Mýtus tří generací aneb Proč se jmění v rodině udrží po staletí

První generace jmění vybuduje, druhá si je užívá a třetí ho zničí. Pravidlo tří generací se zdá být pro lidský rod univerzálním, vždyť našlo vyjádření v řadě rčení. Například čínské přísloví říká, že „bohatství nevydrží déle než tři generace“. V Brazílii se užívá rčení „bohatý otec, ušlechtilý syn, chudý vnuk“. Američané zase používají spojení „shirtsleeves to shirtsleeves in three generations“, což se dá volně přeložit tak, že každá třetí generace si musí vyhrnout rukávy a začít zase od začátku.

Tuto teorii podporuje i jedna studie výrobních společností v Illinois z 80. let minulého století. Výzkumníci tehdy vzali vzorek podniků a snažili se zjistit, které z nich stále fungovaly i po několika třicetiletých úsecích (tedy zhruba jednu generaci). Jak se ukázalo, pouze třetina rodinných podniků v této studii přežila druhou generaci a pouze 13 procent přežilo tu třetí. Rodinné společnosti tak bývají často považovány za křehčí než jiné formy podnikání. Jenže to je velký omyl.

Rodinný byznys má tuhý kořínek

Zmíněná studie, která je základem většiny uváděných faktů o krátkém životě rodinných podniků, má hned několik nedostatků. Například neposkytuje žádné informace o tom, proč některé podniky zanikly. Některé z nich jistě poškodily rodinné spory a problémy v podnikání, ale v jiných případech mohli majitelé jednoduše svůj podnik prodat a založit nový. Což zdaleka neznamená, že rodinný byznys „zkrachoval“.

Za druhé, studie opomíjí srovnání rodinných podniků s jinými typy společností. Jak se přitom ukazuje, jejich život je zpravidla mnohem kratší. Tak například analýza pětadvaceti tisíc veřejně obchodovaných společností z let 1950 až 2009 zjistila, že v průměru vydržely kolem patnácti let, tedy ani ne přes jednu generaci. Životnost firem začleněných do indexu S&P 500 se navíc v posledních dekádách zkracuje. Pokud by se průměrná společnost dostala do indexu v roce 1958, zůstala by v něm 61 let. V roce 2012 se průměrná doba trvání snížila na 18 let. Analýza společnosti Boston Consulting Group z roku 2015 zase zjistila, že veřejné společnosti ve Spojených státech čelí riziku, že téměř třetina z nich v příštích pěti letech zanikne. Pro srovnání – v roce 1965 bylo toto riziko pětiprocentní.

Angličané se jmény náležejícími k elitní vrstvě normanských dobyvatelů země z 11. století mají o čtvrtinu větší šanci dostat se na Oxford či Cambridge.

Co stojí za delší životností rodinných firem? Dost možná je to jejich snaha o dlouhodobou udržitelnost podnikání. Místo aby byly posedlé dosahováním čtvrtletních cílů, jako je tomu u veřejných společností, mají rodinné podniky tendenci uvažovat v horizontu generací, což je vede k přijímání opatření, která jim umožní lépe přečkat těžké časy.

Proč je důležité narodit se s dobrým jménem

Je tedy něco na mýtu o třech generacích? Jistě, některé rodiny skutečně zbohatnou, aby záhy zase zchudly, ale v průměru tomu tak není. Ti, kteří se vyšplhají na vrchol žebříčku bohatství, tam obvykle zůstávají dlouho. Dokládají to mimo jiné studie ekonomického historika Gregoryho Clarka. Ten využil rozsáhlou genealogickou základnu, která podrobně popisovala rodinné vazby více než 400 tisíc osob se vzácnějšími příjmeními v Anglii, které se narodily v letech 1600 až 2022. Při pohledu na dědictví bohatství zjistil, že lidé se stejným příjmením si udrželi sociální status a bohatství neměnné od sedmnáctého století až do současnosti.

Podobným způsobem postupoval Clark i ve Švédsku a Japonsku. V prvním případě využil toho, že švédská příjmení vznikla v 17. století a byla určována na základě urozenosti svých držitelů. Kdo patřil k nejvyšší vrstvě švédské společnosti 17. století, byl pojmenován na základě své rodové příslušnosti. Lidé ve střední třídě získali zpravidla příjmení s ohledem na profesi, kterou vykonávali, a u těch nejchudších bylo odvozeno od prvního jména jejich otce. Například příjmení Andersson tak získal člověk, jehož otec se jmenoval Anders. Jak z výzkumu vyplynulo, Švédové s „urozenými“ příjmeními mají daleko větší šanci, že budou patřit k finanční elitě současného Švédska, než lidé s příjmením Andersson.

V případě Japonska se zase ukázalo, že lidé se jmény, jež náležela na počátku 19. století k tradičním samurajským rodinám, patří i v současnosti k japonské elitě. Četnost výskytu „samurajských“ jmen v seznamech japonských lékařů, univerzitních profesorů, manažerů a právníků byla výrazně vyšší než u jmen „obyčejných“.

K podobnému závěru dospěla i studie ekonomů Guglielma Baroneho a Saura Mocettiho z italské centrální banky. Ve své práci srovnali data o florentských daňových poplatnících z roku 1427 s údaji z roku 2011. Bližší průzkum dokumentů ukázal, že povolání, příjem a bohatství dávných předků vcelku spolehlivě předurčovalo povolání, příjem i bohatství jejich současných potomků. „Zjistili jsme, že jména s největším příjmem mezi současnými daňovými plátci byla na špičce socioekonomického žebříčku již před šesti sty lety,“ napsali oba ekonomové.

Podle Clarka se rodiny udržují ve vyšších společenských vrstvách díky faktorům, jako jsou sociální konexe, velký nemovitý majetek, tradice elitního vzdělání nebo i společný genetický základ. A rozhodně podle něj neplatí, že sociální postavení předků předurčuje sociál­ní status jejich potomků jen po dvě či tři generace. Je určující po deset až patnáct generací, tedy po ohromující dobu 300 až 450 let. A možná ještě delší dobu. Když Clark analyzoval jména v Domesday Book, což je vlastně soupis majetku ve středověké Anglii z roku 1086, zjistil stěží uvěřitelnou věc. Současní Angličané jmenující se například Sinclair, Percy nebo Beauchamp, což jsou jména náležející k tehdejší elitní vrstvě normanských dobyvatelů, mají o čtvrtinu větší šanci dostat se na Oxford či Cambridge než lidé s „prostými“ příjmeními.