Aktuální číslo časopisu Ekonom
Petr KainV kalendáři bylo datum 13. dubna roku 1953, když se na pultech britských knihkupectví objevil román Casino Royale, v němž jeho autor Ian Fleming prvně vdechl život agentovi 007. Vznikl tak nejen fenomén, který proměnil dějiny zábavy, ale i úžasná mašina na peníze. Flemingových „bondovských“ knih se doposud prodalo kolem 100 milionů výtisků a filmová série o agentovi 007 je jednou z nejvýdělečnějších v dějinách. Sedmadvacet snímků doposud utržilo na 7,8 miliardy dolarů. Na takový úspěch přitom na samotném počátku nic moc neukazovalo.
Špion, který se zrodil ve Zlatém oku
Napíši dějiny špionáže, ale takové, že se na všechny předcházející zapomene jako na nudné. Tahle slova prý na sklonku druhé světové války řekl svým přátelům Ian Fleming, tehdejší pobočník šéfa tajné služby v britském námořnictvu. Nakonec mu to nevyšlo, povedlo se mu ale něco mnohem lepšího. Stvořil postavu agenta Jamese Bonda.
Fleming ji vymyslel během dovolené ve svém jamajském sídle Zlaté oko v únoru 1952 (do Jamajky se zamiloval za války, když tam pátral po německých ponorkách). Když zrovna nepsal, trávil jako amatérský ornitolog spoustu času pozorováním ptáků. Díky tomu ostatně získal slavný agent i jméno. Jednoho dne si Fleming všiml ve své knihovně publikace Ptáci západní Indie, jejímž autorem byl americký ornitolog James Bond. Jak Fleming později vzpomínal: „Chtěl jsem co nejjednodušší, jednotvárně a prostě znějící jméno a James Bond zněl lépe než cokoli jiného.“ Nakladatelství Jonathan Cape, kterému román nabídl, ale z příběhu zpočátku nijak nadšené nebylo. Až Flemingův bratr Peter, jehož cestopisy nakladatelství vydávalo, přesvědčil šéfy, aby dali knize šanci. Udělali dobře, že jej poslechli. Během prvních dvou měsíců se prodalo solidních téměř 17 500 výtisků a kniha získala na svém prvním trhu dobré recenze. Za oceánem se ale podobný úspěch zopakovat nepodařilo. Kniha se ve Spojených státech objevila v roce 1954 a za celý rok se jí prodalo jen kolem čtyř tisíc výtisků.
Americkým neúspěchem se ale Fleming nedal odradit. Po vydání Casino Royale trávil každý rok prázdniny na svém jamajském sídle a psal tam další a další bondovky. Mezi lety 1953 a 1964, kdy zemřel, publikoval celkem dvanáct knih a jednu sbírku krátkých povídek (druhá sbírka byla vydána až po jeho smrti). Za jeho života se prodalo celkem 30 milionů výtisků těchto knih. Během pouhých dvou let od jeho skonu se jich najednou prodalo dalších 60 milionů. Příčina této „bondomanie“ byla prostá – agent 007 právě v té době s fenomenálním úspěchem vtrhl na filmová plátna.
Čech, který stál u počátku filmového Bonda
První snahy zfilmovat příběhy Jamese Bonda přišly již v 50. letech, skončily ale neúspěchem. Přestože se první kniha o agentovi 007 v USA neprodávala příliš dobře, rozhodla se tamní televizní síť CBS v roce 1954 adaptovat Casino Royale do televizní epizody, která byla součástí její série Climax!.
Epizoda byla odvysílána bez velkého zájmu diváků (a byla ve skutečnosti zapomenuta, dokud na ni nenarazil v roce 1981 jeden filmový historik), přesto CBS v roce 1960 znovu oslovila Fleminga a požádala ho, aby vytvořil 32 nových epizod založených na postavě Jamese Bonda. Fleming nejprve souhlasil, ale nakonec o projekt ztratil zájem a vrátil se k psaní povídek a románů. „Filmový a televizní svět v Americe,“ napsal svému příteli Henrymu Morgenthauovi III, „je pekelná džungle.“
Za Flemingova života se prodalo celkem 30 milionů jeho knih. Jen za dva roky od jeho smrti se prodalo 60 milionů bondovek.
Ten pravý průlom na stříbrné plátno se Bondovi povedl až v roce 1963. A vlastně za to částečně mohl jeden člověk spjatý s Českem – Norbert Auerbach (více viz box na str. 14). Tento emigrant z prvorepublikového Československa se po válce uchytil ve filmovém průmyslu a na počátku 60. let působil jako šéf evropské pobočky studia United Artists. Na jedné z porad nadhodil, že by studio mohlo natočit něco podle knížek Iana Fleminga. V té době zrovna jednu bondovku četl a byl z ní nadšený. Práva na filmové zpracování příběhů tehdy vlastnili dva nezávislí producenti Albert „Cubby“ Broccoli a Harry Saltzman. Druhý jmenovaný koupil v roce 1960 práva na všechny bondovské romány (kromě Casino Royale) za 50 tisíc dolarů a přislíbil Flemingovi dalších 100 tisíc dolarů za každou knihu, která se stane filmem. Broccoli pak přesvědčil Saltzmana, aby mu dal poloviční podíl z práv výměnou za to, že využije svých konexí ve filmovém průmyslu k uzavření smlouvy na velký film.
V červnu 1961 se Saltzman s Broccolim sešli s deseti vedoucími pracovníky filmového studia United Artists v jednom z věžáků na 7. avenue na Manhattanu.
Po třičtvrtěhodinovém jednání si plácli a získali na výrobu filmu o Jamesi Bondovi jeden milion dolarů. Viděno zpětně to byl skvělý obchod, ze strany United Artists to ale byl spíš hazard. Vždyť podle databáze IMDB vydělalo z 2,5 tisíce filmů uvedených do kin v roce 1960 jeden milion dolarů ani ne třicet z nich.
Oba producenti si moc dobře uvědomovali, do jakého rizika jdou, ne nadarmo pojmenovali svou produkční společnost Eon (zkratka pro „všechno nebo nic“). Zpočátku to ostatně také vypadalo, že United Artists bude svého rozhodnutí litovat. Jak později Saltzman vzpomínal, po prvním zkušebním promítání bondovky Dr. No panovala mezi manažery filmového studia velká skepse. Když se v sále rozsvítila světla, všichni mlčeli. Pak ticho přerušila věta jednoho z výkonných ředitelů: „Jediná dobrá věc na tom filmu je, že můžeme prodělat jen pár set tisíc dolarů.“
Jak se ale ukázalo, pesimismus nebyl namístě. Premiéra první bondovky v hlavní roli se Seanem Connerym se konala 5. října 1962 v London Pavilionu na Piccadilly Circus. A byl to fantastický úspěch. Po celém světě utržil film dohromady takřka 60 milionů dolarů, jen v amerických pokladnách to bylo 16 milionů, což z něj v USA dělalo sedmý finančně nejúspěšnější snímek toho roku. Pro Broccoliho a Saltzmana to pak byl doslova zlatý důl. Poté, co si kina vzala svou polovinu z kasovních příjmů, vydělal podle odhadů každý z nich asi pět až deset milionů dolarů – více než mnoho nezávislých producentů za celou kariéru.
Oba dva se s tím ale rozhodně nespokojili. Pro pokračování bondovské série si prosadili zvýšení rozpočtu, čímž se postavili tehdejší hollywoodské tendenci šetřit na dalších dílech filmové série. Vyplatilo se to. Druhý film s Jamesem Bondem nazvaný Srdečné pozdravy z Ruska stál sice dvojnásobek, tedy dva miliony dolarů, celosvětové tržby ale vylétly takřka na 79 milionů dolarů. Čtvrtá bondovka, v Karibiku se odehrávající Thunderball, v němž se Bond utkal s teroristy, kteří se zmocnili jaderných zbraní, pak vydělala v roce 1965 na tu dobu úžasných 141 milionů dolarů. Pro lepší představu, upraveno o inflaci by šlo dnes o 1,35 miliardy dolarů.
Soudní spory a krachy
Ne všechno ale bylo růžové. Oba producenty zaměstnával i zdlouhavý a nepřehledný soudní spor o to, kdo vlastně drží práva k natáčení právě té nejvýdělečnější bondovky Thunderball. Problém vznikl již na konci 50. let, kdy se Fleming spřátelil se scenáristou a režisérem Kevinem McClorym, kterého poprosil o napsání deseti scénářů k Bondovi.
Jeden z nich, pod názvem Longtitude 78 West, později Fleming přejmenoval na Thunderball a na jeho základě napsal jednu ze svých bondovek. McClory pak Fleminga zažaloval u britského soudu za porušení autorských práv. Ještě než se spor urovnal, vznikl roku 1983 na základě sporného scénáře snímek Nikdy neříkej nikdy – druhý bondovský film, který nepatří do „oficiální“ série společnosti Eon Productions (tím prvním bylo Casino Royale z roku 1967). Hlavní roli v něm mimochodem ztvárnil Sean Connery, kterého mezitím v těch „správných“ bondovkách nahradil Roger Moore.
Tržby filmů s Jamesem Bondem (v mil. USD)
Nikdy neříkej nikdy sice nebyl vyložený propadák, bondovka Chobotnička, kterou Eon Productions naschvál nasadila do kin téhož roku, ale měla o čtvrtinu nižší náklady a utržila o 27,5 milionu dolarů víc. V polovině 70. let se pak cesty obou producentů bondovek rozešly. Saltzman provedl řadu špatných investic a svůj podíl v holdingové firmě Danjaq, která je nadřazená produkční společnosti Eon Productions, přitom použil jako zástavu. Věřitelé se ozvali a společnosti Danjaq hrozila nucená správa, proto Saltzman po bondovce Muž se zlatou zbraní z roku 1974 sérii opustil a svůj poloviční podíl prodal společnosti United Artists.
O šest let později nastal další otřes. United Artists se v roce 1981 po financování filmu Nebeská brána – jednoho z nejhorších hollywoodských finančních propadáků všech dob – ocitla v insolvenci a byla odkoupena společností MGM, která se tak stala novým partnerem Broccoliho společnosti.
Osmdesátá léta pak byla pro bondovskou sérii obdobím útlumu a ani nový, mladší představitel Bonda Timothy Dalton, který v roce 1987 nahradil tehdy již šedesátiletého Rogera Moorea, nedokázal ústup ze slávy zastavit. Pak padla železná opona a bipolární svět, který tvořil podhoubí bondovek, zmizel. Nějakou dobu se zdálo, že Bondovi došel dech.
Cubby Broccoli se tehdy rozhodl, že je čas, aby péči o osud série převzal někdo mladší. Někdo, koho na tenhle úkol připravoval od útlého věku – jeho dcera Barbara a nevlastní syn Michael Wilson.
Nová krev
Broccoliová se kolem natáčení ochomýtala už od sedmnácti, poprvé byla ve štábu u snímku Špion, který mě miloval z roku 1977 a postupně se vypracovala do pozice pomocné producentky. Michael Wilson se zase v 80. letech podílel na scénářích ke všem filmům. Oběma se v 90. letech podařilo Bondovi vlít novou krev do žil, a to i díky obsazení Pierce Brosnana do hlavní role. Snímek Zlaté oko z roku 1995 ukázal, že o bondovské příběhy je stále zájem. Film utržil více než dvojnásobek oproti předchozí bondovce a v USA na něj přišlo třikrát víc diváků. O pár měsíců později Albert „Cubby“ Broccoli zemřel.
Filmové série s nejvyššími tržbami
Jeho nástupci po něm nezdědili jen padesát procent filmových práv na Jamese Bonda, ale především jeho přístup k vytváření filmů. „Nejdůležitější je nenechat ostatní, aby to zkazili,“ řekl prý jednou o tvorbě bondovek své dceři. Jeho strategií bylo udržet si maximální vliv na tvorbu každého jednotlivého filmu. Snažil se chránit podstatu postavy a zároveň přizpůsobit filmy nejnovějším trendům, i proto třeba poslal agenta 007 do vesmíru po uvedení Hvězdných válek.
Jeho nástupci podobně reagovali na požadavky moderního publika na provázanost jednotlivých filmů, když ze snímku Quantum of Solace udělali přímé pokračování předchozího filmu Casino Royale. Pomocí bondovky Spectre zase ukázali, že příběhy všech filmů, v nichž Bonda ztvárnil Daniel Craig, jsou propojené.
Broccoliová s Wilsonem si dodnes udržují maximální kontrolu nad nejdůležitějšími tvůrčími detaily, mimo jiné jsou to oni, kdo vybírá obsazení hlavní postavy, režiséra i lokace. Jejich rodinný holding Danjaq nyní drží všechny ochranné známky spojené s Bondem. O autorská práva k prvním dvaceti bondovkám se pak dělí se společností Metro‑Goldwyn‑Mayer, patřící nyní pod Amazon. V případě posledních pěti filmů, v nichž Bonda hraje Daniel Craig, se přidal třetí spoluvlastník, Columbia Pictures, spadající do skupiny Sony. Hackerský útok na tuto společnost z roku 2014, při němž unikla na veřejnost řada tajných dokumentů, umožnil také nahlédnout, jak se jednotlivé společnosti dělí o zisk. Z uniklých dokumentů o filmu Skyfall, který vydělal přes miliardu dolarů, vyplývá, že po odečtení nákladů byl hrubý zisk Sony 57 milionů dolarů, MGM si odneslo 179 milionů a Eon Productions 109 milionů.
Protřepat, nemíchat
Bondovky vydělávají velké peníze samozřejmě nejen na vstupném do kin, ale i na product placementu. I ten, kdo nikdy neochutnal Martini, asi zná pravidelnou hlášku Jamese Bonda „Martini. Protřepat, nemíchat“, která se prvně objevila ve snímku Goldfinger v roce 1964. Právě Martini, ale i vůz Aston Martin nebo hodinky Rolex jsou výrobky s Bondem nejvíc spojované. Na poslední bondovce Není čas zemřít, která šla do kin v roce 2021, ale nějak spolupracovalo, či si v ní zaplatilo product placement, bezmála padesát značek z celého světa. Z těch nejznámějších to byl třeba Heineken, Jaguar Land Rover, Omega, Triumph Bikes, DHL, Michael Kors, Smirnoff nebo Tom Ford.
Heineken za sedmivteřinovou pasáž, v níž Bond ve filmu Skyfall pije stejnojmenné pivo, údajně zaplatil 45 milionů dolarů.
Značky pro film často navrhují speciální kolekce. Omega například během natáčení bondovky Není čas zemřít uvedla na trh novou limitovanou edici hodinek Seamaster Diver 300M v počtu 7007 kusů. Hodinky Omega se na Bondově zápěstí objevují od roku 1995 a firma moc dobře ví, proč za to platí. Podle jedné studie se prodeje společnosti v přímé návaznosti na premiéru filmu zvednou až o 35 procent.
Kolik firmy na product placement vynakládají, není přesně známo. Podle některých zpráv ale může jít o astronomické sumy. Například Heineken prý za sedmivteřinovou pasáž, v níž Bond ve filmu Skyfall pije stejnojmenné pivo, zaplatil 45 milionů dolarů.
Rodinný podnik
Příběh literárního i filmového Jamese Bonda je unikátní v mnoha směrech. Mimo jiné i tím, že ve světě, kde obrovské korporace pohlcují úspěšné hráče v zábavním průmyslu, zůstává Bond stále rodinným podnikem. Dost možná je právě tohle jedním z tajemství jeho dlouhověkosti. Broccoliová s Wilsonem nezacházejí s bondovskou „franšízou“ tak, jak by to udělalo velké studio. Jsou známí svým odporem k natáčení různých spin‑offů (tedy snímků odvozených od existujících bondovek) či bondovských seriálů. Odstrašujícím příkladem jim v tom je údajně i osud Hvězdných válek, které studio Disney znehodnotilo právě tím, že sérii rozmělnilo spoustou od hlavního příběhu odvozených filmů.
Před Broccoliovou a Wilsonem teď stojí další důležitý úkol – musí vybrat, kdo v roli Bonda nahradí Daniela Craiga. Jak Barbara Broccoliová před třemi lety uvedla, jisté je prý zatím jen to, že to nebude žena a nová, v pořadí 26. oficiální bondovka se do kin nedostane dříve než v roce 2025. To už bude Jamesi Bondovi sice 72 let, doufejme ale, že do důchodu ještě nepůjde.
Novinář, bankéř, špion a spisovatel aneb Bláznivé osudy Iana Fleminga
Životní příběh Iana Fleminga, duchovního otce Jamese Bonda, je v mnoha ohledech ještě dobrodružnější než osudy agenta 007. Narodil se 28. května 1908 v Londýně do velmi bohaté rodiny. Jeho dědeček Robert byl zakladatelem investiční společnosti a obchodní banky Robert Fleming & Co. Otec byl pro změnu váženým členem britského parlamentu. Když bylo mladému Ianovi devět let, padl otec v první světové válce (nekrolog do Timesů mimochodem napsal Winston Churchill), rodina ale měla dostatek financí, a tak se Flemingovi dostalo prestižního vzdělání na Etonu, přičemž krátce pobyl i na univerzitách v Mnichově a Ženevě.
Příliš dobrým studentem sice nebyl, byl ale sportovně nadaný (jeho rekord ve skoku dalekém byl v Etonu dlouhá léta nepřekonán) a měl talent na jazyky, plynule mluvil francouzsky, německy a rusky. Jeho životní styl byl ale opravdu „bondovský“. Královskou vojenskou školu v Sandhurstu musel po necelém roce opustit kvůli skandálu s jakousi revuální tanečnicí, od níž se nakazil kapavkou. Pokus o vstup do britských diplomatických služeb mu na rozdíl od staršího bratra nevyšel, a tak na matčinu přímluvu začal pracovat jako dopisovatel pro Timesy a posléze agenturu Reuters. Od novinařiny pak načas zběhl k bankovnictví.
Zlom v jeho životě přišel roku 1939, kdy jej samotný guvernér Anglické banky doporučil kontradmirálu Johnu Godfreymu, který byl tehdy jmenovaný ředitelem tajné služby britského námořnictva. Fleming se stal jeho pobočníkem a právě za druhé světové války načerpal inspiraci pro psaní bondovských příběhů.
Jeho největším válečným počinem bylo vytvoření takzvané útočné sekce číslo 30. Tato malá přepadová „armáda“ provedla řadu akcí, při té nejúspěšnější se jí podařilo získat italský plán minových polí a pobřežní obrany Sicílie. Tahle skutečnost podle historiků při následné invazi zachránila životy tisíců britských a amerických vojáků. Při jiné akci se zase podařilo v Nizozemsku objevit základnu německých jednomístných špionážních miniponorek, jindy zase na jednom zámku ve wurtenberských lesích zachránit archiv německého námořnictva, který se právě chystal zapálit německý admirál.
Po válce se Fleming vrátil k žurnalistice, pracoval v deníku The Sunday Times. Jeho pracovní smlouva mu zaručovala tříměsíční prázdniny, které trávil ve svém jamajském sídle. A právě tam začal roku 1952 psát knihy, které mu zaručily nesmrtelnost.
Česká stopa k Bondovi vede přes Vlastu Buriana
Norbert Auerbach byl bez nadsázky nejmocnějších Čechem ve filmovém průmyslu 20. století. Narodil se sice v roce 1922 ve Vídni, o dva roky později se ale rodina přestěhovala do Československa, kde strávil své dětství a dospívání.
Jeho otcem byl známý prvorepublikový filmový producent Josef Auerbach, zakladatel filmových společností Elektafilm a Slaviafilm, v nichž vzniklo kolem 120 českých předválečných filmů.
Mezi nimi například snímky s Vlastou Burianem jako Lelíček ve službách Sherlocka Holmese či C. a k. polní maršálek, produkoval také Peníze nebo život s Janem Werichem a Jiří Voskovcem či snímek Cesta do hlubin študákovy duše. V době ohrožení Československa nacistickým Německem se rodině podařilo uprchnout do zahraničí a usadit se ve Spojených státech. Mladý Norbert potom vstoupil do americké armády, tři dny po Dni D se vylodil v Normandii a se svou jednotkou pak došel až do Německa. Získal nejen dva Řády purpurového srdce, ale i dvě Bronzové hvězdy za statečnost.
Po válce začal pracovat jako poslíček u produkční společnosti Columbia Pictures, posléze zakotvil ve společnosti United Artists, kde během let postupně povýšil až na prezidenta firmy, kterým se stal na počátku 80. let. V United Artists stál u zrodu řady známých a úspěšných filmů (Hair, Most u Remagenu, Muž z Ria, Rocky, Růžový panter, West Side Story nebo rané filmy Woodyho Allena).
Jeden čas působil rovněž jako poradce přes komunikaci a propagaci u amerického prezidenta Ronalda Reagana. V roce 1985 se Norbert Auerbach vrátil do Evropy, nejprve do Paříže a po sametové revoluci roku 1989 do Prahy, kde žil až do své smrti v roce 2009.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
