Viktorie Součková: Ze severu je nový jih. Architektura se kvůli klimatickým změnám otáčí

Když přijela v roce 1999 do Londýna pracovat pro klíčovou postavu světové moderní architektury Normana Fostera, klepala se v bytě zimou. „Řekli mi, ať si vezmu svetr a nepouštím topení, protože je to drahé,“ říká architektka a spolumajitelka mezinárodního studia Bogle Design Group Viktorie Součková. Přestože se energie v posledních dvou letech značně prodražily a Češi otočili termostaty na nižší teploty, v zimě tu jsou podle ní stále byty, restaurace i úřady ve srovnání se západní Evropou přetopené. A v létě naopak podchlazené.

Kvůli klimatickým změnám přitom venkovní teploty rostou a energie se čím dál více využívají na chlazení staveb místo jejich vyhřívání. Proto se podle Součkové, která pracovala například na stavbě obřího výzkumného laserového centra v Dolních Břežanech nebo na rezidenčním projektu Šárecký dvůr, obrací přístup k navrhování budov a jejich okolí.

Někdejší studentka význačné česko‑britské architektky Evy Jiřičné v rozhovoru také popisuje, proč považuje Londýn za Mekku architektury a jaké jsou důsledky toho, že jsou Češi zbytečně konzervativní.

V roce 2050 mají být letní teploty v Česku podobné těm, jaké jsou dnes ve Středomoří. Jak se kvůli oteplování budou v příštích desítkách let měnit budovy?

Už teď se mění, protože i dnes je tepleji než v minulosti. Domy se musí stavět tak, aby měly správnou orientaci, což nyní znamená co nejméně plochy a oken na jižní stěnu, kde pálí slunce nejvíc. Podobně se řeší i situování domu ze západu na východ. To jsou nejlevnější kroky, které se dají udělat hned na začátku, aby se v domě žilo příjemně a neplýtvalo se energiemi. Také se hodně řeší například vnější zastínění budov. To jsou jednoduché principy, které se dají využít, ještě než přejdeme ke klimatizaci a vytápění.

Viktorie Součková (49)

Původně chtěla být geoložkou, pak se ale rozhodla stát architektkou jako její rodiče. Díky své kantorce Evě Jiřičné se dostala na stáž do Londýna do renomovaného studia Foster + Partners, kde po dokončení Vysoké školy uměleckoprůmyslové zůstala osm let pracovat. Pak se vrátila s manželem do Prahy, kde vedla pražskou pobočku britského architektonického studia Hamiltons, později přejmenovaného na BFLS. V současnosti je minoritním vlastníkem mezinárodní architektonické společnosti Bogle Design Group a ředitelkou pražské kanceláře studia Bogle Architects.

Foto: Honza Mudra

Dřív se domy situovaly obráceně, víc na jih, aby se v nich využívalo teplo ze slunečních paprsků. Dá se tedy s nadsázkou říct, že v architektuře je ze severu nový jih?

Je to tak. Když je budova situovaná z jihu na sever, tak by severní strana měla být víc prosklená, a i když do ní paprsek nesvítí napřímo, dovnitř může dopadat zajímavé světlo. Z jižní strany je potřeba dům spíš stínit. Když jsem před 20 lety pracovala v Londýně, už tenkrát po nás Norman Foster chtěl, abychom se zabývali právě takovými otázkami. Říkal, že u budov se má nejdřív vyřešit jejich pozice a zastínění, a klimatizace má přijít až skoro jako poslední opatření, když se vyčerpají ostatní možnosti, protože je kvůli nárokům na provoz nejdražší. V Česku se tím architekti a stavaři začali zabývat později. Podobné je to například s topením a větráním ve větších projektech, jako jsou kancelářské budovy. V Anglii v nich už dlouho mívají okna jen malé větrací štěrbiny a klima se tam řídí centrálně pro celou budovu. Potom lidé odejdou a budova se v noci vyvětrá a ochladí. Když jsem se asi před 15 lety vrátila po delší době z Anglie do Česka, požadavek vždycky byl, aby lidé mohli v kancelářích sami ovládat chlazení i topení a zároveň aby mohli otevírat okna. Pak to ale nefunguje dobře, protože lidé většinou víc topí a zároveň otevírají okna, což zvyšuje náklady na energie.

Češi jsou zvyklí i doma větrat a zároveň topit na vyšší teploty, než je to obvyklé v řadě zemí západní Evropy. Jaké zkušenosti jste měla v tomto ohledu v Londýně, kde jste řadu let žila a pracovala?

Když jsem tam v roce 1999 přijela poprvé, byla mi v bytě pořádná zima. Řekli mi, ať si vezmu svetr a nepouštím topení, protože je to drahé. Jsou tam zvyklí na to, že nemají doma celý rok 25 stupňů, ale v zimě většinou pod 20 stupňů. V Anglii chodí třeba kluci do školy v podstatě celý rok pouze v šortkách. Děti jsou tam jen lehce oblečené, aby si zvykaly na chlad. V Česku jsou dnes byty, nákupní centra i úřady většinou přetopené.

Nezměnilo se to v posledních dvou letech, kdy se začalo šetřit kvůli drahým energiím?

To si moc nemyslím, v budovách je tu pořád zbytečně teplo. Nedávno jsem například přišla do restaurace na svatomartinskou husu, byl první víkend, kdy se trochu víc ochladilo, a uvnitř bylo takové horko, že se dalo sedět v triku. To není přirozené a není to dobré pro tělo ani pro duši. Měli bychom se chovat podle toho, jaké je venku roční období. Ani v létě, když je venku horko, by se uvnitř nemělo chladit na mnohem nižší teploty.

Jak se v Česku mění kvůli oteplování klimatu veřejné prostory a jak by se měly měnit v budoucnu?

Na venkovních veřejných prostorách je potřeba víc vody, na náměstích by se měla vytvářet jezírka a vodní spreje, které ochlazují vzduch v okolí a zvyšují vlhkost. To tady v městech pořád velmi chybí. Ale už je to zanesené v předpisech, proto když stavíme novou budovu, musíme schraňovat dešťovou vodu a používat ji na závlahu, a když je tam náměstí, vždycky musí mít vodní prvek.

V Anglii chodí děti i v zimě jen lehce oblečené, aby si zvykaly na chlad. Doma mají pod 20 stupňů. V Česku jsou byty přetopené.

Jaké důsledky budou mít tato opatření na ceny domů, kanceláří či bytů? Prodraží se kvůli investicím do zastínění, nového umístění budov nebo ochlazování prostoru kolem nich i v nich?

Určitě, ale počítáme s tím, že když se dům dobře vyřeší, jeho provoz by měl pak stát méně, protože se bude například méně topit i chladit, přestože se bude podnebí oteplovat. To je hodně důležité, protože energie jsou a asi budou pořád drahé.

Bogle Architects

Prohlédnout fotogalerii

Myslí developeři a stavebníci do budoucna a jsou ochotní investovat do těchto opatření?

Už se to stává standardem minimálně u komerčních budov, kde je to povinné. Klienti většinou vědí, že do toho musí dát víc peněz, ale v budoucnu se to vyplatí. Klimatické změny asi už příliš nezvrátíme.

Chybí tu odvaha

Trpíte profesionální deformací? Když někam vyrazíte, říkáte si automaticky, která budova či náměstí vypadá hrozně nebo naopak skvěle?

Samozřejmě, pořád se dívám kolem sebe, co se kde staví. Nedávno jsem byla v Londýně a vzala jsem s sebou i pár kolegů. Vrátili se nadšení a nabití novou energií, protože tam se pořád hodně staví. A staví se tam klidně vedle sebe různé typy budov – vysoké, nízké, široké, úzké.

Tady se nestaví?

To ano, ale tam je nová architektura mnohem rozmanitější. Když se bavím s klienty o tom, proč tady nejde stavět jinak, proč nemůžeme používat zajímavější materiály, říkají, že prý tu prodejní ceny a nájmy pořád nejsou tak vysoké, aby se to vyplatilo. Nevím. Každopádně se tady na spoustě projektů šetří. Aby se cena snížila, například se nedávají na stěny budov prakticky vůbec obklady, ale pouze omítka.

V Londýně každá čtvrť reguluje vzhled reklam a dávají si na to i obecně víc pozor. Nějak to mají v sobě. Nám to asi chybí.

V Londýně se bez obkladů staví jen málo domů, běžnou omítku mají většinou pouze sociální byty nebo domy na periferii. Dneska existuje obrovská nabídka krásných obkladů, vyvíjejí se úžasné nové materiály, které se dají formovat do různých tvarů a struktur. Když se zavěsí na fasádu, dům hned víc zaujme a většinou i víc vydrží. A to je jen jeden z mnoha příkladů. Chápu, že Praha je daleko menší město a nemůžeme se s Londýnem úplně srovnávat, ale rozdíl je příliš velký.

Která stavba z posledních let vás zaujala?

Moc se mi líbí anglický přístup k obnově starých domů, do kterých se vkládají nové. V Londýně třeba nádherně předělali bývalou elektrárnu Battersea Power Station. Celou včetně čtyř ohromných komínů ji zrekonstruovali a teď je v ní nákupní centrum, kino, restaurace a nahoře nádherné byty. V Londýně mě zaujalo také nové centrum mediální firmy Bloomberg. Je to nová moderní budova, která stojí naproti starému kostelu.

Nepovažujete Londýn za Mekku moderní architektury i proto, že jste tam dlouho žila a stále tam často jezdíte s manželem, který je napůl Brit?

Myslím si, že je to obecně pořád světová jednička. Nejde jen o staré budovy, do kterých umí vkládat nový život a přitom zachovávat krásné detaily, ale rostou tam i úžasné nové domy. Také třeba reklamy jsou tam sladěné. Tady je každá reklama jiná, používají se různá písma, barvy i velikosti.

V Česku se o vizuálním smogu z reklam dlouho vedou debaty. Například na francouzské třídě Champs‑Élysées používá většina obchodů černobílá loga. Mělo by se u nás něco takového nastavit legislativně?

Těžko říct, ale v Londýně to každá čtvrť určitým způsobem reguluje a dávají si na to i obecně víc pozor. Nějak to mají v sobě. Nám to asi chybí.

Co ještě chybí české architektuře a veřejnému prostoru?

Vždycky by se mělo myslet na to, že když se staví nová budova, neměly by z ní vzniknout nové hradby. Všechno by mělo být průchozí, například k řece, když ji tu máme tak krásnou. To je podle mě i jedna z věcí, díky nimž vyhrálo dánské architektonické studio BIG se svým návrhem nové Vltavské filharmonie. Dálnice a silnice by neměly být na prvním místě. Ve městech by se měly pokud možno schovat nebo potlačit, proto by se měly v Praze co nejrychleji dokončit okruhy, aby se nejezdilo přes centrum. To má být hlavně pro pěší a cyklisty, i když samozřejmě nějaká obslužnost je potřeba. V českých městech by se také měly víc sázet než kácet stromy a měly by se víc čistit ulice od prachu a odpadků. Pak by se nám tu žilo lépe.

Řada architektů si myslí, že Praze chybí nové výrazné kulturní stavby, jaké vyrostly třeba v Oslu, Kodani či Hamburku a které lákají davy turistů. Může být průlomem, jenž nastartuje změnu, právě Vltavská filharmonie?

Doufejme. Jestli se nepletu, poslední skutečně velká státní investice byl tunel Blanka. Snad zase nebudeme čekat dalších 15 let, než se tu Vltavská filharmonie nebo jiná výrazná stavba dokončí. Stále však nejsme v architektuře dost odvážní. Pamatuju si, co se dělo, když se oznámilo, že Frank Gehry postaví Tančící dům. Většina byla proti. Říkalo se, že zkazí nábřeží, ale teď je to snad nejoslavovanější dům v Praze. Něco podobného je nová budova Masaryčka. Ano, je hodně velká, ale vyrostla na brownfieldu a město oživila. Když se tato třída, kde je ještě Florentinum, protáhne dál k Florenci, bude to skvělé. Nemusíme tady bourat staré kvalitní domy, ošklivých zákoutí a brownfieldů je tu pořád dost. Jedno z nich je právě oblast na Vltavské, kde se má postavit filharmonie. Někdo namítá, že je tam zeleň. To ale není zeleň, je tam nepořádek. Taková místa by se měla zastavět a propojit je s dalšími lokalitami, aby se mezi nimi dalo jednoduše chodit pěšky nebo jezdit na kole.

Z nových budov by neměly vznikat nové hradby. Všechno by mělo být průchozí, například k řece, když ji tu máme tak krásnou

Proč nejsme v architektuře odvážnější?

Je to v naší povaze. Četla jsem, že když se Alfons Mucha vrátil ze zahraničí, také tu nebyl moc vítaný, a dnes je považovaný za jednoho z nejlepších českých umělců. Lidé jsou tady velmi konzervativní a i změny v architektuře jsou pro ně těžko stravitelné, ale když už se prosadí, tak si na ně nějak zvyknou a nakonec se jim líbí. Změny se tu také velmi přísně hlídají, všechny budovy musí být stejně vysoké a vyčuhovat mohou jen kostelíčky. V Karlíně se však docela povedlo vytvořit různorodou čtvrť s původními i novými domy a různě dimenzovanými náměstími. Mám pocit, že člověk se pak v takovém prostoru cítí lépe než v blokové sídlišťové architektuře, kde jsou všechny domy téměř stejné.

Se čtyřmi dětmi žongluju

Oba vaši rodiče byli architekti, takže předpokládám, že jste se pro svou profesi rozhodla pod jejich vlivem. Pamatujete si ještě, kdy to bylo?

Šla jsem na matematicko‑fyzikální gymnázium. Bavily mě matematika i fyzika a také hodně geologie. Nejdřív jsem chtěla být geoložkou, sbírat kameny, jezdit po světě a bádat. Maminka mi ale říkala, že to není moc použitelné zaměstnání a ať zkusím radši architekturu. Technické předměty mě bavily, kreslení tak nějak ušlo, tak jsem si řekla, proč ne. Jen jsem se musela rozhodnout mezi maminkou a tatínkem, respektive jestli půjdu na technickou architekturu na ČVUT, nebo na víc uměleckou na UMPRUM. Zkusila jsem zkoušky na obě školy a na obě mě vzali, jenže studovat dva stejné obory najednou se nesmělo. Nakonec jsem zvolila tu méně technickou variantu a udělala jsem dobře, protože ve třeťáku mě začala učit Eva Jiřičná, která mi úplně změnila život.

V rozhovoru pro web Centrum bydlení a designu jste řekla, že vám Eva Jiřičná změnila i celé vnímání architektury, protože „přišla s více koncepčním myšlením“. Co to znamená?

Většina profesorů nám během studií zadávala konkrétní příklady jako třeba: Tady máte proluku a do ní navrhněte kancelářskou budovu, nebo tady má být bar a navrhněte jeho interiér. Ale Eva Jiřičná přišla s pojetím, kdy nám vybrala určité území, my jsme si na něm měli sami vybrat nějakou parcelu a měli jsme vysvětlit, proč jsme si ji vybrali, co by tam mělo stát, jak by to mělo vypadat, jaké by to mělo mít funkce a proč. Chtěla, abychom uměli přemýšlet o stavbách, a ne jenom plnit úkoly. Učili jsme se dělat skutečné analýzy a radit klientům.

Nejsme v architektuře odvážní. Když měl Gehry postavit Tančící dům, většina byla proti. Teď je to nejoslavovanější dům v Praze.

Hodí se vám to dnes i v reálném architektonickém byznysu? Když za vámi přijde zákazník s nějakým požadavkem, který se vám příliš nezdá, kývne někdy na vaše připomínky?

Ano, stává se to. Jsme v tom hodně proaktivní a snažíme se s návrhy úprav přicházet průběžně. Klienti po nás obvykle chtějí vypracovat projekt a pak ho přinést, až když je hotový. Já se ale s nimi snažím hodně spolupracovat i během navrhování. Chci se s klientem pravidelně vídat a diskutovat o projektu, protože dům nekreslím pro sebe, ale pro něj.

Z Velké Británie jste se v roce 2007 vrátila do Prahy, kde jste nejdřív vedla pobočku britského architektonického studia Hamiltons a posledních 11 let máte na starosti pražskou kancelář firmy Bogle Architects. Mezitím jste se stala matkou čtyř dětí. Jak se dají tyto dvě role zvládat?

Žongluju, manžel, který má stavební firmu, mi dost pomáhá a měli jsme také celou dobu chůvy. Mateřskou jsem nestihla, ani manžel. Kolikrát jsem si děti brala s sebou do práce, a když bylo jednání, někdy přijela maminka, nebo jsem je občas dala na chvíli hlídat kolegům. Někdy se mnou děti jely i na stavbu. Teď už je to všechno jednodušší, protože vyrostly a už jsou samostatnější.

Na čem právě děláte?

Teď máme podepsanou smlouvu asi na 45 projektů, které jsou v různých fázích. Například se podle našeho návrhu staví nová čtvrť Hagibor, což bude i pro nás ještě projekt na mnoho let. V Jinonicích také doděláváme Top rezidence Pomezí pro KKCG Karla Komárka. Tento projekt bude moc pěkně zasazený do okolí. Nebo děláme na megaprojektu Mephared v Hradci Králové pro Univerzitu Karlovu. Bude to nová výuková budova s plochou 70 tisíc metrů čtverečních pro Lékařskou a Farmaceutickou fakultu, v níž bude probíhat i vývoj a výzkum. Už se začalo stavět.

Teď se stavební trh v Česku přibrzdil, cítíte to na objemu zakázek?

Naštěstí se nám počty zakázek zvyšují a žádný projekt se nám zatím nezastavil, protože si investoři jsou vědomi toho, že tu povolovací proces trvá dost dlouho, takže musí pořád jet. Na rozdíl od krize po roce 2008, kdy se projekty zastavovaly, ale když se potom trh za pár let probudil, developeři neměli stavební povolení a najednou byl fofr.