O nakažlivosti sebevražd aneb Proč je zapotřebí zodpovědné novinařiny

Na konci 70. let minulého století si americký sociolog David Phillips všiml zvláštního úkazu. Hned poté, co se určitým typům sebevražedných událostí dostalo vysoké publicity, výrazným způsobem stoupl počet lidí, kteří zemřeli při komerčních letech a automobilových nehodách.

Phillipsovi vrtalo hlavou, co by za tím mohlo být, a postupně vymyslel a zase zavrhl několik teorií. Napadlo ho například, že stejné stresové situace (pokles ekonomiky nebo třeba zvýšení zločinnosti), které jedny lidi vedou k sebevraždě, druhé lidi zase rozruší do té míry, že častěji havarují. Této hypotéze ale odporovalo zjištění, že počet smrtelných nehod se dramaticky zvyšoval pouze v oblastech, kde o sebevraždách často referovala média. V jiných oblastech, kde rovněž klesala ekonomika a rostla zločinnost, ale noviny o sebevrazích nepsaly, počet lidí zemřelých při nehodách vůbec nerostl.

Phillips přišel proto s další teorií, podle níž mediálně hodně probírané sebevraždy uvedou lidi do stavu šoku a smutku a oni pak havarují. Tahle hypotéza ale nedokázala vysvětlit jednu záhadnou věc – zprávy o sebevrazích, kteří zemřeli o samotě, vyvolávaly nárůst nehod s jednou obětí, zatímco zprávy o sebevraždách spojených s vraždami jiných lidí zase vyvolaly nárůst nehod s vícero oběťmi.

Utrpení mladých Wertherů

Phillips nakonec dospěl ke stejně tak fascinující jako hrůzostrašné domněnce. Ony nehody nebyly vůbec nehodami. Šlo o sebevraždy inspirované jinými sebevrahy.

Phillips tento jev označil jako Wertherův efekt, čímž odkazoval na slavný román Johanna Wolfganga Goetha Utrpení mladého Werthera, jehož hlavní hrdina pro nenaplněnou lásku ukončil svůj život sebevraždou. Po vydání tohoto díla roku 1774 se Evropou rozlila vlna podobných sebevražd mladých lidí, což vedlo dokonce k tomu, že vlády některých zemí tento román zakázaly. Princip Wertherova efektu je jednoduchý: Lidé trpící problémy se rozhodnou k fatálnímu činu na základě příkladu jiné osoby, jež měla podobné potíže.

Během dvou měsíců po uvedení zprávy o sebe­vraždě na titulní straně zabilo sebe sama o 58 lidí více než obvykle.

Phillips důkazy pro Wertherův efekt vyvodil ze zkoumání statistik sebevražd ve Spojených státech v letech 1947 až 1968. Zjistil, že v průběhu dvou měsíců následujících po každém uvedení zprávy o sebevraždě na titulní straně zabilo sebe sama v průměru o 58 lidí více než obvykle.

Jak také Phillips vypozoroval, čím širší publicity se první sebevraždě dostalo, tím větší byl také počet následných sebevražd. Proto ho napadlo, že nadbytečná úmrtí v důsledku nehod lze vysvětlit stejně – jde o napodobovací sebevraždy. Pouze s tím rozdílem, že z rozličných důvodů (ve snaze nepoškodit si reputaci či zajistit rodině peníze z životní pojistky) lidé svou sebevraždu maskují jako nehodu.

Tuto jeho hypotézu potvrzují i některé další nepřímé důkazy. Tak například lze předpokládat, že kdyby šlo skutečně o maskované sebevraždy, budou automobilové nehody, jež se stanou po medializovaných sebevraždách, smrtelnější. Ošklivě řečeno lidé prostě narazí do stromu s nohou na plynu, a nikoliv na brzdě. Analýza dat ukazuje, že tomu tak skutečně je – lidé při automobilových nehodách, které se přihodí po zprávě o sebevraždě, umírají až čtyřikrát častěji než obvykle.

Dalším nepřímým důkazem svědčícím o nápodobě je skutečnost, že oběti nehod jsou často v některých ohledech podobné medializovanému sebevrahovi. Když šlo o sebevraždu mladého člověka, byli to mladí lidé, kteří končili ve vozech omotaných kolem stromu. Když byl sebevrahem člověk vyššího věku, byli starší i oběti smrtelných nehod.

Jak nepsat o sebevraždách

Wertherův efekt názorně ukazuje, jak silně na lidi působí sociální vliv a jak snadno mu podléhají. Dnes je důvěryhodně doloženo, že podobně jako v případě sebevražd funguje nápodoba i u řady trestných činů.

V 80. letech například média ve Spojených státech zveřejnila několik případů, kdy bylo nedovoleně manipulováno s různými produkty. V dětské výživě Gerber se našlo sklo, v kapslích léku Tylenol zase kyanid. Podle soudních expertů z FBI každý takový medializovaný případ způsobil v průměru třicet dalších. Jak přesvědčivě dokládá řada dalších výzkumů, velmi „nakažlivé“ jsou i masové vraždy. I proto se zodpovědná média snaží o podobných činech referovat pokud možno co nejméně barvitě. Reportáže o sebevraždách a masových vraždách jsou sice bezpochyby vzrušující a čtenářsky vděčné, zároveň mohou být ale mimořádně zhoubné.

I proto byla v roce 2011 v USA vydána doporučení pro podávání zpráv o „neobvyklých okolnostech“, jako jsou masové střelby a sebevraždy. Doporučení nabádala novináře, aby se vyvarovali slov „spáchal sebevraždu“ nebo aby o sebevraždě hovořili jako o „úspěšné“, což jsou výrazy, které by mohly čin ještě více stigmatizovat nebo jej zdánlivě líčit v pozitivním světle.

Autoři doporučení rovněž vyzývali k tomu, aby se nepopisoval způsob nebo místo činu a ani se neuváděl obsah dopisů o sebevraždě. Vyjádřené pocity totiž mohou vést některé lidi k „přílišnému ztotožnění se“ s osobou, která zemřela, nebo s uvedenými důvody činu. Novináři jsou naopak vyzýváni, aby příběhy formulovali tak, aby „zdůrazňovali pomoc a naději“.

Že podobné výzvy nejsou zbytečné, dokládá i výzkum Thomase Niederkrotenthalera, což je vědec v oblasti veřejného zdraví na Lékařské univerzitě ve Vídni, který již v roce 2010 zdokumentoval, že média, která minimalizovala senzacechtivost, vyvracela mýty a poskytovala informace o prevenci a podpoře, nejenže nezpůsobila nárůst sebevražd, ale ve skutečnosti vedla k jejich měřitelnému snížení. Vzniklo tak něco, co autoři pojmenovali jako „Papagenův efekt“, v odkazu na postavu z Mozartovy „Kouzelné flétny“, která plánuje sebevraždu, ale je od ní odrazena.

My novináři si občas stěžujeme, že naše práce má čím dál menší dopad na dění ve společnosti. Jak ale ukazuje věda, právě při referování o podobných neštěstích máme neuvěřitelnou moc. Můžeme buď životy zachraňovat, nebo výrazně přispět k tomu, že o něj někdo přijde. Jak ukázaly i nedávné tragické události na Filozofické fakultě, někteří z nás si toho buď nejsou vědomi, nebo jim to je jedno.