V Evropě stále hoří největší vojenský konflikt od konce druhé světové války, v Pásmu Gazy bojují izraelští vojáci proti teroristům z Hamásu, zatímco v západním světě vzrůstá antisemitismus. Světová ekonomika je po pandemii covidu stále dýchavičná a snadno zranitelná, o té české ani nemluvě. Při pohledu do budoucnosti má člověk spoustu důvodů k pesimismu.

Jestli vás z příštího roku jímá úzkost, jde o zcela přirozenou reakci. Představovat si tu nejhorší možnou variantu toho, co bude následovat, je pro náš druh charakteristické, ostatně je za tím mnoho tisíc let vývoje. Pocházíme z úzkostlivých primátů, kteří reagovali přehnaně a viděli nebezpečí za každým rohem, protože v divočině vás právě taková přehnaná reakce udrží naživu, abyste mohli předávat své geny dál.

Zkuste však trochu poodstoupit od plátna světového dění, které se před vámi odvíjí ve zběsilém tempu moderní doby, a uvidíte najednou jiný obraz. Z dlouhodobého hlediska se ve světě téměř vše zlepšuje. Jsme bohatší, zdravější a svět je (věřte, nebo ne) také mnohem mírumilovnějším místem, než tomu bylo v minulosti. Pro nás, kteří žijeme v malé zemi uprostřed Evropy, to všechno platí dvojnásob.

Od pádu komunismu ušlo Česko obrovský kus cesty. Jistě, ta cesta nevedla rovně, mnohdy jsme na ní klopýtali a často si zašli. Ale směr pořád držíme správný. A především – o tom, kudy a jak půjdeme, si jak celé Česko, tak každý z nás svobodně rozhodujeme sami. Málo si to připomínáme, ale v tomhle koutě světa to je z dlouhodobého pohledu něco tuze výjimečného.

Další číslo Ekonomu vyjde 4. ledna, šťastný nový rok přeje redakce.

Související