Česká republika v loňském roce stanovila maximální ceny elektřiny a plynu ve formě tzv. cenových stropů prakticky pro všechny zákazníky elektřiny a plynu. Stalo se tak postupně, kdy vláda nejprve stanovila úředně stanovené maximální ceny pro domácnosti, veřejné zadavatele, malé a střední podnikatele a v poslední vlně i pro velké podniky. Maximální cena silové elektřiny ve výši 6 Kč/ kWh a cena plynu jako komodity ve výši 3 Kč/kWh s DPH platí podle nařízení vlády zatím do konce letošního roku.

Vláda se zavedením stropů v září 2022 váhala, spotřebitelé jí to vyčítali, ale podle mého názoru to nebylo váhání, ale ekonomická obezřetnost se zavedením netržního nástroje do liberalizovaného prostředí. Teprve, když se k podobným krokům odhodlaly i ostatní státy, tak přirozeně nezbylo nic jiného než podpůrné mechanismy zavést i v České republice. V opačném případě by český průmysl ztratil konkurenceschopnost. Otázkou však zůstává, jak se Evropa nadále postaví k prosazování svého dlouhodobého cíle, podle kterého jsou elektřina a plyn považovány za komodity, jejíž ceny se určují na energetických burzách. Z ekonomického pohledu je totiž cenový strop násilný zásah do tržních principů, které se v průběhu liberalizace energetických trhů zavedly.

Nezpochybňuji nutnost státu pomoci obyvatelům i podnikajícímu sektoru překonat těžké období v energetice, které je způsobeno bezprecedentním válečným konfliktem, ale mám velké pochybnosti o tom, zda zvolená cesta cenových stropů je ta správná. Nejde jen o popření základní filozofie liberalizace energetických trhů, ale především o to, jak se důsledek cenových stropů projeví v prohlubujícím se deficitu veřejných financí lidově řečeno státním dluhu. Podle poslední důvodové zprávy k nařízení vlády o stanovení cen elektřiny a plynu v mimořádní tržní situaci nás bude jen rozšíření kategorie zákazníků se stropovanou cenou o velké podniky stát dalších 40 mld. Kč, které budou ve státním rozpočtu chybět. Na druhou stranu vláda ve snaze snížit dopady cenových stropů na státní rozpočet, zavedla po vzoru ostatních zemí EU zdanění „neočekávaných zisků“ v odvětví energetiky, petrolejářství, těžby fosilních paliv a bankovnictví, tzv. Windfall tax. Ve své podstatě se opět jedná o regulatorní zásah do ekonomiky, který by měl alespoň částečně tlumit prohlubující se díru ve státním rozpočtu. Bez jakékoli hlubší analýzy je asi všem jasné, že se nepodaří touto formou zalepit vše, co cenové stropy v rozpočtu způsobí.

Bylo však možné extrémním cenám na trzích zabránit a následně zmírnit řešení těchto dopadů? Podle mého názoru ano, jen to chtělo větší odvahu ze strany provozovatelů energetických burz. Energetické burzy fungují v principu stejně jako např. finanční burzy akciových trhů. Nicméně na akciových trzích existují mechanismy pozastavení burzovních operací v extrémních situacích. Na americkém trhu např. dojde k úplnému zastavení obchodování, pokud hodnota indexu S&P 500 poklesne v rámci dne o 20 %, což se historicky stalo v roce 1987. Mechanismus má zabránit panice na trzích.

Extrémní hodnoty na energetickém trhu nastaly na konci loňského léta. Cena elektřiny pro rok 2023 v základním zatížení v tzv. produktu CAL23 v maximu atakovala hranici 1000 EUR/MWh, zemní plyn překročil 300EUR/MWh. Stalo se tak 26. 8. 2022. Za tyto ceny se však zobchodovalo jen pár MWh elektřiny a plynu, jinými slovy tyto extrémní hodnoty jen vyvolaly další paniku na energetických trzích. Pokud by k podobným extrémním výkyvům došlo na akciových trzích, burzy by dávno obchodování zastavily. Vyšším cenám energií bychom samozřejmě dočasným zastavením obchodování nezabránili, ale nervozita na trhu mohla být daleko nižší. Jasně by se tak vyslal signál, že extrémní a nevypovídající ceny nemají své místo ani na energetických burzách.

Související