Znáte tenhle vtip? Je o volbách amerického prezidenta a volbách do Evrop­ského parlamentu – obě hlasování se uskuteční v roce 2024. „Jedny volby budou zcela zásadní pro budoucnost Evropy a v těch druhých budou zvoleni noví členové Evropského parlamentu,“ shrnuje Pavlína Janebová, ředitelka pro výzkum v Asociaci pro mezinárodní otázky.

Neznamená to, že by červnové volby do europarlamentu neměly význam, naopak. Jejich výsledek může podstatně zamíchat rozložením moci v rámci Evropské unie. Jenže už neplatí dlouholetá pravda, že pro Evropu je vlastně jedno, kdo sedí v Bílém domě, protože USA prostě zůstanou nejbližším spojencem. O návrat do prezidentského úřadu usiluje Donald Trump, který země unie opakovaně označil za americké nepřátele. To může mít v době ruské invaze na Ukrajinu nebo vzrůstající nestability na Blízkém východě dramatické dopady. Podle týdeníku The Economist bude „Trump v roce 2024 představovat největší hrozbu pro svět“. Tedy nikoliv Vladimir Putin nebo třeba teroristické hnutí Hamás, ale vážný uchazeč o prezidentskou funkci v nejmocnější demokracii na planetě.

Odlišné pohledy na věc

Dopady řady krizí, kterými dnešní svět prochází, budou podle všeho hrát zásadní roli v rozhodování voličů o tom, koho vyšlou do Evropského parlamentu. Jde o 27 domácích hlasování v jednotlivých členských zemích EU s 27 různými předvolebními kampaněmi. Přesto se ale do voleb, jež se konají jednou za pět let, stále více promítají i společná „nadnárodní“ témata, která rezonují napříč Evropou. Byť je lidé v různých státech unie vnímají odlišně. Dá se čekat, že v roce 2024 půjde o zelenou transformaci a Green Deal, ilegální migraci, rostoucí životní náklady či pocit ohrožení ve světě, který se, z pohledu Evropanů, jeví být čím dál méně přátelský.

V končícím volebním období, jež začalo v roce 2019, odhlasoval Evropský parlament řadu opatření na snížení emisí skleníkových plynů, která tvoří součást Green Dealu, tedy Zelené dohody pro Evropu. Jejím cílem je, aby EU do roku 2030 snížila emise o 55 procent oproti roku 1990. V roce 2050 by pak měla dosáhnout klimatické neutrality, tedy srazit emise prakticky na nulu. Tyto kroky, jako je třeba zákaz prodeje nových aut se spalovacím motorem od roku 2035, podpořili nejen europoslanci, ale i členské země EU včetně Česka. A právě proto platí – společné evropské normy vstupují v platnost, jen když je společně schválí Evropský parlament i státy unie. Na této, řekněme, regulatorní úrovni je tedy moc europoslanců velmi silná.

Vše nasvědčuje tomu, že ve volbách do Evropského parlamentu oslabí Zelení a pravděpodobně též liberálové.

V europarlamentu jeho členové nesedí v klubech podle své státní příslušnosti, ale jsou sdruženi na základě politické blízkosti. Něco jako vládní koalici teď tvoří evropští lidovci (EPP), socialisté a liberálové, v klimatické agendě s nimi často hlasují Zelení. V českých poměrech jde o TOP 09, KDU‑ČSL, Starosty, sociální demokraty, hnutí ANO a Piráty.

Průzkumy ukazují, že EPP si udrží postavení nejsilnější frakce. V tom případě se dá čekat, že z jejích řad opět vzejde předseda Evropské komise, tedy instituce, jež může jako jediná navrhovat nová evropská pravidla a která dohlíží na dodržování těch stávajících. Komisi teď vede německá křesťanská demokratka Ursula von der Leyenová, a pokud bude mít zájem o druhé funkční období, nejspíš nominaci od lídrů členských zemí dostane. Její kandidaturu by následně schvaloval Evropský parlament.

Posun v evropské vládní koalici?

Nyní ale vše nasvědčuje tomu, že ve volbách oslabí Zelení a pravděpodobně též liberálové. Naopak posílí strany napravo od středopravicové EPP. Ty sedí ve dvou různých frakcích – v konzervativní ECR, kde je i česká ODS, a v krajně pravicové ID, kam náleží SPD Tomia Okamury. Druhá jmenovaná frakce nejspíš kvůli svému radikalismu zůstane zcela na okraji. Konzervativci však chtějí získat podíl na moci. Lze očekávat, že jim po volbách bude dominovat strana Bratři Itálie současné italské premiérky Giorgii Meloniové. Ta patřila na krajní pravici, po převzetí moci ale své postoje výrazně zmírnila. Není tajemstvím, že ECR má zájem o navázání spolupráce s EPP a o vyšachování socialistů a zelených. Usiluje o úplně novou většinu, a to na základě EPP, ECR a liberálů. Zatím se však nezdá, že by to mohlo být možné – tyto tři skupiny nedají dohromady většinu hlasů, tedy aspoň podle dosavadních průzkumů.

Jako Meloniová zmírnila řadu svých radikálních požadavků a posunula se o něco blíže k politickému středu, posouvají se také evropští lidovci. A to směrem doprava. Postavili se proti některým opatřením tvořícím součást Green Dealu s tím, že jejich dopady na běžné občany jsou příliš velké. Víc a víc také mluví o nutnosti bojovat s ilegální migrací. Podle jejich šéfa Manfreda Webera nelze toto téma přenechat krajní pravici.

Momentálně je ale nejpravděpodobnější, že i po nadcházejících volbách bude v Evropském parlamentu pokračovat stávající koalice tvořená lidovci, socialisty a liberály. Čeští politici z hnutí ANO nebo z SPD prohlašují, že se v novém Evropském parlamentu pokusí zásadně změnit či rovnou zrušit Green Deal. To jsou však pouhá slova – aby bylo něco takového možné, musela by se pro to najít většina jak v europarlamentu, tak mezi členskými zeměmi unie. Řada nových pravidel, například zmíněný zákaz prodeje nových aut na benzin a naftu, v sobě obsahuje takzvané revizní klauzule, tedy závazek v určitém bodě přezkoumat, jestli je jejich splnění reálné. Je možné, že výsledkem přezkumu bude třeba posun současných termínů na o něco pozdější roky. Ale zdá se být prakticky vyloučené, že by EU od svého programu na zelenou transformaci odstoupila nebo ho podstatně změnila. Už jen proto, že v zavádění nových technologií, jako jsou elektroauta, nejsou státy unie v žádném případě světovými lídry, ale už teď zaostávají za USA i Čínou.

Zemím EU nezbývá než podniknout kroky na posílení a ochranu své vlastní pozice ve světě. Jenže shoda se pro to bude hledat obtížně.

Evropa sama za sebe

Právě od Američanů ale může v roce 2024 přijít zmíněný šok v podobě opětovného zvolení Trumpa. Vzhledem k tomu, co během současné kampaně slibuje, by jeho návrat do Bílého domu mohl znamenat ochromení Severoatlantické aliance, faktické vydání Ukrajiny Putinovi nebo euro‑americkou obchodní válku – Trump chce okamžitě uvalit desetiprocentní clo na dovoz veškerého zboží do USA.

Novinářka a politoložka Anne Applebaumová výslovně tvrdí, že Trump americké závazky vůči evropským spojencům včetně Česka zruší, pokud se stane prezidentem. Téměř rok před americkými volbami to samozřejmě nelze přijmout se stoprocentní jistotou. Není však možné popřít, že návrat tohoto muže do Bílého domu by mezi USA a Evropou vyvolal obří spory, tedy pokud by Trump splnil aspoň malou část z toho, o čem mluví. V době ruské agrese jen pár set kilometrů od českých hranic, stále asertivnější Číny či hrozícího rozsáhlého konfliktu na Blízkém východě, který by Evropě nejspíš způsobil další migrační krizi, to není něco, co by posilovalo evropskou a českou bezpečnost.

Američtí republikáni už v lednu zahájí primárky, z nichž vzejde stranický kandidát na prezidenta. V listopadu bude protivníkem nynějšího prezidenta Joea Bidena. Trump momentálně v průzkumech drtivě poráží všechny své republikánské rivaly. Bylo by velkým překvapením, pokud by nominaci nezískal.

Nad Bidenem, s nímž prohrál poslední volby v roce 2020, si podle průzkumů udržuje těsný náskok. Důležitější než celostátní průzkumy je ale v americkém volebním systému rozložení sil v několika málo státech, v nichž jsou nálady voličů vyrovnané, a lze jen těžko odhadnout, na čí stranu se překlopí. Podle listopadového průzkumu pro deník New York Times vede Trump nad Bidenem v pěti klíčových „swing states“ o čtyři až deset procentních bodů. Jde o Pensylvánii, Arizonu či Michigan. Pokud by se Trump skutečně stal republikánským kandidátem a příští rok v listopadu pak tyto státy v celostátních volbách ovládl, byl by znovu prezidentem.

Zemím EU tak nezbývá než „podniknout kroky na posílení a ochranu své vlastní pozice ve světě“, napsal výzkumný institut ECFR. Jenže na investicích do společné obrany nebo na snaze vystupovat vzhledem k zásadním mezinárodním problémům co možná nejvíc společně se 27 států EU tradičně shoduje jen velmi obtížně. Zpřetrhání či jen oslabení vztahu s USA by tak mělo zásadně negativní dopady na jejich bezpečnost i mezinárodní postavení.

Související