Ekonomika Číny nedává spát nejen dnešním národohospodářům hledícím spíše do budoucnosti, ale ani historikům. Nynější spektakulární rozvoj Číny, Indie a dalších oblastí mimoevropského světa se mnohým jeví jako počátek soumraku Západu. Jiní v něm spatřují jen nástup „velké konvergence“. Svět se podle nich navrací k normálu, v němž se nacházel po dlouhá tisíciletí, kdy jednotlivé civilizační okruhy vykazovaly víceméně podobný HDP na hlavu a svět byl multipolární. Vzestup Západu v raném novověku se tak jeví jako cosi výjimečného, jako abnormální vychýlení běhu lidských dějin na pár století, po němž se dějiny vracejí k normálu. Do budoucnosti nevidíme a prediktivní schopnosti vědy jsou v tomto směru omezené. Přitakání jedné nebo druhé interpretaci však zásadním způsobem ovlivní nejen politické jednání každého z nás, nýbrž i to, jak světu kolem sebe rozumíme.
Když Kenneth Pomeranz, profesor z University of Chicago, vydal v roce 2000 svou proslulou knihu Velká divergence, v níž prohlásil (viz minulý díl seriálu), že až do konce 18. století neexistoval podstatný rozdíl mezi západoevropskou a čínskou (v jisté míře i indickou) ekonomikou, rozvířil tím odbornou debatu, která pokračuje dodnes a jistě bude pokračovat i v bližší budoucnosti.
Tradiční pohled předpokládal, že v období této globální velké divergence (rozbíhání, vzdalování) raného novověku proti sobě dlouhodobě stály evropská dynamická hospodářská struktura a asijská strukturální stagnace. Ke zdůraznění významu Západu pro utváření moderního globálního systému se v dějepisectví vžilo označení „evropský zázrak“. Stejnojmenná kniha britsko‑australského ekonoma a historika Erika Jonese z roku 1981 dodnes představuje „mainstream“ studia této problematiky. Pomeranz a spolu s ním i takzvaná kalifornská škola naopak deklarovali bazální podobnost obou oblastí Starého světa až do pozdního 18. století. Strmý vzestup Evropy kladli až do století následujícího s tím, že jej způsobily v podstatě nahodilé faktory – snadná dostupnost uhlí v Anglii a kolonie. I mezi těmi historiky, kteří se přidržují tradičních výkladů, panuje shoda v názoru, že všechny kouty Starého světa byly vysoce regionálně diferencované. Vedle ohnisek ekonomických inovací v každé z civilizací existovaly hluboce retardované oblasti. Proto je i zobecňování, jaká byla Čína či Evropa před nástupem 19. století, velmi diskutabilní. Pro Indii to platí dvojnásob, protože data o její ekonomice před první polovinou 19. století jsou ještě chudší než v případě ostatních dvou jmenovaných.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 70 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později