Lékařka nám při vyšetření v podstatě nic neřekla, změnilo se to, až když jsem jí řekl, že jsem taky doktor, vyprávěl mi kolega o návštěvě v nemocnici, kterou absolvoval s otcem. „Pak najednou začala podrobně vysvětlovat, co vše tátovi je. A nepřestala ani poté, co jsem přiznal, že jsem sice doktor, ale filozofie,“ smál se. Podobnou zkušenost má mnoho lidí s vysokoškolským diplomem. Když se lidé dozvědí, že před jménem máte titul, jejich chování vůči vám se zcela změní.

V očích lidí takový člověk s titulem rázem povyroste. A to doslovně. Při jednom experimentu v Austrálii se ukázalo, že čím významnější pozici měl údajný návštěvník z Univerzity v Cambridge (představil se buď jako student, asistent, přednášející, docent, nebo profesor), tím vyšší podle nich byl. Ten samý člověk byl podle odhadu australských studentů o 6,5 centimetru vyšší jako „profesor“ než jako „student“.

Ano, paní učitelko

Naše fascinace tituly a reakce na ně podle psychologů vyplývá z toho, že jsou pro nás atributem autority. A k uctívání autorit a podřizování jim jsme jednak vychováváni od dětství, jednak v průběhu života zjišťujeme, že se nám to často opravdu vyplácí. Když budeme poslouchat své první autority, tedy rodiče a učitele, budeme z toho mít prospěch zaprvé proto, že jsou v té době zpravidla chytřejší a moudřejší. Zadruhé pak kvůli tomu, že jsou to oni, kdo rozhodují, zda budeme za své chování odměněni, nebo potrestáni. V dospělosti se sice autority mohou měnit, ale důvody, proč je posloucháme, zůstávají stejné. Tak třeba lékaři jsou ve svém oboru bezpochyby vzdělanější než my, a je tedy prospěšné a logické poslechnout jejich rady. Autorita policisty zase vyplývá z jeho moci nás potrestat.

Tahle naše životní strategie respektu k autoritám v sobě ale zároveň skrývá nebezpečí. Když jejich rozhodnutí a příkazy budeme automaticky přijímat, snadno můžeme uškodit sobě nebo také jiným. A jak se ukazuje, někdy nám úcta k titulu zcela zatemní mozek. Profesoři farmacie z Temple University Michael Cohen a Neil Davis ve své knize Chyby v léčbě: příčiny a prevence zmiňují absurdní případ, kdy pacientovi předepsal lékař ušní kapky, které se měly aplikovat do pravého ucha. Na recept napsal zkráceně „place in R ear“, tedy v překladu doslova „nakapat do P ucha“. Potíž je tom, že „rear“ znamená v angličtině rektus, a tak sestřička bez váhání nakapala požadovaný počet kapek do pacientova konečníku. Ani sestra, ani pacient tuhle nestandardní léčbu nezpochybnili, ačkoliv nedávala žádný smysl. Lékař má přece vždycky pravdu.

K uctívání autorit a podřizování jim jsme jednak vychováváni od dětství, jednak v průběhu života zjišťujeme, že se nám to často opravdu vyplácí.

Případ nešťastného pacienta s bolavým uchem nám může připadat extrémní a výjimečný. Jenže k různým stěží uvěřitelným omylům dochází podle autorů zmíněné knihy v medicíně poměrně běžně. Jak se ukazuje, nejen sestřičky, ale i lékaři se mýlí mnohem častěji, než jsme si my (a obzvlášť oni) ochotni přiznat. Psycholog Daniel Kahneman zmiňuje jednu studii, v níž se zkoumaly příčiny úmrtí pacientů na jednotce intenzivní péče. Výzkumníci zkoumali diagnózy ošetřujících lékařů v době, kdy pacient žil, a porovnávali je s výsledky pitvy. Výsledek? Lékaři se až ve 40 procentech případů ve své diagnóze mýlili.

Ano, pane doktore

Poslouchat bezhlavě autority se tedy rozhodně nemusí vyplatit. Přesto se tak děje, a to i když jsou příkazy tak nebezpečné, že jejich splněním můžeme ohrozit něčí život. Hned několik takových případů zmiňuje americký psycholog Robert B. Cialdini ve své knize Vliv. Síla přesvědčování a manipulace. Hned v prvním příběhu američtí vědci, znepokojení tím, jak bezhlavě jsou v nemocnicích plněna nařízení lékařů, uskutečnili experiment, který jejich obavy ještě zvýšil. Jeden z výzkumníků zavolal do 22 samostatných sesteren na různých nemocničních odděleních. Představil se jako nemocniční lékař a sestře, s níž mluvil, nařídil dát určitému pacientovi na oddělení 20 miligramů léku Astrogenu. Sestry měly několik pádných důvodů příkaz neuposlechnout. Dal jim ho člověk, kterého neznaly, a navíc jen telefonicky, daný lék nebyl doporučen k užívání a přikázaná dávka byla dvojnásobná oproti denní doporučené. Přesto 95 procent sester bez váhání vzalo léky a pacientovi by je aplikovaly, kdyby je na nemocničním pokoji nezastavil tajný pozorovatel účastnící se experimentu.

Ten vůbec nejznámější pokus dokládající, jak daleko je člověk schopen dojít v poslušnosti k autoritám, učinil v roce 1963 americký sociální psycholog Stanley Milgram. Účastníci experimentu měli za úkol přivodit nebožákovi připevněnému na křesle elektrický šok pokaždé, když špatně odpověděl na vědomostní dotaz. Pod dohledem a na příkaz vědce v bílém plášti přitom dávky elektřiny stupňovali. Od 75 voltů postupně až do úrovně 450 voltů.

Pokus byl samozřejmě fingovaný, v křesle byl připoután herec, který postupně předstíral čím dál větší bolest, sténal, ječel a naříkal, prosil o ukončení pokusu, a dokonce upozorňoval, že má srdeční vadu a může zemřít. Cílem bylo zjistit, kolik účastníků bude ochotno v „mučení“ pokračovat a jak dlouho. Když Milgram před pokusem požádal kolegy a studenty, aby odhadli, kolik lidí zatáhne postupně za všech třicet páček a přivodí tak i ten největší elektrický šok, předpovědi se pohybovaly od jednoho do dvou procent. Skupina 39 psychiatrů, na niž se obrátil se stejným dotazem, předpokládala, že něčeho takového bude schopen jeden člověk z tisíce. Skutečné výsledky byly alarmující. Všechny spínače aktivovaly dvě třetiny účastníků pokusu. Mnozí z nich sice v jeho průběhu protestovali a opakovaně prosili o osvobození oběti, když jim ale vědec přikázal pokračovat, stejně nakonec uposlechli.

Podle psychologů z toho plyne důležité ponaučení: Dávejme si pozor, jestli naše reakce na autoritu není automatická, aniž bychom se zabývali samotnou podstatou jejího názoru či příkazu. Ani maminka, ani učitel a ani doktor nemusí mít vždycky pravdu a chovat se morálně. Každopádně buďte ostražití, až půjdete někdy na ušní.

Související