Snížit dnešní strukturální deficit odhadovaný na 220 miliard korun jen na straně výdajů státu bez významného negativního dopadu na kvalitu a dostupnost regionálního školství, zdravotnictví či výplatu důchodů je těžko představitelné. Zvýšení daní je tak nevyhnutelné. V roce 2021 byl podíl daní a odvodů na HDP 33,8 procenta, což nás řadí nejen za skandinávské země, ale dokonce za většinu zemí v EU. Například Rakousko vybralo 43,5 procenta, Belgie 42 procent, Německo 39,5 procenta, Polsko 36,8 procenta a Slovensko 35,8 procenta. Jen posun na úroveň Polska a zvýšení výběru daní o tři procenta HDP by v zásadě vyřešil strukturální deficit.

Základní ekonomické pravidlo říká, že efektivnější je danit více trhů nižší sazbou než jen několik trhů vysokou sazbou. Přesto vysoce zatěžujeme práci zaměstnanců, a to jednak pojistnými odvody (v poměru k HDP nejvíce ze všech zemí v OECD) a jednak daní z příjmu. Naopak majetkové daně u nás téměř neexistují a ze všech zemí OECD na nich v poměru k HDP vybereme nejméně. Pro představu, abychom se dostali na stejný podíl k HDP, jako má USA, museli bychom vybrat 15krát více než nyní. Český daňový mix je v mezinárodním srovnání nestandardní.

Celkové zatížení práce zaměstnanců je progresivní. Progrese je ale způsobená především daňovými slevami, kdy stejná sleva v absolutní částce snižuje podíl odvodů více pro nízkopříjmové poplatníky. Druhá mezní sazba daně z příjmů fyzických osob významný vliv nemá. Na samotné dani se i díky slevám vybere „pouze“ kolem 130 miliard korun. Jen zhruba 70 procent zaměstnanců zaplatí více než 10 tisíc korun ročně a pouze kolem tří procent zaměstnanců více než 10 tisíc měsíčně. Násobně významnější jsou pojistné odvody, které však svojí strukturou odpovídají rovné dani. Na odvody nelze uplatnit žádné slevy ani jiný nástroj progrese (naopak dokonce existuje strop na odvody). Celková míra progrese zatížení práce je tak nižší než ve většině zemí EU či v USA.

Vezmu‑li dva zaměstnance, kteří vydělávají 67 procent a 167 procent průměrné mzdy, pak se jejich průměrné odvodové sazby liší o 4,2 procentního bodu, což je dle dat OECD méně než ve většině zemí EU, ale i třeba USA (Belgie 12,7; Německo 6,5; USA 6,9 procentního bodu). Podobný rozdíl jako u nás najdeme na Slovensku (4,3) a menší míru progrese v EU jen v Polsku a v Maďarsku.

Prostor pro navýšení příjmu rozpočtu je nepochybně ve valorizaci či zrušení výjimek u spotřebních daní. Zvlášť u některých je těžko uvěřitelné, že se tak ještě nestalo. Prostor je i u majetkových daní a ve vyšších odvodech pro některé skupiny OSVČ. Pokud bude i tak nutné zvýšit zatížení práce zaměstnanců, existují důvody, proč by navýšení mělo více zatížit vysokopříjmové. Na daňových změnách od roku 2020 vysokopříjmoví zaměstnanci vydělali nepoměrně více než nízkopříjmoví. Vyšší zatížení vysokopříjmových by tak přiblížilo systém do podoby před výpadkem příjmu odpovídající přibližně polovině strukturálního deficitu. Vysoké odvodové zatížení u nízkopříjmových motivuje k přechodu do šedé ekonomiky a následně zvyšuje nároky na sociální systém žádostmi o podporu a nižšími odvody. A i z mezinárodního srovnání vyplývá, že míra progrese u nás není vysoká, právě naopak.

Ve snaze nezatížit práci zaměstnanců, především těch nízkopříjmových, víc, než by bylo nutné, směřují dva návrhy naší studie IDEA při CERGE‑EI a PAQ k navýšení výběru „jen“ o čtvrtinu, respektive polovinu sumy, o niž státní rozpočet přišel daňovými změnami od roku 2020. Oba návrhy zároveň počítají se zvýšením progrese.

Vláda místo toho mluví primárně o zavedení nemocenské v podobě 1,1 procenta z hrubé mzdy placené zaměstnancem. Tedy opak toho, co ekonomové, NERV i OECD, radí. Došlo by tak k navýšení zatížení práce o 22 až 24 miliard korun a všem zaměstnancům by se průměrné odvodové sazby zvýšily o osm desetin procentního bodu, což je procentuálně větší nárůst pro nízkopříjmové. Ještě výrazněji by se tak prohloubil rozdíl mezi odvody zaměstnanců a OSVČ či DPP.

Související