Česká ekonomika stavěla v posledních 150 letech především na průmyslu. Tento sektor pomohl zemi slušně projít cestou k tržní ekonomice, v regionu patřila mezi premianty. Do budoucna s tím však už nevystačíme, struktura ekonomiky se musí změnit. David Marek, jeden z nejcitovanějších tuzemských ekonomů, říká, že pro zemi bez nerostného bohatství dává větší smysl, abychom se živili spíše hlavou než rukama. Měli bychom se však podle něj vyvarovat toho, aby vláda vybírala perspektivní odvětví, jak se často děje. Rozhodnutí je na podnikatelském sektoru, který musí rizika svého rozhodnutí nést.

Hlavní ekonom Deloitte je také jedním z poradců prezidenta Petra Pavla. Ten bude příští rok rozhodovat o doplnění bankovní rady ČNB. Marek svou případnou změnu profese nevylučuje. „V ČNB jsem byl na začátku své kariéry a bylo by hezké tam být i na jejím konci.“ Zároveň ale dodává, že za současné konstelace nepatří bankovní rada zrovna mezi nejžádanější destinace.

Co nejvíc aktuálně trápí českou ekonomiku, co je třeba na prvním místě změnit?

Často se skloňuje administrativa, věda a výzkum nebo školství. Ale já bych v první řadě sáhl do daní. A to v mnohem větším měřítku, než si většina lidí dovede představit.

Jak byste daňový systém změnil?

Daň z přidané hodnoty by neměla řešit problémy sociální politiky, měla by rozpočtu vynášet více. Sjednotil bych různé sazby této daně a klidně ji o pár procentních bodů zvýšil. Zároveň jsem pro zvýšení majetkových daní. Tím se otevře prostor pro nižší zdanění kapitálu a možná i práce.

Proč zrovna takové změny považujete za důležité?

Česká ekonomika se ocitla v situaci, kdy potřebuje nový impulz. Udělat to lze dvěma způsoby. Buď dlouhodobou podporou vzdělávání, vědy a výzkumu po skandinávském vzoru. To ale může trvat tři čtyři dekády. Nejde‑li to, je třeba dělat razantnější kroky jinde. Podívejte se třeba na Irsko, které zažilo rychlý růst HDP na obyvatele. Za jeho úspěchem je z velké části nízké zdanění kapitálu, hrnou se tam centrály světových firem. A když se zeptáte zahraničních investorů, proč nechtějí do Česka, odpovědí, že buď neseženou lidi, nebo že jsou tu na ně příliš vysoké daně. Nejde o přetahování firem z Irska, ale měli bychom se zaměřit na to, aby kvůli vysokým daním neodcházely.

BALÍČEK PĚT MINUT PO DVANÁCTÉ

Kabinet nyní před poslanci prosazuje daňový konsolidační balíček. Jsou změny v něm obsažené rozumné?

Koncepčně je nastaven dobře. Mám dílčí výhrady vůči zvýšení daně z příjmů právnických osob a naopak snížení výše inkasa při výběru DPH. Chceme konsolidovat veřejné finance a zvýšit výběr daní, ale zároveň si snížíme příjem při výběru daně, na které se vybere nejvíc. Stačilo by posunout nejnižší sazbu z 12 procent o jeden procentní bod nahoru a příjem státu z této daně by se proti současnému stavu zvýšil. A jen těžko se hledá vysvětlení pro problematickou výjimku u zdanění tichých vín. Je to komunikačně nezvládnuté. Jde o čtyři až pět miliard, které se škrtají ve výdajích na vědu a výzkum.

Koalice se do prezidentských voleb bála představit jakékoliv větší dílčí změny. Ukázala následně předloženým koaličním balíčkem nějakou odvahu?

Přišla s ním pět minut po dvanácté. Každý den, kdy nezačala s fiskální konsolidací, přinesl navždy vyšší veřejné zadlužení. Souvislost s prezidentskými volbami v tom však nevidím. Současná vláda se spíše snažila vymezit proti předchozí vládě. Nepřijala původní návrh rozpočtu hnutí ANO a ČSSD, ale nakonec jsme paradoxně skončili se skoro stejným schodkem, jaký plánoval předchozí kabinet. Ztratili jsme rok. Pak přišla válka na Ukrajině a energetická krize. A ztratili jsme druhý.

Když se zeptáte zahraničních investorů, proč nechtějí do Česka, odpovědí, že buď neseženou lidi, nebo že tu jsou příliš vysoké daně.

 

Znamená to, že nám chybí politici, kteří by se nebáli dělat správná, avšak bolestivá ekonomická rozhodnutí?

Chybí nejen odvaha, ale i schopnost komunikace. Nepopulární kroky musíte umět dostatečně srozumitelně vysvětlit. Obsah a forma musí být v rovnováze. Není to ale jen české specifikum, podobné přešlapy jsou vidět i u okolních vlád. Jen občas se objeví politici, kteří jsou schopni dělat i nepopulární kroky a ještě s takovou politikou uspějí. Je to třeba Winston Churchill či politická reprezentace, která před dvaceti lety prosadila Hartzovy reformy pracovního trhu v Německu. Jejich řešení společnost přijímala i proto, že to uměli dobře vysvětlit.

Hartzovým reformám se připisuje mimo jiné i úspěch Německa v minulé dekádě. Teď je však tamní ekonomika v krizi. Co to znamená pro Česko?

Německo trpí velmi podobnými problémy jako Česko. Má strukturální problémy dlouhodobého charakteru, přebujelou byrokracii a špatně nastavené daně. Skoro se dá říci, že jsme Německo zkopírovali v dobrém i ve zlém. O Německu se před 20 lety mluvilo jako o nemocném muži Evropy, díky reformám se na jednu dvě dekády uzdravilo a teď se zdá, že se chronická nemoc vrací. Když se o Volkswagenu mluví jako o druhé Nokii, nahání to husí kůži. Třetina českého exportu směřuje přímo do Německa, další část nepřímo přes dodavatelské řetězce. Přinejmenším z krátkodobého hlediska je nemožné to přesměrovat jinam.

Jak bychom se tedy měli od té závislosti odpoutat? Kudy by měl český průmysl směřovat?

Měli bychom se snažit co nejvíc vycouvat z naší role montovny. Budeme‑li mít větší část výrobního řetězce doma a dosáhneme‑li i na koncového zákazníka, nemusíme spoléhat jen na Německo, ale otevřou se nám i jiné trhy. Jinou cestou je navyšování podílu služeb. Příkladem jsou firmy, které v Česku píší programy jako subdodávku pro americké softwarové společnosti.

Jinými slovy, měli bychom se vzdát tradičně silné role tuzemského průmyslu?

Vzhledem k naší poloze a podmínkám je to naprosto přirozené. Jsou tu možná zásoby lithia, ale jinak tu žádná velká nerostná ložiska nemáme. Dává smysl, abychom se živili spíše hlavou než rukama.

TRANSFORMACE PROBĚHNE. S NÁMI I BEZ NÁS

Už řadu let se mluví o nutnosti druhé transformace české ekonomiky. Udělal se k této změně nějaký reálný krok?

Nějaká přeměna ekonomiky, ať už ji nazveme konec levné ekonomiky, druhá transformace nebo nějak jinak, nás čeká. Můžeme jí jít aktivně naproti a máme šanci, že jí projdeme dobře, nebo nebudeme dělat nic a nějak to protrpíme.

Jak jít potřebným změnám naproti?

Především bychom se měli vyvarovat toho, aby vláda vybírala perspektivní odvětví, jak se často děje. Měl by si je vybrat podnikatelský sektor a rizika svého rozhodnutí nést. Vláda by jen měla vytyčit hřiště a zajistit takové podmínky, aby se tu lépe podnikalo a firmy sem chtěly. Na vládě je i zajištění kvalitního lidského potenciálu, to znamená podpory vzdělání na všech úrovních. Nestačí zvednout mzdy učitelům na 130 procent průměrné mzdy a říci, že jsme splnili cíl. To je pouze nástroj. Je zároveň potřeba kontrolovat, zda vyšší prostředky pro školství nesou nějaké výsledky. Třeba lepší umístění našich žáků a studentů ve srovnávacích testech.

Jen občas se objeví politici, kteří jsou schopni dělat i nepopulární kroky. Společnost jejich řešení přijme i proto, že to umí dobře vysvětlit.

Na výzkum a vývoj dáváme dvě procenta HDP. To nestačí?

Ne. Navíc na tato dvě procenta dosáhneme z velké části jen díky firemnímu sektoru. Jsou tu nástroje, jak firmy v tomto ohledu podporovat, jako třeba daňové odpočty. Jenže naráží to často na postup finančních úřadů, které je neuznají, protože jejich cílem je maximalizovat daňové příjmy, a ne podporovat výzkum a vývoj. Izrael dává pět až šest procent, Korea čtyři. Řada vyspělých zemí přes tři procenta. Ale u nás jsme v rámci fiskální konsolidace balík peněz na vědu seškrtali.

Ministři by vám asi řekli, že víc peněz na vzdělávání v rozpočtu není.

Neměli bychom spravovat rozpočet jen podle účetního principu. Cílem fiskální konsolidace by nemělo být pouze snížení rozpočtového schodku. Měli bychom ji dělat i proto, abychom si do budoucna rozvázali ruce. Připravili se na případné další krize, dali prioritu vzdělávání, výzkumu a vědě. A aby nebyly všechny výdaje mandatorní, povinné ze zákona.

Kde je prostor v jednotlivých kapitolách rozpočtu brát?

Třeba u dotací. Vláda škrtne nějakých 50 miliard, když se odečtou dotace v důsledku energetické krize, zbude dalších 100 miliard. Z nich lze další desítky miliard ještě seškrtat. Některé dotace, například na utváření krajiny, dávají smysl. Ale nebylo by lepší je přesměrovat do vzdělání? Měli bychom si určit priority, sestavit žebříček, stanovit čáru a pod ní už dotace nedávat. Je absurdní, že v posledních letech získaly dotace i vysoce ziskové firmy.

David Marek

Hlavní ekonom poradenské společnosti Deloitte. Patří k nejcitovanějším českým ekonomům. Dříve působil jako ekonom v České národní bance, České spořitelně a na pozici hlavního ekonoma ve společnosti Patria Finance. Je ekonomickým poradcem prezidenta Petra Pavla.

David Marek
Foto: Honza Mudra

Transformace ekonomiky probíhá i v Evropě. EU se chce co nejrychleji zbavit spalovacích motorů a hrát prim v elektromobilech. Ale začala ji porážet čínská konkurence. Jak na to reagovat?

Ani na evropské úrovni by politici nebo úředníci neměli prioritizovat žádná odvětví. Pokud si Čína zajistila prvenství ve výrobě baterií, nemá smysl proti ní jít do boje, ale spíše se snažit najít výhodu v jiných odvětvích. Snaha o soběstačnost je pochopitelná ve strategických odvětvích, jako jsou dodávky pro armádu. Ale v oblastech, kde strategický zájem není, by měla převážit ekonomická logika, hledání nižších nákladů. Asi nebudeme chtít z Číny dovážet tanky nebo letouny, ale solární panely můžeme. A pokud začne Čína jejich vývoz blokovat, nahradíme to dovozem z Kanady nebo dalších zemí.

OBAVY FIREM Z RYCHLÉ ROBOTIZACE

Na co by se ještě vláda vedle daňových změn a větší podpory vzdělávání měla zaměřit, aby transformace ekonomiky byla úspěšná?

Ještě je třeba se poprat s dopady demografie. Stárneme, za deset let zmizelo z trhu práce 600 tisíc lidí. Kompenzovali jsme to zvyšováním míry ekonomické aktivity a zároveň snižováním nezaměstnanosti. Překonali jsme díky tomu odchod silných populačních ročníků do penze. Ale mezi 40. a 50. lety přijde další vlna. Jsou dvě cesty, jak se s tím vyrovnat. A zároveň přispět k transformaci ekonomiky. Je třeba více automatizovat, částečně nahradit pracovní sílu stroji. Český dělník v továrně už dnes nesoupeří s čínským dělníkem, ale s čínským robotem. Adopce robotizace v Číně je obrovská a my se tomu budeme muset přizpůsobit. A druhou možností je usnadnit ve větší míře pracovní migraci. Potřebujeme obě současně.

Český dělník už nesoupeří s čínským dělníkem, ale s čínským robotem. Musíme se přizpůsobit adopci robotizace v Číně.

V Číně přibývají roboti přepočteno na počet obyvatel mnohem rychleji než v Česku. Proč české firmy robotizují svou výrobu tak pomalu?

Jde o porovnání krátkodobé nákladovosti a výnosů. Pokud je firma v části výrobního řetězce, kde je marže nejnižší, mohou pro ni být krátkodobé náklady příliš vysoké. Toho se nejspíš firmy bojí. Je potřeba myslet dlouhodobě a odvážněji. A postoupit v automatizaci a robotizaci i za cenu ztrát ve dvou třech letech. Nejde jen o výrobní firmy. Například bankovní úředníky nahrazují softwarové algoritmy. Kdysi jsme spočítali, že automatizací a robotizací se dá nahradit až polovina pracovních činností v Česku. Nemusejí to být zaměstnanci, ale část jejich pracovní činnosti se dá nahradit.

Měli bychom se v tomto směru Čínou inspirovat?

Můžeme se inspirovat všude, brát si z každé země, co je pro nás nejvhodnější. V robotizaci i automatizaci je daleko například Izrael. Mezi charakterem čínské ekonomiky a současnou českou ekonomikou je řada podobností, včetně struktury. Pokud je Čína rychlejší v robotizaci, je to pro nás problém.

Pokud zaměstnance nahradí ve větší míře roboti, vypadne velká část příjmů státního rozpočtu. Měl by stát v tu chvíli přistoupit ke zdanění práce robotů?

Nemusíme zavádět nové termíny jako zdanění robotické práce. Bylo by to zdanění kapitálu.

To jde ale proti myšlence danit kapitál co nejméně.

Je třeba hledat optimální nastavení, abychom byli atraktivní a abychom zároveň nějaké daně vybírali. Pokud firma díky robotické práci dlouhodobě ušetří, protože za robota platí jen vstupní investici a údržbu, ale už neplatí mzdu, o to se zvýší ziskovost firem. A i když nebudete měnit sazbu, tak se automaticky zvýší i výběr daně. Pokud to překlopíte, že nebudete danit práci člověka, protože se to promění v práci robota, logicky to vyberete skrze jinou daň v podobném objemu.

Klíčové bude, do jaké míry se změnila inflační očekávání. V lednu se ukáže, zda lidé už neberou inflaci pět či šest procent jako normální.

Hodně se teď mluví o polském ekonomickém zázraku. Co tam dělají lépe, že se na rozdíl od Česka jejich ekonomika stále dokáže blížit k evropskému průměru?

Velké rozdíly jsou především v administrativě a byrokracii. Doba stavebního řízení v Polsku je mnohem kratší než v Česku. A zároveň se prohloubil rozdíl ve fyzické i digitální infrastruktuře. Tempo, jakým se dostavěla infrastruktura v Polsku, je mnohem rychlejší. Klíčové brzdy, které jsou u nás na prvních místech, tam nejsou.

CENTRÁLNÍ BANKÉŘI A JEJICH ODPOVĚDNOST

Inflace už klesá z dvouciferných hodnot. Přetrvá to, nečeká nás další inflační vlna?

Hlavními faktory, které doposud stály za inflací, byl koktejl nabídkových a poptávkových impulzů. V příštím roce bude klíčové, do jaké míry se změnila inflační očekávání. To uvidíme v lednové inflaci, kdy efekt přeceňování ukáže, do jaké míry si lidé – ať už podnikatelé nebo zaměstnanci – začali říkat, že inflace pět nebo šest procent je vlastně normální. Trochu proti nám bude hrát inflace v posledních třech měsících roku, protože se začne zvyšovat. A to čistě z technického důvodu, budeme se srovnávat s měsíci, kdy byl zaveden úsporný energetický tarif. Pro řadu lidí to může být psychologický impulz, že inflace opět roste nebo se minimálně přestala snižovat. Může být obtížné vysvětlit, že je to dočasná a technická záležitost, že inflace odeznívá. Když inflace klesne napřesrok ke dvěma procentům a pak vzroste třeba na 3,5 procenta, to asi nebude problém. Ale větší problém bude, pokud se zasekneme na čtyřech procentech a při další inflační vlně poroste na šest procent.

Na lednové číslo si ještě budeme muset počkat. Kde vidíte inflační očekávání aktuálně, myslíte, že se lidé s vyšší inflací již sžili?

Příliš dlouho jsme tolerovali příliš vysokou inflaci. Mít dva roky dvoucifernou inflaci je zbytečné riziko. Přísnější měnovou politikou jsme mohli, třeba i za cenu recese, dosáhnout rychlejšího zchlazení inflace. A tím bychom i riziko, že se to uhnízdí v inflačních očekáváních, omezili. Pokud se v příštím roce ukáže, že se inflační očekávání opravdu utrhla od dvou procent, je to jednoznačně chyba centrální banky.

Měla by tedy centrální banka ještě zatáhnout za brzdu a zvýšit úrokové sazby, aby inflační očekávání krotila? Nebo už je teď pozdě?

Už jsme to opravdu propásli. ČNB se teď může do konce roku jen modlit a čekat, že to dopadne dobře. Problém je, že když to nedopadne, budou muset takto vysoké sazby zůstat ještě dlouho. S odstupem by bylo dobré vyhodnotit, jaká strategie byla správnější, jaká byla nákladnější, abychom se vyvarovali chyb do budoucna. Spočítat, jestli by nebylo bývalo lepší vystoupat se sazbami na pár měsíců až k deseti nebo 11 procentům, ale pak je velmi rychle snížit zpátky ke třem nebo čtyřem procentům. Nebo jestli je držet dva tři roky na sedmi procentech, a ekonomiku tak dusit podstatně déle.

K čemu by takové zpětné hodnocení bylo?

U centrální banky je důležité, aby byla nezávislá. A ruku v ruce s nezávislostí musí jít i odpovědnost. Když budete vědět, že někdo vaši práci bude vyhodnocovat a bude říkat, že jste to dělal špatně, nebudete to dělat špatně. Tahle odpovědnost, která se v odborné literatuře zmiňuje, u nás chybí. Navíc by to mělo být institucionálně vyvážené. Nezávislost je sice dobře nastavená, ale současný způsob jmenování bankovní rady ani zmiňovaná odpovědnost nikoliv. Vyhodnocování může probíhat buď tlakem trhu či „ulice“, nebo může být potom zpětným vyhodnocením odborné práce bankéřů.

ČNB se teď už může jen modlit a čekat, že to s inflací dopadne dobře. Pokud ne, budou muset vysoké sazby zůstat ještě dlouho.

Pravomoc jmenovat členy bankovní rady by tedy neměla zůstat jen v rukou prezidenta, ale měla by se na ní podílet i jiná složka moci?

Rozhodně, náš současný systém je velmi neobvyklý a může vést potenciálně k problematickým situacím. Jsou názory, že zapojením dalšího subjektu by se s tou pozicí kšeftovalo. Přesto myslím, že je lepší mít pojistku proti naprosto neomezenému výběru jedním člověkem.

Neohrozilo by to fungování měnové politiky, pokud by se prezident s jinou institucí neodkázal shodnout a místa v bankovní radě by zůstala prázdná?

Pravidla počítají i s tím, že není plně obsazená bankovní rada. Dá se tomu čelit tak, že se to bude řešit dostatečně dopředu. Zároveň by bylo vhodnější zavést pouze jeden, ale delší, třeba desetiletý mandát bez opakování, aby se vyřešily možné problémy se znovuobsazením míst. Dnes mohou mít členové bankovní rady mandáty dva.

Jste poradcem prezidenta republiky, nesouhlasíte se současným postupem bankovní rady ČNB. Bavili jste se s ním někdy o vaší možné budoucí roli v centrální bance?

Příští rok na podzim bude třeba řešit jeden mandát. Uvidíme, zda bude chtít Tomáš Holub pokračovat druhým mandátem, nebo zda se bude vybírat nové jméno. Tato otázka se zatím v prezidentské kanceláři neřešila. A mé osobní ambice: už jsem v České národní bance pracoval, na začátku kariéry jsem byl jako řadový zaměstnanec v odboru měnové politiky. Byl jsem tam na začátku a bylo by hezké tam být i na konci. Ale k tomu bych dodal, že v současné bankovní radě se řadě ekonomů pracovat nechce. Za současné konstelace to prostě není nejžádanější destinace. 

Související