Už je to sice drahně let, pamatuji si to ale, jako kdyby to bylo včera. Obraz letícího těla ženy, kterou na ulici v australském Sydney srazilo auto, se z paměti vymazává těžko. Zatímco já jsem ještě se zkamenělýma nohama setřepával počáteční šok, o zraněnou paní už na ulici pečovali tři chlapi, kteří vystartovali na pomoc, ještě než dopadla na zem. Když jsem je pár okamžiků poté chválil za rychlou reakci, jen pokrčili hlavou a říkali, že když člověk hraje ragby, tak holt musí reagovat rychle.

Vzpomněl jsem si na ně při sledování současného mistrovství světa v téhle tvrdé, ale krásné hře. Na hřišti sice z hráčů teče krev a lámou se jim kosti (a to doslova, jak mohou dosvědčit diváci zápasu Nový Zéland vs. Namibie), přesto člověk brzy získá pocit, že sleduje něco takřka ušlechtilého. Respekt, s jakým přistupují hráči k rozhodčímu (a on k nim), čestnost a poctivost, s kterou hrají, a v podstatě absence záludností jsou obdivuhodné. Ne nadarmo se ostatně říká, že zatímco fotbal je hra gentlemanů, kterou hrají barbaři, tak ragby je hra barbarů, kterou hrají gentlemani.

Ragby je sport, ve kterém nic „neočůráte“. Sport, ve kterém vám simulování nepřinese úspěch, ale ostudu a odsouzení. Věřím, že všechny tyhle hodnoty si odnesou hráči z hřiště i do normálního života. Je škoda, že je u nás tahle hra tak málo rozšířená. Česká společnost totiž nutně potřebuje víc ragbistů a méně fotbalistů.

Přeji pěkné čtení.

Související