Česká věda dokáže vydělat miliardy, jen se musíme přestat bát riskovat

Kolem třiceti miliard korun dosud přiteklo do Ústavu organické chemie a biochemie (ÚOCHB) za licenční poplatky a patenty na léky, které jsou výsledkem práce již zesnulého profesora Antonína Holého a jeho týmu. I na tom je krásně vidět, že přenesení výsledků vědeckého bádání do praxe může vydělat obrovské peníze. Moc dobře to ví i Martin Fusek, který právě v tomto ústavu pracuje jako zástupce ředitele pro strategický rozvoj a zároveň je výkonným ředitelem společnosti IOCB TTO, jež pro tento ústav zajišťuje proces transferu technologií. Jinak řečeno, je to právě on, kdo má na starosti pokoušet se výsledky práce vědců uplatnit v praxi. Jak tvrdí, překážek, které je k tomu potřeba překonat, je u nás bohužel stále dost.

V Česku ročně vznikne zhruba šest spin‑off firem s cílem uplatnit nějaký vědecký výzkum na trhu, v sousedním Rakousku je to čtyřikrát více. Proč to u nás nejde?

Hned zkraje – budu se vyjadřovat k oblasti biotechnologií, která se liší například od IT oborů. Myslím si, že jsou pro to dva důvody. Za prvé je to vina samotných vědců a vědeckých institucí, tedy těch, kteří by tyto spin‑off firmy měli zakládat. Za druhé za to pak může český stát. Začnu tím prvním. Vědci v Česku ve velké většině o založení spin‑offu ani neuvažují. Jako praví Středoevropani se na rozdíl od těch „západních“ vědců daleko víc bojí riskovat. Mají velký strach z neúspěchu. To třeba ve Spojených státech nevidíte. Tam když kdokoliv neuspěje, tak to prostě zkusí znovu a je za hrdinu. Tady když se vám jednou něco nepovede, tak se to s vámi táhne pomalu celou kariéru. Obecně vědci v Česku v mnohem menší míře než na Západě přemýšlejí o tom, jak by se výsledky jejich výzkumu daly využít v praxi. Řeknu vám k tomu jeden krásný příběh. Stále ještě žije pan profesor Ján Vilček, rodák ze Slovenska, který v 60. letech emigroval do Spojených států, kde učil na Newyorské univerzitě. Bádal nad skupinou látek, které patří do skupiny cytokinů. Bylo to pro něj tehdy neobyčejně náročné, protože těch látek je v organismu velmi mnoho typů a jsou přítomny ve velmi malých koncentracích, takže jen je najít byl velký problém. Proto si k nim vytvořil protilátky, které blokovaly funkci jednoho z těch cytokinů. Díky těm protilátkám tak třeba mohl sledovat, kam cytokiny v těle putují a podobně. A pak ho napadlo, že by ty protilátky šly využít v praxi k něčemu daleko lepšímu. K léčbě některých autoimunitních onemocnění, jako je třeba revmatoidní artritida. Kontaktoval farmaceutické firmy, které výzkum mohly dotáhnout dál, a díky tomu dnes existuje několik fantastických léků, které užívá obrovské množství lidí. Pan profesor navíc získal skutečně velký majetek, Newyorské univerzitě věnoval obrovský dar ve výši asi sto milionů dolarů a má i nadaci, která podporuje vědu i umění a podporuje i spoustu dalších charit. Je to opravdu kouzelný příběh. A neodehrál by se, kdyby pana Vilčeka nenapadlo, že poznatky svého výzkumu by mohl využít v praxi. Kdyby mu nedošlo, jaký potenciál to má. Tenhle přístup bohužel v Česku stále není pravidlem. Ono se pak sice nestane nic špatného, ale nestane se bohužel ani nic dobrého.

Jakou roli hraje v přenosu výsledků vědeckého bádání do praxe samotná kvalita české vědy?

Určitě to roli hraje, ale tenhle faktor já nejsem schopen kvantifikovat. Osobně se mi bohužel zdá, že v Česku do jisté míry přetrvává snaha vytvářet vědu, která mnohdy jen kopíruje zahraniční výzkum v našich domácích podmínkách. Originalita prostě často chybí, není to české specifikum, tento přístup vidíme v celé střední Evropě, zvláště v postkomunistických zemích. Co je ale třeba v středoevropském Rakousku jiné, je přístup státu. Tím se dostávám k tomu druhému důvodu, proč u nás třeba v porovnání s Rakouskem vzniká tak málo vědeckých spin‑offů. Rakouská vláda se totiž snaží maximálně podporovat, ať již ekonomicky nebo legislativně, systém, v němž vědci mohou snadno uplatňovat vědecké nápady v praxi. Pro vědce, kteří zakládají takové start‑upy, třeba existují daňová zvýhodnění, tak aby nemuseli od začátku vracet z každé koruny státu padesát haléřů tak jako u nás. A není to jen Rakousko, ale také Švédsko, Norsko, Belgie, prostě většina evropských zemí. Všude tam existuje promyšlená a systematická podpora rozvoje biotech spin‑off firem. Zatímco u nás jsou to občasné „výkřiky“ jednotlivých vlád bez hlubší strategie a kontinuity.

Vědecké spin‑offy stojí stát malinko a je tu šance, že jeden z deseti projektů vydělá obrovské peníze.

Co by měl český stát vylepšit?

Zákony třeba vůbec neřeší otázku, jak postupovat, když chce vědec na české univerzitě založit spin‑off, ale zároveň by rád na škole zůstal a dál učil a bádal. Jakmile by za současných podmínek takový badatel na vysoké škole zůstal, okamžitě bude v podezření, že vyvádí do své firmy výsledky výzkumu, který dělá na univerzitě. A neexistuje návod a postup, jak se tomuto podezření bránit. Proto do toho rizika vědci nechtějí jít. Vytváří se tak prostředí, kdy je nejlepší nic nového nezkoušet, protože když to zkoušíte, tak jste hned podezřelý. Návrh nového zákona o podpoře výzkumu a vývoje z veřejných prostředků tu situaci naštěstí trochu vylepšuje, protože zakládání spin‑offů usnadňuje.

Která bariéra rozvoje půjde odstranit snadněji? Ta na straně vědeckého světa, nebo ta na straně státu?

Jsou věci, které by ve státě měly fungovat, ať je u vlády ten nebo onen. Podpora rozvoje a inovací k nim typicky patří. Ostatně, když se podíváte na země okolo nás, tak je to vždycky vládní priorita. U nás se to bohužel za posledních třicet let nepovedlo. Potřebujeme nastavit podmínky podpory, které budou stabilní a nebude se do nich každé čtyři roky sahat. Protože tohle přece není politická věc, rozvoj inovací je v zájmu každého v tomhle státě. Ale abych odpověděl na váš dotaz. Ačkoliv by se zdálo, že změnit legislativu bude podstatně jednodušší než změnit nastavení lidí, myslím si, že snadněji půjde odstranit bariéra na straně vědců. Mám pocit, že generace lidí narozených po roce 1990 je jiná. Nežili už v tom předlistopadovém marasmu a mají větší odvahu a vůli něco měnit. A mají také samozřejmě daleko větší možnost odjet a studovat za hranicemi a inspirovat se tam.

Jak vnímáte mladou generaci vědců?

Pořád ještě učím, takže k nim mám docela blízko, byť se samozřejmě setkávám jen s malým vzorkem celé mladé vědecké populace. Z toho, co vidím, mi přijde, že se daleko víc kvalitativně rozdělili. Zatímco dřív tu byl nějaký průměr, z něhož vystupovaly pozitivní a negativní anomálie, dnes tu máme víc lidí, kteří jsou výjimeční, daleko méně je těch průměrných a stoupá podíl těch, kteří jsou s odpuštěním nepoužitelní.

Jaký je přínos vědeckých spin‑offů pro ekonomiku?

Je to způsob, jak dostat inovace rychleji mezi lidi. Navíc to stát v podstatě nic nestojí a může na tom hodně vydělat. Protože jak jsou financované spin‑offy založené na vědeckých základech? Dostanou do začátku finance od tří F = family, friends and fools, poté nějakou dotaci od státu na rozjezd, pak už si ale jdou pro peníze za rizikovým kapitálem. Stát to tedy v zásadě stojí malinko a je tu šance, že jeden z deseti takových projektů vydělá obrovské peníze. Na daních pak zaplatí mnohem víc, než kolik stát do rozvoje inovací investoval. Proto také Rakušané pobízejí české vědce, aby si s jejich pomocí založili spin‑offy, ale sídlo musí mít samozřejmě v Linci, Vídni nebo Salzburgu. Další výhodou spin‑offů je, že zaměstnají vysoce kvalifikované lidi, a i když se ten projekt nakonec nevyvede, i tak tito lidé získají další kvalifikaci. Přiznávám, že k tomu nemám tvrdá čísla, ale vzhledem k tomu, že tuto filozofii a přístup podpory inovací razí ve všech rozvinutých, až osvícených zemích, tak to asi nedělají nepromyšleně.

Vždycky je lepší něco dobře okopírovat než špatně vymyslet. Co bychom ze zahraničí měli tedy v podpoře inovací kopírovat?

I když mám ke zmíněnému návrhu nového zákona o podpoře výzkumu a vývoje z veřejných prostředků výhrady, tak přináší některé dobré změny. Jasně třeba říká, že peníze, které univerzita získá od státu, může vložit do spin‑offu. To je moc dobře. Jinak budu‑li mluvit o svém oboru, tedy biochemii a vývoji léčiv, pak v Praze zoufale chybí nějaký inkubátor pro spin‑offy. Tedy jeden prostor, kde by se soustředily. Když před dvaceti lety přišly peníze z Evropské unie, tak se různé takové inkubátory postavily všude možně, ideálně někde v polích, aby to do nich bylo pořádně daleko. Po pár letech se proměnily v kdeco, a přínos to tedy velký nebyl. Je to škoda. Protože třeba najít dnes v Praze místo, kde byste si mohli udělat laboratoř, je běh na dlouhou trať. Podívejte si přitom do Spojených států, každá univerzita, která to s výzkumem myslí vážně, má inkubátor pro spin‑offy hned v kampusu. A stejné je to ve většině evropských metropolí. U nás máme naštěstí alespoň Jihomoravské inovační centrum v Brně. V Praze ale nic a jen tak se to nezmění. Ale abych nepůsobil pesimisticky, situace se zlepšuje. Jestli teď vzniká ročně šest spin‑offů, před pár lety jich tu byl každoročně založen poloviční počet. Uvědomte si, že v tomhle ohledu doháníme asi třicetiletou ztrátu za vyspělým světem. A řekl bych, že jsme ji od roku 1989 stáhli už na takových deset let.

Na kolika projektech v současnosti pracujete v rámci IOCB Tech? Jste schopni říct, kdy z nějakého takového výzkumu vznikne nový lék, který bude na trhu?

Nic takového slibovat nechci a nemůžu, to by byl nesmysl. Ta cesta je strašně dlouhá a komplikovaná a může se kdykoliv zastavit. Dnes ráno jsem třeba obdržel oficiální zprávu, že se přerušuje vývoj jednoho léku, který jedna nejmenovaná společnost vyvíjela na základě licenční smlouvy podepsané s naším ústavem před osmi lety. Ten lék se dostal až do fáze klinického testování, kde se ale bohužel ukázalo, že je pro člověka toxický. Ačkoli ve všech předešlých testováních na zvířatech prošel bez ztráty květinky. Slibovat, že třeba za šest let tu i díky nám vznikne nějaký nový lék, by ode mě tedy nebylo fér. Ale samozřejmě se o to snažíme, máme momentálně rozjeto šestnáct projektů. Naším úkolem v nich je umožnit vědcům dělat své bádání, tak aby při transferu technologií nemuseli třeba řešit vyjednávání s nějakým dodavatelem. Jinak řečeno ty nudnější věci v celém tomhle příběhu padají na naši hlavu. Ale děláme to s radostí.

Jak náročné je třeba ve vašem oboru přenést poznatky výzkumu do praxe? Jak dlouhá a náročná je cesta k vývoji nového léku?

Je to extrémně těžké. Hned na začátku byste si vlastně měli položit základní otázky. Zaplatí na konci ten lék pojišťovna pacientům? Bude těch pacientů dost? Bude ta choroba pořád relevantní? Nebude na ni už nějaký jiný lék? Musíte si uvědomit, že vývoj léku až do jeho schválení bude trvat tak 15 let a bude stát v průměru kolem 1,1 až 1,2 miliardy dolarů. A celou tu dobu tu bude riziko, že v každém momentu se může vše zastavit, protože se po tom přípravku deset pacientů osype.

Opravdu stojí vývoj léku tolik peněz?

Ta částka 1,2 miliardy dolarů je průměr, existují léky, jejichž vývoj až do schválení stojí malé stovky milionů dolarů. Pak ale zase máte léky, jejichž vývoj stojí desetkrát tolik. Vezměte si třeba vakcíny proti rakovině děložního čípku, které jsou dnes k prodeji i v Česku. Ty se musely testovat na obrovském množství lidí. Byly jich desítky tisíc a bylo to extrémně drahé. Je to logické, pícháte něco do malých, zdravých dětí, takže si musíte být naprosto jisti, že to nebude škodit. Když to přeženu, tak v případě pacientů ve vážném stavu nebude nějaký lehký vedlejší účinek zase tak vadit. Člověku se bude motat hlava, ale zachráníte mu život nebo mu ho prodloužíte o další čtyři roky.

Do jaké fáze jste schopni v rámci IOCB Tech výsledky výzkumu dovést? Kolik z toho jste schopni z vývoje léku zvládnout sami?

Jedna věc jsou peníze a ta druhá je expertiza. Pokud jde o peníze, tak jsme schopni vše teoreticky dotáhnout do fáze, kdy se požádá o možnost testování na lidech. Možná bychom byli schopni ještě financovat testování na člověku v první fázi, ale to je tak maximum. To, co nám v tom brání, nejsou peníze, nýbrž znalosti, jak se tenhle byznys dělá. Dovést vývoj léku až k jeho konečnému schválení a uvedení na trh je extrémně složité. Jak občas říkám, dotáhnout lék do třetí fáze klinického hodnocení je něco podobného jako poslat družici na Mars. A v Česku bohužel trpíme tím, že jsme po revoluci nechali v rámci privatizace zničit organizaci, jež tohle uměla. Výzkumný ústav pro farmacii a biochemii byl státní podnik, který dokázal uvést na trh třicet originálních léčiv, z nichž mnohá se užívají doteď. Ta expertiza nám teď chybí.

Je možné podle vás zopakovat to, co se podařilo profesoru Antonínu Holému? Jeho objev řady antivirotik, jež se dnes využívají třeba při nakažení virem HIV, přinesl Ústavu organické chemie a biochemie miliardy korun.

Myslím, že ne. Strašně velkou roli ve výzkumu hraje štěstí, vezměte si, jaké obrovské peníze vydělaly některé farmaceutické firmy během pandemie covidu, přitom kdo by si před nějakými čtyřmi lety vsadil na mRNA vakcíny. Proto si myslím, že dosáhnout podobného úspěchu, především pokud jde o ekonomický rozměr, se nám nepovede. Málokdy se už najdou látky, které by mohly mít tak obrovské prodeje jako v případě léků vzniklých na základě výzkumu profesora Holého. Myslím, že se nám podaří v nějaké době dosáhnout toho, že nám sem ročně bude díky našemu výzkumu přitékat pár desítek milionů dolarů ročně. Bylo by asi statisticky divné, kdyby se něco podobného nepovedlo. Ale že by to byly tři miliardy ročně díky jednomu preparátu, to už se asi nestane.

Máte alespoň přibližně spočítáno, kolik peněz vlastně do Ústavu organické chemie a biochemie díky profesoru Antonínu Holému za celou dobu přiteklo?

Úplně přesně vám to neřeknu, ale myslím, že to bude něco okolo třiceti miliard korun.

Vývoj léku až do jeho schválení trvá tak 15 let a stojí v průměru kolem 1,2 miliardy dolarů.

Licence na léky profesora Holého končí v roce 2025. Co to bude pro Ústav organické chemie a biochemie znamenat, až přestanou miliardy přitékat?

Samozřejmě jsme se snažili ty peníze ušetřit a neutratit. Byť jsme hodně investovali do infrastruktury a vybavení ústavu a teď třeba stavíme za čtvrt miliardy novou budovu pro kryoelektronovou mikroskopii, tak máme do budoucna samozřejmě dostatek peněz, které se snažíme rozumně uložit. A určitě tu nebudeme po roce 2025 sedět s rukama v klíně a čekat, až peníze dojdou.