, po jak dlouhé době nevyužívání služeb se má účet smazat, popřípadě koho má společnost kontaktovat a co z obsahu mu zpřístupnit.

Microsoft tvrdí, že patent na vytvoření chatbota z digitální pozůstalosti v praxi nepoužije. Menší hráči se ale do tohoto byznysu už pouštějí.

Jenže kdo by myslel při vstupu do digitálního světa na smrt a pozůstalost? Masa účtů zůstává bez dědické péče. Jako důvod, proč je vlastnictví údajů o zemřelých problém, kterému se je třeba věnovat, udává Öhman, že velké technologické společnosti vlastní „skutečně globální archiv lidského chování“. Na jejich serverech se nacházejí a budou se nacházet datové vzorce celých populací a dokumentace současných událostí a hnutí. Odborník dává za příklad Black Lives Matter, #MeToo nebo arabské jaro.

Tyto společnosti mohou mimo jiné hledat i způsoby, jak profily zesnulých zpeněžit.

Ukazuje to případ Microsoftu a jeho patentu na vytvoření konverzačního chatbota konkrétní osoby pomocí jejích „sociálních dat“. Už v roce 2021 Tim O’Brien, generální manažer programů umělé inteligence jmenované společnosti, prohlásil, že Microsoft nemá v plánu tento patent využít. Připustil, že možnost proměnit „obrázky, hlasová data, příspěvky na sociálních sítích, elektronické zprávy“ v chatbota, si ponechá.

Komerční potenciál truchlení online

Případ naznačuje, že velké technologické společnosti nejsou zatím v této oblasti příliš aktivní, i když si tu nechávají prostor. Ten v takzvaném odvětví digitálního posmrtného života tedy obsazují především menší hráči.

Podle časopisu IEEE Spectrum, vydávaného Institutem elektrických a elektronických inženýrů, mezi ně patří například společnost HereAfter. Nabízí pozůstalým interaktivní vzpomínky doprovázené hlasem blízké osoby. Další společnost s názvem MyWishes posílá předem formulované zprávy blízkým osobám krátce po smrti uživatele. Její zakladatel James Norris v roce 2014 začínal takto podnikat ještě pod názvem Dead­So­cial. „Díky normalizaci vzpomínkových účtů a truchlení online se vyhlídka na plánování digitálního posmrtného života stala mnohem méně absurdní,“ cituje Norrise web Business Insider.

Jinak na to šli ve společnosti Hanson Robotics. Tam vyrobili ro­botickou bustu zesnulé ženy na zá­kladě jejích „vzpomínek, pocitů a přesvědčení“, tak jak o nich konverzovala s lidmi.

Kdo chce či nechce žít jako chatbot

Nedávné pokroky v oblasti umělé inteligence posunuly digitální uchovávání všeho, co přežilo mrtvé, na novou úroveň. Odvětví takzvaných ghostbotů je na vzestupu například v Číně. „V Číně je mnoho lidí a spousta z nich své emocionální potřeby sdílí. To nám dává výhodu, pokud jde o poptávku na trhu,“ uvedl Čang Ce‑wej, zakladatel společnosti Super Brain. Za takovou interakci se zesnulým si účtuje asi 10 až 20 tisíc jüanů (33 až 66 tisíc korun).

Podle časopisu IEEE Spectrum má možnost vytvářet roboty či chatboty na základě konkrétních osob obrovské důsledky pro lidské soukromí. „Pokud nevytvoříme standardy, jež by daly lidem, kteří jsou zdrojem původních dat, právo říci ano nebo ne, vzali jsme jim možnost volby,“ tvrdí Wendy Wongová, profesorka politických věd z Univerzity v Britské Kolumbii.

To ona je autorkou článku s příslušnou tematikou pro IEEE Spectrum. „Pokud bude technologie jako patent chatbota společnosti Microsoft realizován, má to důsledky i pro lidskou důstojnost. Myšlenka, že nás někdo přivede zpět, se může zdát přijatelná, pokud budeme o datech uvažovat jako o pouhých vedlejších produktech lidí. Pokud jsou však data něčím víc než tím, co po sobě zanecháváme, pokud jsou naší identitou, pak bychom se měli pozastavit, než dovolíme digitální reprodukci lidí,“ uzavírá Wongová.