Kouzlo vulgarit. Pracovní týmy, kde se víc nadává, bývají výkonnější

V dětství nám okolí vtlouká do hlavy, že nadávky a klení jsou věci nepřístojné a hodí se pro lidi hloupé, kteří se neumí „správně“ chovat. Podle vědeckých zjištění z posledních let by ale známé úsloví o tom, že je někdo sprostý jako dlaždič, mělo být vnímáno spíše jako lichotka. Naopak je to zdravé a užitečné. Sprostě si ulevit je snad i znakem vyšší inteligence, a dokonce se to zdá být dokladem čestnosti člověka.

To poslední tvrdí studie publikovaná před pěti lety v časopise Social Psychological and Personality Science. Badatelé v ní na základě dat ze tří vědeckých prací dospěli k závěru, že lidé, kteří často nadávají, méně lžou a podvádějí. Což je zajímavé i z hlediska komunikace na pracovišti.

Nadáváme si čím dál víc

Podle některých vědců uměl člověk dříve klít než mluvit souvislou řečí. Badatelé tak usuzují z faktu, že mozkové centrum nadávek se nachází jinde než centrum řečových schopností. Prokázal to psycholog Richard Stephens, jenž studoval projevy lidí, kteří v důsledku poškození mozku trpěli ztrátou nebo poruchou řeči. Ačkoliv zpravidla nebyli schopni souvislé mluvy, často dokázali bez problémů plynule nadávat.

Pro velkou část lidské populace jsou nadávky naprosto běžnou součástí každého dne. Děti se první sprostá slovíčka naučí používat kolem šesti let a často mnohem dříve. V dospělosti pak nadávky tvoří podle jedné studie 0,5–0,7 procenta slov, které za den vypustíme z úst. Podle jiné práce se z nadávek a klení skládá dokonce bezmála jedno procento všeho, co řekneme. Podle této studie, jež zkoumala zvyklosti americké populace, více nadávají muži, jejich „náskok“ se ale snižuje. Jestliže v roce 1986 na ně připadlo 67 procent veřejně pronesených nadávek, o dvacet let později to již bylo jen 55 procent. Přičemž, jak vědci podotýkají, pravděpodobně to nebude tím, že by muži nadávali méně.

Obecně platí, že se používání sprostých slov všeho druhu stává stále běžnějším. Na Facebooku například jen mezi lety 2019 a 2021 vzrostl jejich výskyt o 41 procent, na Twitteru o 27 procent. Podle mezinárodní platformy Sentieo se v letech 2019 až 2021 používání nadávek mezi spolupracovníky zvýšilo o 60 procent a od roku 2018 do roku 2019 dokonce o 80 procent. Výzkumníci k tomu došli po analýze databáze transkripcí firemní komunikace devíti tisíc společností. Zaznamenávali k tomu čtvrtletní setkání, setkání akcionářů nebo investorů.

Nadáváme evidentně čím dál tím víc, proč to ale vlastně děláme? Většinou ze zlosti a frustrace. Tvrdí to alespoň výzkum z roku 2006, podle něhož více než polovina sprostých slov vyjde z úst právě z těchto důvodů. Devět procent nadávek je spojeno s humorem a šest procent je vyřčeno, když zažíváme bolest.

Ve všech případech jde o nadávky používané vědomě. Existují ovšem i psychické poruchy vedoucí k bezděčnému nadávání. Třeba afázie neboli porucha řeči způsobená narušením řečových oblastí mozku. I Touretteův syndrom, vrozené neurologicko‑psychiatrické onemocnění, se mimo jiné může projevit vykřikováním sprostých slov.

Vulgaritou k vyššímu výkonu

Podle psychiatra Neela Burtona mají sprostá slova povzbuzující účinek, cítíme se díky nim silnější a sebevědomější. To doložila i studie z roku 2017, jejíž účastníci byli zkoumáni při jízdě na kole. Nejprve je vědci požádali, ať opakují neutrální slova, a poté byli vyzváni vyslovovat vulgarismy. Jak se ukázalo, nadávky pomohly zlepšit výkon.

Evidentně to neplatí jen o výkonu fyzickém. Newyorská vzdělávací společnost Ignite80 loni zjistila, že členové vysoce efektivních týmů si navzájem nadávají častěji než jejich kolegové v málo výkonných. Vulgarismy používala jen necelá třetina neproduktivních týmů, oproti tomu se k nim uchylovalo hned 40 procent těch, které šlapaly na maximum.

Výzkumníci docházejí ke shodným závěrům, že by rozhodně bylo chybou nadávající lidi automaticky považovat za méně inteligentní a omezené. Podle studie zveřejněné na stránkách časopisu Language Sciences se zdá, že to je ve skutečnosti naopak. Ve skupině 43 mužů a žen měli účastníci pokusu během jedné minuty říci co nejvíce sprostých slov. Pak měli jmenovat ve stejném časovém úseku co nejvíce zvířat. Ukázalo se, že čím více byl účastník studie schopen říci sprostých slov, tím širší byla jeho slovní zásoba.

Nadávky mají často osvobozující účinek. Nic tak nepomáhá ventilovat vztek jako peprný vulgarismus. Nadáváním se upevňují sociální pouta, je to způsob, jak stvrdit přátelství. A konečně pak platí, že nadávky jsou účinným analgetikem. Psycholog Richard Stephens z Keele University v Anglii to prokázal při jednom ze svých experimentů, v němž necelou stovku dobrovolníků požádal, aby co nejdéle drželi ruku v nádobě s ledovou vodou. Jedné skupině dovolil při bolestivém zážitku sprostě nadávat, druhá skupina měla používání vulgarit zakázáno a třetí část mohla používat místo vulgarismů zcela nově vymyšlená nicneříkající slova. Jak se ukázalo, lidé, kteří směli nadávat, vydrželi nepříjemnou proceduru až dvakrát delší dobu než ti, kteří měli užívání vulgarit zakázáno. Zároveň brali věc s větším nadhledem. I s humorem. Lépe než ti „nenadávající“ zvládla experiment i skupina, která si ulevovala s pomocí vlastních neologismů.

Více nadávají muži, jejich náskok před ženami se ale snižuje. V roce 1986 na ně připadlo 67 procent veřejně pronesených vulgarit, roku 2006 to již bylo jen 55 procent.

Čím přesně je to způsobeno, vědci zatím nedokážou přesně říct. Může to být zapříčiněno tím, že při nadávání používáme takzvanou amygdalu. Když ze sebe lidé sypou sprostá slova, tato vývojově starší část mozku zvýší tepovou frekvenci a člověk je rázem méně senzitivní vůči bolesti. Použít nějakou tu vulgaritu má občas evidentně zatraceně dobrý dopad na život, a tak by na tento aspekt komunikace měli pohlížet i šéfové a kolegové.