Firmy se pídí po informacích o udržitelnosti. V evropských předpisech pátrají po přesném seznamu oblastí, o nichž budou muset v příštích letech podávat veřejné zprávy. To je ale jen část cesty. Podle Radky Nedvědové, expertky na ESG reporting a lektorky PwC Akademie, by si podniky vedle legislativních povinností měly stanovit i vlastní soubor oblastí, o kterých chtějí v rámci reportingu informovat a které pro ně mohou být byznysově zajímavé.

Co je v ESG důležité, jak by s ním měly firmy začít?

V ESG problematice je zásadní určit si priority, které odpovídají typu byznysu, který firma dělá.

To znamená podívat se do evropské taxonomie, kde jsou nové povinnosti rozepsány podle odvětví?

To je možná pro začátek příliš velká úroveň detailu. Nejprve je potřeba vědět, jak velká je šíře ESG témat. U environmentálních témat jde o otázky typu: záleží nám na spotřebě energie a vody ve firmě, na produkci odpadu a na tom, kde končí. Dále pak přes sociální otázky typu: jak se staráme o bezpečnost a zdraví zaměstnanců, jestli nás zajímají zaměstnanci našich dodavatelů, v jakých podmínkách pracují a tak dále. A potom, jak řídíme výběr dodavatelů, jak se díváme na kritéria pro hodnocení, kdo uspěje ve výběrovém řízení. Toto jsou základní témata, která je potřeba řešit, ale ne pro každou firmu, každé odvětví budou úplně stejná ta, která jsou nejdůležitější, která jsou prioritní a která by v ESG strategii určitě měla zaznít. Takže první věc, na kterou by se měla každá firma podívat, je, co jsou ta témata, která jsou pro ni specifická a která jsou pro ni byznysově zajímavá. Když je totiž bude lépe řídit, tak bude i lépe fungovat.

S jakými dotazy se na vás v rámci PwC Akademie klienti nejčastěji obrací?

Jedna z nejdůležitějších věcí je ESG reporting. Teď jsme ve fázi, že se lidé školí na to, co ESG reporting je a jak se dělá. Zvýšenou poptávku po informacích o ESG reportingu a vzdělávacích službách vnímám tak, že firmy chtějí vědět, na co se mají připravit, aby je povinné zveřejňování informací do budoucna neohrozilo, aby to pro ně neznamenalo reputační riziko. Teď máme před sebou zhruba dvouleté časové období, kdy v prvním roce by si společnost měla zjistit, co vlastně všechno jsou legislativně požadované informace, které bude muset zveřejňovat. Pak by se měla podívat, jak na tom v těchto oblastech je, a ve chvíli, kdy objeví nějaké mezery – něco, co by o sobě nerada sdělila –, tak má ještě rok na to, aby to dohnala, napravila.

Uhlíková stopa dává firmám zabrat. Vědí sice většinou, kolik energie samy spotřebovaly, už méně ale uvažují o spotřebě v dodavatelském řetězci.

Jak konkrétně by se měly firmy připravovat?

V první řadě si musí zjistit, co se od nich očekává, tak aby na zveřejňovací povinnost byly připraveny. A to nejen proto, že se některé informace mají zveřejnit, ale i proto, že to přispívá ke kvalitnějšímu řízení společnosti. Motivaci zde tedy vidím ze dvou stran – budou společnosti, které budou splňovat jenom to základní minimum vyplývající z legislativních povinností. A pak je tu druhá skupina, která vidí v reportingu příležitost říci o sobě zajímavé informace navíc.

Co je to základní minimum, které bude muset zveřejňovat každý? Kde by o něm měly podniky hledat informace?

Základem jsou evropské standardy pro vykazování informací o udržitelnosti a evropská taxonomie. Ve standardech budou uvedeny informace, které jsou povinné bez ohledu na to, v jakém odvětví podnikáte, pokud se na vás bude reportovací povinnost vztahovat. Jedním z povinných témat je například popis, jak firma prověřuje a hodnotí dopady své činnosti a jak přistupuje k řízení udržitelnosti. A pak budou další oblasti, které jsem už zmiňovala na začátku, tedy ty, které bude pro společnost podstatné nebo zajímavé zmínit. Ty už se řídí tím, co firma dělá a jak působí na životní prostředí, na společnost. Každá firma si tedy bude muset udělat vstupní analýzu, identifikovat, co je pro ni důležité, a to pak budou další témata, která bude zapotřebí do reportingu zahrnout nad směrnicemi a standardy stanovenou povinnost.

Se kterými tématy si firmy podle vaší zkušenosti hravě poradí a kde naopak obvykle potřebují pomoc?

Poměrně dobře pod kontrolou bývá oblast lidských zdrojů a bezpečnosti práce. Naopak typickou oblastí, kde firmy často zjišťují, že nemají k dispozici potřebná data, že to zatím nesledují, neměří, je uhlíková stopa. Firmy obvykle budou vědět, kolik energie spotřebovaly samy u sebe, ale už méně uvažují o tom, co se děje za hranicí společnosti. Mám na mysli takzvaný Scope 3, kde se řeší například emise u dodavatelů, emise z užívání výrobků a další. A to jsou věci, kde si obvykle musí přijít pro pomoc, protože třeba kalkulace uhlíkové stopy je komplexní věc. Jsou tam různé kategorie, emisní faktory, člověk musí vědět, jak zvolit ten správný, jakým způsobem si poradit s daty, která zatím chybí.

Radka Nedvědová

Manažerka PwC Akademie a konzultantka ESG týmu se specializací na udržitelnost a nefinanční reporting. Ve své praxi mimo jiné pomáhá firmám identifikovat témata, která jsou prioritní s ohledem na specifika odvětví, v němž podnikají. V rámci PwC Akademie uspořádala už desítky odborných školení se zaměřením na udržitelnost a nefinanční reporting.

Jak si celkově stojí české společnosti v oblasti udržitelnosti?

Jsou firmy, které už vědí, co udržitelnost znamená a jaké povinnosti z tohoto tématu pro ně plynou. Buď povědomí o ESG získaly od svých mateřských společností – a tam se potom začíná mnohem snáz. Nebo jsou to firmy, které o povinnostech informace mají, protože si je samy aktivně začaly zjišťovat. A potom máme na druhé straně škály podniky, které jsou většinou menší, na které regulace přímo nedopadá, ale splnění ESG požadavků od nich bude očekávat okolí. Okolím myslím například banky, které si vyžádají informace při poskytování úvěrů, nebo to mohou být velké odběratelské firmy, které se svých dodavatelů začínají ptát, jak si stojí v ESG. Právě u těchto většinou menších nebo středních firem je v tuto chvíli největší nejasno ohledně udržitelnosti. Mnohé z nich podnikají odpovědně, ale nemají to takto pojmenované a podchycené.

Co by podle vás měly tyto dosud „nepolíbené“ společnosti udělat, aby se s ESG zdárně vypořádaly?

Mnohem lépe se firmám obecně řeší to, čemu rozumí. To znamená, neměly by se bát prvního kroku. Měly by se zeptat, přijít se zorientovat, aby věděly, co vlastně mají řešit. Pak už je to jenom o tom, postupně doplňovat další a další detaily. Chybou by rozhodně bylo jen postávat na místě a váhat, protože času na přípravu není nazbyt a příznivější už nikdy nebude. Nezačít s udržitelností jen proto, že si společnost není jistá, jak by vlastně měla začít, by byla propásnutá šance.

Související