Na dotace jde nejvíce peněz v historii, Česko je ale stále neumí rozdělovat

Měla by Evropská unie dotovat fungování a rozvojové projekty firem ve svých členských zemích? Anebo tím jen křiví podnikatelské prostředí a přispívá na často neživotaschopné projekty? To jsou otázky, které se v mnoha obměnách neustále vrací už od vstupu Česka do Evropské unie téměř před 20 lety. Bez ohledu na odpovědi a sílu argumentů na obou stranách se závislost Česka na evropských dotacích zvyšuje. V aktuálním rozpočtovém období, které začalo běžet loni a potrvá do roku 2027, je pro Českou republiku nachystáno v úhrnu 1,2 bilionu korun.

Peněz, které se mají prostřednictvím dotací rozlít po české ekonomice, je nejvíce v historii. „Na konci každého programového období evropských fondů se říká: teď je ta poslední šance, teď jsme ještě čistí příjemci podpory z EU a musíme ji vyčerpat. Zatím jsme to slyšeli třikrát a přitom realita je zcela jiná, ty prostředky se navýšily,“ uvádí ředitel PwC se zaměřením na strategické poradenství v oblasti ESG Ondřej Ptáček.

„V zásadě lze v dnešní době říci, že jakákoliv koruna vydaná v Česku na výzkum a vývoj či na projekty v oblasti energetických úspor, případně snižování emisí CO₂ může být dotována a množství zdrojů je velmi široké. Toto platí nejen pro podnikatelské subjekty, ale také pro veřejný sektor, či dokonce i pro běžné občany,“ dodává ředitel služeb v oblasti dotačního poradenství společnosti Deloitte Antonín Weber.

Státní dotace mají pro českou ekonomiku zásadní význam. Umožňují rychleji zvyšovat výkonnost firem a tím posouvat celé hospodářství na vyšší úroveň. „Jako příklad lze uvést firmy působící ve výrobním sektoru, kde je velký tlak na zapojování pokročilých technologií, náročných na investiční náklady, ale i na know‑how,“ popisuje vedoucí poradce společnosti enovation Markéta Kryková.

Také podle hlavní ekonomky Raiffeisenbank Heleny Horské jsou dotace užitečným nástrojem motivace a podpory prospěšných činností, které by jinak firemní sektor, případně obce nedokázaly samy zrealizovat. „Ale běda, když se dostanou do nesprávných rukou. Pak napáchají více škody než užitku stejně jako sirky v rukou malých dětí,“ dodává Horká. Místo podpory tržní soutěže a konkurenceschopnosti jsou pak za pomoci evropských peněz vytvářeny netržní výhody, bují neférová soutěž i korupční prostředí.

Stovky titulů a výzev

Ruku v ruce se zvyšujícím se objemem peněz vyčleněných na dotace narůstá také složitost celého systému podpor. Zatímco dříve pomáhaly peníze z Evropské unie zejména v zemědělství a s vyrovnáváním rozdílů v ekonomické síle jednotlivých regionů, aktuálně se dostávají k hlavnímu slovu i jiné projekty. „Pro budoucí rozvoj a prosperitu země mají daleko větší význam investice do infrastruktury, propojování regionů a snižování rozdílů, transformace znevýhodněných a ekonomicky slabých regionů a v současné době energetické krize hlavně podpora diverzifikace energetických zdrojů a podpora obnovitelných zdrojů energie,“ uvádí Horská.

Pro žadatele je tak stále těžší se v daných možnostech zorientovat. Ucelený přehled všech vypsaných a připravovaných výzev neexistuje. Administrace evropských dotací běží přes několik různých institucí jak na evropské, tak národní úrovni. „Srozumitelné to pro firmy opravdu není. O evropských i některých národních programech podpory lze nalézt orientační vyhledávač na webu ministerstva pro místní rozvoj. Přehled podpory pro malé a střední podniky připravuje také ministerstvo průmyslu a obchodu,“ říká ředitel sekce hospodářské politiky Svazu průmyslu a dopravy ČR Bohuslav Čížek.

V některých oblastech dokonce mohou žadatelé čerpat peníze hned z několika dotačních titulů. A je jen na nich, aby z nich vybrali ten nejvhodnější. „Příkladem jsou aktuální programy na investice do fotovoltaiky a dalších obnovitelných zdrojů. Firmy v tom tápou a častý důvod, proč nezískají dotaci, je právě to, že podají žádost do nevhodného programu,“ upozorňuje ředitel prodeje enovation Ondřej Bendl.

Konkrétní charakter rozdílů ukazuje na příkladu programu Aplikace, financovaného z Evropských strukturálních fondů, a resortního programu ministerstva průmyslu a obchodu Trend, jejichž cílem je v obou případech podpořit výzkum a vývoj ve firmách. „V programu Aplikace je důležitá udržitelnost projektu, na kterou Trend neklade tak velký důraz. Rozdíly jsou také v lokalizaci podpory, kdy strukturální fondy se soustředí hlavně na méně rozvinuté regiony, zatímco národní programy omezení lokalitou realizace zpravidla nemají,“ uvádí Bendl. A program Aplikace je podle něj náročnější i na samotnou administraci, což s sebou nese vyšší riziko krácení dotace kvůli nesplnění podmínek. Avšak zároveň v programu Aplikace je více než dvakrát vyšší pravděpodobnost přidělení dotace než u programu Trend.

Změnit, zjednodušit a čerpat více

Svaz průmyslu a dopravy dlouhodobě usiluje o to, aby úřady vytvořily přehled veškeré podpory, zatím ale bez hmatatelnějšího úspěchu. „Ač bylo v posledních letech velmi často zmiňováno heslo zjednodušování, praxe jde bohužel směrem ke stále větší složitosti a náročnosti,“ říká Čížek. Odnáší to pak samotný žadatel a problémy se objevují také na straně hodnotitelů a samotných poskytovatelů.

Celkově Česko v čerpání dotací a sklízení jejich efektů zaostává za okolními státy. Příkladem dobré praxe může být Polsko. „Nejsou to jen často zmiňované dálnice, ale i obnova těžkým průmyslem zasažených oblastí, rozvoj infrastruktury, školství a koneckonců i podpora studijní a pracovní mobility Poláků po Evropě, díky čemuž Poláci sbírají know‑how, zkušenosti a znalosti,“ popisuje Horská.

Polsko nebo Německo pak také podle expertů dokážou přidělené peníze mnohem lépe multiplikovat. Méně jich totiž rozdělují formou dotací a více jich distribuují formou úvěrů nebo záruk. „Půjčka je z podstaty věci návratná. Peníze z EU bychom tak mohli recyklovat, a do budoucna bychom tak měli i menší potřebu přílivu dalších prostředků,“ vysvětluje Ptáček. Půjčky také méně křiví trh. Potřeba půjčené peníze splatit totiž vede žadatele k tomu, aby je využívali opravdu jen na životaschopné a perspektivní projekty.