Zéland chce zavést daň z „pšouků“ krav a ovcí. Zemědělci se bouří

To pomyslné velké stádo čítá kolem 10 milionů krav a 26 milionů ovcí. To znamená asi pětkrát více ovcí a dvakrát více skotu, než kolik má Nový Zéland obyvatel. Vedle toho stojí údaje, jak se zemědělství podílí na produkci emisí této pacifické ostrovní země. Celkově je to z 50 procent a v položce biogenického metanu, který vzniká rozkladem organické hmoty bez přístupu kyslíku, dokonce z 91 procent.

Právě proto se tamní vláda premiérky Jacindy Ardernové v cestě za snížením množství skleníkových plynů rozhodla zdanit zvířata, která se na jejich vypouštění významnou měrou podílejí. Pokud by se návrh podařilo prosadit, Nový Zéland by se stal první zemí světa, která by přijala opatření, jež se sice podle dat nabízí, ale je vnímané jako kontroverzní.

Farmáři vytáhli ostrou rétoriku

„Jde o důležitý krok z hlediska přechodu Nového Zélandu k nízkoemisní budoucnosti a naplnění našeho slibu cenově zohlednit zemědělské emise od roku 2025,“ řekla Ardernová minulé úterý novinářům. „Žádný jiný stát na světě zatím ještě nevyvinul systém pro nacenění a omezení zemědělských emisí, takže naši farmáři by mohli nakonec těžit z toho, že budou průkopníky.“

Jenže zatím je reakce úplně opačná. Plán snížit emise daní na ovce a krávy vyvolal bouřlivé reakce zemědělců. Bojí se rostoucích nákladů, vidí v něm ohrožení svého byznysu v základech.

Jestli na něčem stojí novozélandský export, je to vývoz skopového a hovězího i obecně zemědělských produktů spojených s pěstováním krav, ovcí a koz. V roce 2020 bylo největší vývozní položkou koncentrované mléko, za něž tamní vývozci utržili 5,92 miliardy dolarů. Následují maso ovcí a koz za 2,57 miliardy a mražené hovězí v hodnotě 2,1 miliardy dolarů. Dohromady to je více než 26 procent celkového exportu.

Podle listu Financial Times by se výše daně měla odvíjet od počtu chovaných zvířat, velikosti farmy, typu hnojiv, která zemědělec používá, a v potaz by se mělo brát, jestli farmář nasazuje některé ze známých metod ke zmírnění produkce metanu, vznikajícího při trávení přežvýkavců. Velký vliv na množství má například využití konkrétních hnojiv – produkci zvyšují ta dusíkatá na pěstování trávy jako pastvy pro zvířata.

Podle premiérky by všechny pe­níze, které takto stát získá, měly být využity na výzkum a vývoj metod či prostředků ke snížení produkce metanu a zároveň na pobídky zemědělcům, jimž se nebude dařit snížit „plynatost“ jejich stád. Některé způsoby se v zemi už testují. Například novozélandské nadnárodní veřejně obchodované mlékárenské družstvo Fonterra zkoumá účinky takzvané kowbuchy, tedy jakéhosi probiotika přímo vyvinutého ke snižování emisí kravských plynů.

Bezuhlíkové maso je prémiové

Premiérka Ardernová producentům slibuje, že na vládním opatření vydělají víc díky vyšším cenám, které by si za uhlíkově neutrální maso a mléko mohli účtovat.

Ani takový argument ale u jejích krajanů z dotčeného oboru nezabírá. Mají naopak obavy z vysokých nákladů, které nová daň od roku 2025 přinese. Podle zpravodajské stanice CNN například Andrew Morrison, předseda lobbistické organizace Beef + Lamb New Zealand, hned v úterý rozeslal všem zemědělcům, jež sdružuje, e‑mailovou zprávu, v níž je ujistil, že „neakceptují daňový systém, neboť je nepřiměřeně ohrožuje a zvyšuje jejich podnikatelské riziko“.

Andrew Hoggard, prezident venkovské advokátní agentury s názvem Federated Farmers, v oficiálním prohlášení použil srozumitelného příměru – napsal, že jde o vyvržení vnitřností. „Hýbe nám žlučí jen pomyslet na to, že vláda představila návrh, který znamená, že nám bude vytrženo srdce z hrudi, respektive rodinám, které obhospodařují naši půdu,“ zvolil emotivní tón. „My jsme chtěli udržet farmáře v zemědělství a oni teď budou své majetky prodávat tak rychle, že ani neuslyšíte, jak jim psi štěkají na korbě aut, když odjíždějí,“ doplnil dramaticky.

Zmíněná Fonterra, která je jednou z největších novozélandských společností v oboru, vládní opatření podporuje, i když s mírnými připomínkami, o nichž se při sestavování konečného znění bude jednat.

Žádný stát na světě dosud nevyvinul systém pro nacenění a omezení zemědělských emisí. Nový Zéland to zkouší jako první.

Nejde o první pokus, jak v zemi zdanit zemědělské provozy, kde vzniká biologický metan. S nápadem už před 20 lety přišla vláda premiérky Helen Clarkové a navrhovala velmi podobné schéma zdanění skotu, jaké je na stole dnes. Nicméně poté, co její oponenti pojmenovali návrh jako „daň z prdu“ a před budovou parlamentu se uskutečnila protestní jízda zemědělců v traktorech, kabinet od návrhu upustil.

To, že se problematika vrací, považují mnozí za důkaz toho, jak významný je příspěvek pěstitelů plodin a chovatelů zvířat k nežádoucímu oteplování planety. Zemědělství, lesnictví a jiné obdělávání půdy se podle dat americké Agentury pro ochranu životního prostředí dnes celosvětově podílí jednou čtvrtinou na produkci skleníkových plynů, z toho 40 procent připadá na produkci potravin živočišného původu. Zemědělství tak vytváří víc skleníkových plynů než veškerá letecká, lodní i silniční doprava dohromady.

V Nizozemsku hořely balíky sena

Politici Nového Zélandu nejsou v boji s vlastními zemědělci poslední dobou sami. V létě například hořely podél nizozemských dálnic balíky sena a regály v supermarketech zely prázdnotou, protože farmáři blokovali distribuční centra. Jejich spor s vládou vyvolaly kroky na ochranu zdraví a životního prostředí před znečištěním oxidy dusíku a čpavku. Cíl snížit tyto emise do konce desetiletí o polovinu označila vláda premiéra Marka Rutteho za nevyhnutelný a v červnu je na mnoha místech v zemi nařídila snížit až o pětadevadesát procent.

Na financování změn, které pro mnoho nizozemských zemědělců znamenají drasticky snížit počet hospodářských zvířat, vyčlenil kabinet v přepočtu 600 miliard korun. Tamní zemědělci proti dusíkové politice protestují už roky, ale poslední opatření rozpoutala demonstrace v nové síle. Zemědělský svaz LTO, který zastupuje skoro polovinu nizozemských hospodářů, k tomu věcně uvedl, že cíle na snížení emisí oxidů dusíku jsou „zkrátka nesplnitelné“.

Země je po Spojených státech druhým největším vývozcem zemědělských produktů na světě.