Máme za sebou dekádu, kdy se nemyslelo na zítřek. V éře solidního ekonomického růstu a přebytkových veřejných rozpočtů jsme upřednostnili okamžitý prospěch před investicemi do hospodářské budoucnosti. Státní kasu ovládli rozpočtoví populisté a netvořili rezervy, nýbrž s penězi zacházeli v duchu hesla „když máme, dejme si, když nemáme, věřme si“. Česko svou budoucnost projedlo, přešlapuje na místě a na pokračování v letu směrem k západnímu životnímu standardu nemá zdroje.
Již nějakou dobu slyšíme, že model, na kterém byl postaven úspěch české ekonomiky v polistopadové éře, se vyčerpal. Přestalo stačit, že máme šikovnou, levnou pracovní sílu a nedostatek kapitálu, což z nás činilo velmi atraktivní zemi pro zahraniční investice. Právě těm totiž do značné míry vděčíme za zvětšování produkčních schopností ekonomiky, které se přetavovaly v růst životní úrovně. Zvykli jsme si a mysleli, že to bude pokračovat donekonečna.
Jenže česká ekonomická mašina se zadrhla a v plné nahotě se to ukázalo po covidové krizi. V Evropské unii jsme možná dnes už jediní, komu se nepodařilo překonat předcovidovou ekonomickou úroveň. Přestože je náš pracovní trh vysátý a přestože Česko bez větších problémů absorbovalo statisíce uprchlíků z Ukrajiny, vidíme jen hospodářskou stagnaci.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 60 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později