Když přijdete na rozhovor se spolumajitelkou a strategickou ředitelkou kosmetické společnosti Dermacol Věrou Komárovou, první, co vás udeří do očí, je záplava růžové barvy. Růžové jsou její šaty, rtěnka či její vizitka. Jak pečlivě tahle neustále usměvavá a perfektně upravená blondýna dbá na svou image, dosvědčuje i to, že na moment přeruší focení, aby se mohla převléknout do druhých šatů.

Za touhle pečlivě pěstěnou vizáží se ale neskrývá žádná naivní panenka Barbie. Když Komárová v sedmadvaceti letech spolu s manželem Dermacol získala, měla za sebou už pět let práce v marketingu velkých firem, jako je Ferrero nebo Colgate‑Palmolive. Umí sedm cizích jazyků a o tom, že když si něco umane, tak to také dokáže dotáhnout do konce, svědčí i skutečnost, že během pandemie založila vlastní základní školu a gymnázium. Byť jak přiznává, byrokratická anabáze s tím spjatá byla doposud největší pracovní výzvou jejího života.

Je nějaká šance, že bych vás na veřejnosti potkal nenalíčenou?

Já bych nechtěla, abyste mě potkal nenalíčenou, takže je to skoro bez šance. Upřímně, když nejsem nalíčená, připadám si jako nahá. Pamatuji, když jsem měla doma dvě mimina a vyběhla jsem na chvilku ven jen se rtěnkou, tak jsem se přátelům vždycky omlouvala. Oni nad těmi mými omluvami jen kroutili hlavou, ale podle mne je neprofesionální být nenalíčená, když reprezentuji takovou makeupovou legendu, jakou je Dermacol. Navíc mám vyzkoušené, že když se nalíčím v okamžiku, kdy je mi opravdu mizerně a cítím se na dně, tak se mi nálada o trochu zvedne.

Dermacol vznikl v roce 1966 v barrandovských studiích. Za socialismu se značce dařilo, pak ale v 90. letech málem zkrachovala. V jakém stavu firma byla, když jste do ní v roce 2002 vstoupila?

Za socialismu byl Dermacol podpultovka a rozhodně nijak levná záležitost. Make‑up stál v polovině 60. let asi 25 korun, to nebylo málo. Není divu, ten nejznámější make‑up Dermacol Make‑up Cover byl tak skvělý, že se licence na jeho výrobu v roce 1969 prodala do Hollywoodu. Dokonce existují doklady o tom, že se koncem 60. let v jednom roce v Barrandově utržilo za prodej Dermacolu více než za výrobu filmů. Ostatně v roce 1989 byl obrat Dermacolu 100 milionů korun, to bylo na tehdejší dobu velmi vysoké číslo.

V roce 2002 byl obrat Dermacolu kolem padesáti milionů korun. Dnes dělá spolu s továrnou v Brně určitě přes miliardu korun.

Místo Novy Dermacol

V roce 2002 jste Dermacol získala spolu s vaším manželem Vladimírem Komárem. V jakém stavu firma byla?

Manžel byl tehdy akcionářem TV Nova, a když se televize prodávala Petru Kellnerovi, získal v rámci vyrovnání Dermacol a třeba také společnost Karlovarská Korunní kyselka. Mně bylo tehdy sedmadvacet, měla jsem za sebou pět let práce v marketingu velkých firem a myslím, že jsem věděla, co je v tomhle ohledu v Dermacolu třeba změnit. Mnozí si ale ve firmě říkali, že jsem nějaká mladá blbka, která se do funkce dostala jen díky manželovi. A občas mi to dávali najevo. Pamatuji, že asi třetí den v práci jsem kvůli tomu probrečela snad dvě hodiny na záchodě. Jenže nám se opravdu dařilo Dermacol postavit na nohy, do roka jsme v tržbách vyrostli o sto procent. Byl to vážně fičák, ani sklady, ani továrna najednou nestačily. I proto jsme už v roce 2004 přestavěli brněnskou firmu na minerálky na výrobu kosmetiky. A v jakém stavu v roce 2002 firma byla? Pamatuji, že tam tehdy technolog míchal v kádi make‑up, do kterého přisypával pigment. Ten člověk dokázal od oka určit, kdy je třeba přestat sypat, protože už je namíchán ten správný odstín make‑upu, kterých tehdy firma dělala deset. To mě fascinovalo. Dnes už tohle samozřejmě dělá stroj, teprve v té úplně poslední fázi se to dolaďuje od oka.

I na tom je vidět, že se Dermacol od té doby hodně změnil, jak se mu v porovnání s dobou před dvaceti lety daří finančně?

Tehdy byl obrat kolem padesáti milionů korun. Dnes dělá určitě přes miliardu korun společně s brněnskou továrnou. Je ale třeba říct, že před dvaceti lety se vyráběly v podstatě jen produkty pro Dermacol, zatímco dnes děláme spoustu věcí i pro jiné značky. Obecně lze říct, že od roku 2002 jsme nepřetržitě rostli až do roku 2008. Pak nás, stejně jako celý svět, ovlivnila finanční krize. Nejvíc jsme se pak vyhoupli v roce 2014, kdy jsme jednak prvně otevřeli kamenné firemní obchody a zároveň nám hodně pomáhal internet, kde nás často organicky, bez jakékoliv finanční pobídky začala podporovat řada vlivných youtuberů. V roce 2017 jsme měli zadarmo snad sto youtuberských celosvětových příspěvků. Spousta z těch youtuberů měla přitom víc než milion, někdy i více než deset milionů zhlédnutí, takže nám to strašně pomohlo. Jen v tomhle jediném roce se prodalo kolem tří milionů kusů našeho hlavního make‑upu Dermacol Make‑up Cover. Využít podobným způsobem vliv youtuberů na internetu už ale v podstatě nejde zopakovat. Tehdy to dělali zadarmo, sami si naše produkty koupili. Dnes by nás jeden příspěvek opravdu vlivného youtubera přišel minimálně na čtvrt milionu dolarů. To už se ani nevyplatí. Navíc je už reklama na sociálních sítích regulovaná, muselo by u příspěvku být jasně označeno, že jde o reklamní sdělení. Podle mě už dneska lidé těmhle příspěvkům zase tak moc nevěří. Vědí, že jsou za to placení a nejde o upřímné recenze.

Pokud jde o vývoz, pořád se trochu lížeme z ran, které nám uštědřila pandemie. Věřím, že se to do roku dvou zase zlepší.

Výroba pro jiné

Zmínila jste, že vyrábíte i pro jiné značky. Kolik produkce není pro Dermacol?

V současnosti se v brněnské továrně vyrábí pro Dermacol jen ze čtvrtiny, zbytek jsou jiné značky. Jak zahraniční, tak i české. S Kateřinou Kadlecovou, jejíž firma USSPA vyrábí vířivky, jsme například vyvinuly speciální sprchové gely, které člověk musí použít ve sprše, než jde do vířivky, aby ze sebe smyl mastnotu.

Jak se Dermacolu daří prodávat své výrobky na zahraničních trzích?

Před covidem to bylo mnohem zajímavější, určitě jsme prodávali ve více než sedmdesáti zemích. Musím říct, že pokud jde o vývoz, pořád se trochu lížeme z ran, které nám uštědřila pandemie. Věřím, že se to do roku, možná dvou zase zlepší. Faktem je, že obrat v zahraničí byl před covidem v letech 2018 a 2019 vyšší než v Česku a na Slovensku dohromady. To už neplatí. Aktuálně děláme 80 procent obratu Dermacolu v Česku a na Slovensku. Na druhou stranu jsme už dva roky napřímo na Amazonu a tam se nám prodeje v zahraničí rychle zvedají. Na Amazonu ve Spojených státech například meziročně rosteme o 20 procent. Obecně platí, že online prodeje výrazně rostou. V Česku třeba meziročně o 87 procent, na Slovensku o 53 procent a v Polsku o 50 procent.

Jak se firmě obecně po covidu daří?

Musím říct, že nás to období vnitřně hodně stmelilo, protože jsme věděli, že to nebude lehké. Zároveň jsem si říkala, že budeme muset přijít s novými produkty, protože lidem se změní vkus a potřeby a budou chtít něco jiného. I proto jsme přišli s veganskou kosmetikou, pleťovou a tělovou kosmetikou, díky čemuž už dnes produkce Dermacolu nestojí jen na rtěnkách a make‑upech, ale rosteme ve všech kategoriích.

A jak se tedy firmě po pandemii vede?

Naštěstí se nám opravdu daří. Už loni jsme měli v Česku a na Slovensku rekordní obrat, jen v těchto dvou zemích činil téměř půl miliardy korun. A zatím to vypadá, že letošní rok bude ještě lepší. V Česku letos rosteme meziročně o 22 procent, na Slovensku dokonce o 33 procent. Dohromady pak meziroční růst v obou zemích dělá 25 procent. Mimochodem, je vidět, že po covidu se lidé vrací i do kamenných obchodů, v našich značkových prodejnách letos rostou tržby meziročně o 18 procent.

Věra Komárová (48)

Vystudovala italštinu a pedagogiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Poté pracovala ve společnostech Ferrero a Colgate‑Palmolive. S manželem finančníkem a investorem Vladimírem Komárem spoluvlastní kosmetickou společnost Dermacol.

Věra Komárová, spolumajitelka společnosti Dermacol
Foto: Tomáš Nosil

Co se vlastně z vaší produkce prodává nejvíc?

Pořád platí, že make‑upy a rtěnky jsou na prvním místě. Zvedají se ale i prodeje řasenek nebo zmíněné pleťové kosmetiky. Na Slovensku jsme dokonce získali šestiprocentní podíl, pokud jde o prodeje parfémů. To je úspěch, když si vezmete, že jsme je začali vyrábět teprve v roce 2015.

Jak moc velkým problémem je pro vás padělání vašich výrobků?

Pamatuji se, jak jsem před válkou v Sýrii jezdila po Aleppu a Damašku a v malých kosmetických obchodech jsem se pídila po výrobcích Dermacolu. Rovnou se mě tehdy ptali, jestli chci dražší originál, nebo levnější padělek. Problémem je ale samozřejmě především prodej na internetu. Stalo se nám také třeba to, že si někdo v Itálii koupil online na Amazonu 900 kusů naší kosmetiky. Pak je u nás reklamoval a vrátil nám je. Problém byl v tom, že nám nevrátil naše originální make‑upy, ale padělky. Naše výrobky se určitě padělají hodně, ale v evropských obchodech se s tím nesetkáte. Hodně se to stává spíš na asijských trzích, nebo třeba v Saúdské Arábii. Občas se nám také stává, že někdo naše výrobky přeprodává do jiných zemí. Což je samozřejmě také problém, protože my máme zpravidla v každé zemi výhradního distributora a nemůžeme tam naše výrobky prodávat jinak než jeho prostřednictvím. Proto jsme u některých klientů, které jsme z tohoto přeprodávání podezřívali, začali používat novou technologii, která nám umožňuje sledovat, kde se konkrétní výrobek fyzicky nachází. Takže jsme třeba zjistili, že když jsme někomu něco prodali do Polska, tak to pak skončilo v Číně.

Bylo frustrující vidět, jak se lidé chodí sdružovat do Hornbachu, protože hobby centra mohla být otevřená, ale školy ne.

Zpátky do školy

Vy jste se během pandemie začala věnovat i zcela jinému oboru než kosmetice. Založila jste Leonardo da Vinci Academy, což je vlastně soukromá základní škola a gymnázium. Co vás k tomu vedlo?

Byla to frustrace a zoufalství, které jsem viděla na svých dcerách, když během pandemie nemohly chodit do škol, protože byly nuceně zavřené. Viděla jsem, jak děti ztrácí motivaci cokoli dělat, bylo mi to strašně líto. Proto jsem ostatně iniciovala i petici Vraťte děti do škol, kterou podepsalo přes 20 tisíc lidí. O tom, že je třeba otevřít školy, jsem jednala v parlamentu, mnohokrát jsem se o tom bavila i s tehdejším premiérem Andrejem Babišem. Bylo frustrující vidět, jak se lidé chodí sdružovat někam do Hornbachu, protože hobby centra mohla být otevřená, ale školy ne. Dokonce si děti nemohly dojít do škol ani vyzvednout učebnice. Přišlo mi to vůči nim strašně nefér, a tak jsem se rozhodla, že založím vlastní školu, která se k nim vždycky bude chovat férově.

Jaký je koncept vaší školy?

Jde o českou školu, která má ale čtyři mezinárodní licence. Tím se odlišuje od necelých dvou desítek mezinárodních škol, které v Česku působí. Tyhle akreditované mezinárodní školy totiž nemohou vydávat česká vysvědčení, a děti musí proto na svých spádových českých školách dělat zkoušky v češtině. My česká vysvědčení vydávat můžeme a zároveň si u nás děti mohou udělat mezinárodní certifikát. Mohou tak získat mezinárodní IB maturitu, což je jedna z nejprestižnějších maturitních zkoušek, která vám umožní dostat se na prestižní univerzity v zahraničí. Třeba moje dcera ji má a už týden studuje architekturu na univerzitě v Londýně. Jinak platí, že jde vlastně o první česko‑britskou školu nabízející vzdělání od první třídy až do maturity.

Výuka tedy probíhá v angličtině?

V angličtině probíhá veškerá výuka kromě češtiny a literatury, vlastivědy a prvouky. Zároveň se ale snažíme, aby děti uměly výborně česky. V tom mi bylo varováním studium mých dcer na anglických školách, kde sice získaly skvělou angličtinu, ale česky neuměly pomalu napsat ani esemesku. Proto máme také ve škole hodně dětí českých expatů, kteří se po letech vrátili zpátky domů a jejich potomci se tu cítí trochu jako mimozemšťani, protože chodili do zahraničních škol, česky se bavili možná trochu doma a na normálních školách tahle jejich čeština nestačila. U nás se ji v klidu doučí a zároveň neztratí znalost angličtiny. Jen pro zajímavost, do naší školy chodí v současnosti děti asi 25 národností. I když se učí v angličtině některé předměty, tak klíčová slova jsou vysvětlena i česky, aby na konci školy byly všechny děti na úrovni rodilého mluvčí v obou dvou jazycích.

Získat razítko asi na padesát dokumentů potřebných k tomu, abych školu zprovoznila, byla moje největší životní výzva.

Jak finančně náročné to bylo, založit si vlastní školu?

Bylo to těžké. Jen budova, kterou jsme koupili v centru nedaleko Staroměstského náměstí, stála 200 milionů korun, spousta peněz se ale musela investovat do jejích úprav na školské zařízení. A musím říct, že zvládnout získat razítko na těch asi padesát dokumentů, které jsem potřebovala k tomu, abych školu zprovoznila, byla asi moje doposud největší životní výzva. Mimochodem byrokracie nám dává pořád hodně zabrat. Nevěděli jsme například, že musíme nějaký dokument poslat do určité lhůty, jinak nedostaneme od státu dotaci. Poslali jsme ho o den později a přišli jsme tak o celoroční dotaci. Na budovu mimochodem stále hledám investora, já k ní mám jen předkupní právo, nezaplatila jsem ještě celou částku. Tu musím doplatit ideálně do konce roku, případně do června příštího roku. Vzhledem k tomu, jak drahé jsou teď peníze, tak to není žádná legrace.

Související