Ochrana oznamovatelů neboli whistleblowerů se často řeší nadnárodně v rámci společných pravidel pro celé podnikatelské seskupení. České společnosti tak v praxi využívají whistleblowingové systémy či jiné mechanismy (například etická linka, kodex a podobně) zavedené mateřskou zahraniční společností. Po přijetí českého zákona o ochraně oznamovatelů však takové řešení často nesplňuje jeho podmínky a českým firmám za to hrozí nemalé sankce.

Společnost s 50 a více zaměstnanci musí tento rok zajistit funkční whistleblowingový systém, který zavede vnitřní oznamovací kanál, zajistí řádné prošetření oznámení a ochranu oznamovatele a jeho identity. Většinu těchto úkonů provádí takzvaná příslušná osoba, kterou určí managementem společnosti.

Příslušná osoba u těchto firem ustanovena většinou není, a pokud ano, nachází se v zahraničí a nemá znalosti českého zákona. Přitom český zákon ukládá pro každý úkon striktní lhůty a parametry pro komunikaci, jejichž nesplnění může vést ke zbytečným těžkostem. Jazyková bariéra může také vést ke komunikačním problémům, pokud oznamovatel nemluví cizím jazykem, který je ve skupině používán.

Největší nedostatek spočívá v tom, že skupinové směrnice nemají tak široký „záběr“ činů, které lze oznámit. Většinou se omezují na vágní definice jednotlivých možných provinění, pokud něco konkrétně zmiňují, pak je to šikana, obtěžování, diskriminace a nerovné zacházení. Český zákon však nad rámec evropských regulí připouští oznámení jakéhokoliv jednání se znakem trestného činu či závažného přestupku.

Pokud příslušná osoba a celý skupinový systém neznají české právní prostředí, mohou špatně vy­­hodnotit oznámení a tím vystavit firmu finančnímu i reputačnímu riziku. Oznamovatel se totiž při nesprávném vyřízení svého oznámení může obrátit přímo na ministerstvo spravedlnosti nebo může problém zveřejnit v médiích.

Související