Když jsme v polovině ledna coby Národní ekonomická rada vlády představili soubor opatření na podporu tuzemské ekonomiky, záhy se vyrojily četné otázky. Jak přesně jsme mysleli tento a tamten bod? Proč zrovna tolik procent? Už první novinové titulky začaly ukazovat, že nejžhavějším tématem je náš návrh na vytvoření pružného a zároveň bezpečného trhu práce: Vyšší dávky v krátkodobé nezaměstnanosti výměnou za jednodušší propouštění. Aktivnější role státu v rekvalifikacích a hledání nové práce. Pokud stát víc platí, má mít silnější slovo v tom, co lidé v nezaměstnanosti dělají. Státu se to může královsky vyplatit. Pokud by lidé pracovali tam, kde jsou produktivnější, nakonec zaplatí státu i více na daních a odvodech. Není to pak jen podnět pro růst firem, ale celé společnosti.
Jenže stačil jeden jediný den, aby se česká média zaplnila debatou pouze o flexibilitě, a ne o bezpečnosti. Je to něco za něco, nejde se bavit jen o jedné části. Samozřejmě politici se mohou chytit jen části našich návrhů, ale potom to nejsou naše návrhy, ty mají své opodstatnění v celé šíři.
Podobně je to u opatření, kterým jsme upozorňovali na vysoké české zdanění práce. Mělo by být nižší? Nepochybně. Ale pokud to chceme něčím kompenzovat, tak čím? Máme celou řadu návrhů v našem prvním konsolidačním menu, ale pokud bychom už nechtěli konsolidovat (a prorůstová opatření nemají být konsolidační, k tomu slouží ty první návrhy), potom nám nezbylo než najít místa, kde by se dal daňový mix změnit tak, aby to naopak bylo co nejméně protirůstové, anebo dokonce prorůstové. Bohužel se ale veřejná debata vede jen o zvyšování daní, přestože prvotní cíl byl vždy snížení daní těm, které to nejvíc trápí. Zbytek je jen co nejlepší dopočet do nuly.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 50 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později