Velmoci se zlata nezbavovaly. Horlivé Česko ale ano

Zlato je prvek ze skupiny těžkých kovů. Podobně jako ostatní kovy z této skupiny vznikal již na samém začátku vesmírné existence krátce po velkém třesku. Je měkké, kujné, neslučuje se s jinými prvky s výjimkou působení lučavky královské nebo v prostředí kyanidů. Je nejspíše prvním kovem, který člověk našel. V přírodě se vyskytuje ryzí, často v krystalické formě. Nehodilo se k výrobě nástrojů ani účinných zbraní jako například podobně nalézaná měď. Hodilo se však k tvorbě umělecké, ke zlatnictví a šperkařství, snadné směně za jiné předměty, k udržování své hodnoty, byť v podobě předmětů ozdoby či rituálu či surových slitků, drátů.

Ve vznikajících lidských civilizačních skupinách se začal hodit jako předmět i zprostředkovatel směny. V šestém století před naším letopočtem maloasijští Lýdové začali razit první zlaté mince v historii; přinesly jistotu o váze, garanci ryzosti a původu, zrychlily a usnadnily směnu. Pro směnu a obchod se stalo ideálním společným všeobecným směnným ekvivalentem, platidlem a nástrojem uchování hodnoty v čase i místě – tezauračním prostředkem. Ve vypjatých chvílích bylo hlavním platebním prostředkem za potraviny, (nově i energie), zbraně, obranu, ochranu. Nasazení vojska k obraně a válkám obecně. Když ovšem bylo efektivně k dispozici díky předchozí moudré tezaurační strategii vedení států a jiných samostatných entit. Příslušníci speciálních sil jsou ještě dnes cestou do míst válečných střetů vybavováni komerčními zlatými mincemi.

Zlato bylo jako všeobecný ekvivalent směny spojeno s rozmachem i zánikem velkých říší. Nejklasičtější říše římská vyrostla i na zlatých importech do centra z provincií – zejména Egypta, Hispánie, Dácie. Upadala a zanikla s postupnou ztrátou drženého zlata placeného za nezbytné potravinové zboží, ale i luxusní dovozy zvláště z Orientu a Číny; hedvábí pohltilo římské zlato. Také za námezdní obranu novými legionáři‑žoldnéři z jiných civilizačních okruhů se platilo. To vše bez generování nezbytného růstu produkce vlastního exportního zboží.

Rašínův sen – koruna podepřená zlatým standardem – se dnes neuskuteční. Klíčovým instrumentem ČNB je však úroková sazba.

Z novověku zmiňme Spojené království, které se pod jasně deklarovaným plným zlatým standardem stalo v 19. století lídrem vyspělého světa. Zlaté rezervy však spotřebovalo v první světové válce. Stejně jako ty v rámci omezeného zlatého standardu zlatého slitku v meziválečném období. Už nestačily ani na dva roky osamoceného hrdinského odporu nacistům. Pokračování úspěšné obrany zajistil až americký Lend and Lease Act.

Účast měnového zlata v mezinárodním platebním systému se ukázala opět nezbytnou a tu zajistil americký návrh pro vznikající bretton‑woodské měnové uspořádání postavený na principu „zlaté dolarové devizy“. De facto na americkém dolaru, poněvadž přebytky platebních bilancí dalších členů ani jejich exportní výkonnost příliš mnoho dolarových deviz ke směně za zlato nenabízely.

Úpadek zlatého standardu

Situace se začala měnit až v 60. letech, kdy se případy‑požadavky na aplikace směny zlaté dolarové devizy za skutečné fyzické zlato objevovaly a staly se trvalým tlakem na zlaté rezervní zásoby amerického Fed. Oficiální cena zlata 35 dolarů za troyskou unci vzrostla na 42 dolarů a současně se etabloval paralelní zlatý komerční trh, který je kontinuální dodnes. Spojené státy vzrůstající tlak na směnu fyzického zlata nemohly ustát. Až takzvanou Smithoniánskou dohodou z roku 1971 byl pilíř bretton‑woodského měnového systému prezidentem R. Nixonem zrušen.

Prosadil se tak mezinárodní měnový systém stojící jen na fiat money – penězích bez vnitřní hodnoty a s nuceným oběhem; nikoliv provázaných, byť i částečně, se zlatými rezervami s jejich nezpochybnitelnou intrinsic value – skutečnou vnitřní hodnotou v slitcích a mincích jedinečného kovu, v malém objemu uchovávajícím vysokou hodnotu, transportovatelném a směnitelném kdekoliv ve světě.

Zlatá přítomnost v definování národních měn a mezinárodního měnového systému měla ve dvacátém století zásadní podporovatele zejména ve dvou nejpřednějších osobnostech století – Winstonu Churchillovi jako britském ministru financí usilujícím po první světové válce o návrat ke zlatému standardu. Také francouzský prezident generál Charles de Gaulle věřil zlatu a na něm i stavěl francouzskou nezávislou politiku, a to nejen měnovou. Prolomil a zahájil čerpání fyzického zlata proti zlaté dolarové devize a masivně budoval francouzské zlaté rezervy a tím podporoval suverenitu a teritoriální integritu své země.

Zlatý poklad republiky

Československo/Česko má také svého státníka hrdinu, advokáta zlata. Byl jím příslušník prvního domácího odboje, muž 28. října, autor prvního zákona nové republiky a její razantní první ministr financí – JUDr. Alois Rašín. Nahromaděnou inflaci z období Rakouska‑Uherska za světové války hrozící se přelít z území bývalé monarchie zastavil okamžitě 24hodinovou akcí sestávající z uzavření hranic Československa, povinného překolkování v zemi existující hotovosti, zinventarizování veškerých dalších žirových peněz obyvatel, vydání jen omezeného množství okolkovaných peněz a převedení přesahujících částek na vázané účty k postupnému uvolňování až během následujících let.

Jaké zdrcující inflaci zabránil, je zdokumentované na příkladu hned sousedního Německa a jeho hyperinflace a pádu měny v roce 1923. Nastolil přísnou reflační a revalvační politiku měnovou i fiskální. Usiloval o převedení měny na měnu podepřenou zlatem. Zorganizoval i národní sbírku na „zlatý poklad republiky“. Jeho nástupci ve funkcích ministra financí i později guvernéra Národní banky československé v revalvační snaze pokračovali. Měna byla v kritické době zachráněna. Bohužel si nástupci nevšimli, že Československo je silně exportně závislá země a uměle zpevňující měna není dobrým pomocníkem exportu, a tím i hospodářského růstu. Velká krize třicátých let více než kde jinde ničila naši ekonomiku. Stejně tak snaha držet krok mezinárodně se zeměmi Zlatého bloku až do trpkého konce snah o udržení tehdejší uvadající formy zlatého standardu.

Stejně tak se měnová reforma roku 1945 pokusila absorbovat protektorátní i slovensko‑štátní inflační převis peněz z války a také sjednotila na území státu množství druhů různých obíhajících peněz. Do 500 korun v poměru 1 : 1 vyměněné nové peníze, zbytek opět na vázané vklady. Vázané vklady tentokrát pak fakticky nebyly uvolňovány ani na zákonem vyjmenované tituly. Tyto vklady, zlatá depozita obyvatel a celou měnu pak spláchla měnová reforma 1953.

Hlavně se nebát

Pozitivně kvituji deklarovaný obrat nového guvernéra a stávající bankovní rady v přístupu ke zlaté složce rezerv a zahájení navyšování zlatých rezerv o nezanedbatelné jednotky tun. Sice je dnes zlata více, stále je to však jen nízký zlomek původního stavu českého měnového zlata po rozdělení Československa. Zvláště když mezinárodní situace po 24. únoru 2022 nás, Česko, ve věci smysluplné výše zlatých rezerv pro okamžité použití v obraně, zabezpečení ekonomiky potravinami, energiemi nachytala jaksi „v nedbalkách“.

Mezinárodní měnové instituce a jiní mudrcové navrhovali od konce 70. let až do prvního desetiletí tohoto století zlaté podporování stability měn i prostředek nouzových plateb vyloučit, zrušit, zapomenout. Velmoci a jiní rozhodující hráči ovšem svoje zlaté rezervy neredukovali. Naopak horlivý, snaživý žák – Česko – se radikálně zbavil skoro všeho zlata.

Klíčovým pojmem od doby Aloise Rašína je čelení inflaci doma vytvořené i ze zahraničí importované. Měnová stabilita dnes je především úkolem centrální banky. Rašínův sen – česká koruna podepřená zlatým standardem – se dnes neuskuteční. Klíčovým instrumentem ČNB, který má a měla by efektivně používat, je však úroková sazba. Měla by být pružně úměrná rekordní výši inflace v Česku, které by účinně měla čelit. To rozhodně není. Dnes je inflace opět dominantní problém české ekonomiky, úspor obyvatel a celé politiky k efektivnímu vyřešení – teď. Aktivitu, flexibilitu, odvahu!