Druhou světovou válku rozhodla výše HDP

Střet mezi nacismem a jeho odpůrci před 80 lety nerozhodla ani tak převaha na bitevních polích, kdo měl lepší vojáky a generály, ale kdo jich měl více a lépe vyzbrojené. A k tomu schopnost zmobilizovat společnost ve prospěch vítězství a především existence silnější ekonomiky. Právě jejímu významu, výkonnosti a organizaci se věnuje další díl seriálu týdeníku Ekonom o vývoji světového byznysu. Protože výsledek druhé světové války byl potvrzením faktu, že moderní konflikty vyhrává ten, kdo má větší hrubý domácí produkt.

Souboj továren

Na kolísavý, ale nakonec jednoznačný poměr hospodářských sil bojujících mocností klade důraz britský univerzitní ekonom Mark Harrison. V předvečer války měla Velká Británie a Francie nad Německem, včetně obsazeného Rakouska a českých zemí, mírnou převahu. Tu v roce 1939 zvrátil sovětsko‑německý pakt, protože Moskva dočasně spolupracovala s Berlínem. Zejména po pádu Francie a zapojení jejího průmyslu do nacistického válečního úsilí se osamocený Londýn ocitl z ekonomického hlediska v obtížném postavení.

Situace se ale radikálně změnila, když nacisté napadli Sovětský svaz. Hospodářský potenciál se vychýlil ve prospěch obou sice odlišných, ale protifašistických mocností. Jejich HDP představoval 131 procent hospodářského výkonu protivníka. Ekonomická síla spřízněného Japonska nacistům nepomohla, v závěru roku 1941 ji přebil vstup USA do války. Po něm poměr HDP mezi aliancí Velké Británie, Sovětského svazu a USA a mocnostmi takzvané Osy, tedy Německem, Itálií a Japonskem, činil 1,83 : 1. Tyto propočty ovšem na jedné straně nezahrnují potenciál většiny nacisty ovládnutých zemí a na straně druhé rozsáhlé britské kolonie. V obou případech bylo nesnadné jejich produkci naplno zapojit do válečného úsilí.

Při vědomí nesporné hospodářské převahy spojenců americký historik Stephen Kotkin shrnul vojensko‑ekonomické předpoklady jejich vítězství do trojice kroků. Britové napodobili německou leteckou mašinerii a vybudovali mohutnou vzdušnou flotilu. Sověti si vzali poučení z nacistické obrněné síly a navzdory ztrátě území i materiálních a lidských zdrojů dokázali rozvinout standardizovanou výrobu tanků. A Američané se naučili bojovat na moři a vybudovali největší a nejmodernější letecké síly.

Zpětně se tedy zdá, že Hitler a jeho spojenci vyhlídku na vítězství neměli. Hospodářská převaha se však do výsledků války nepromítala automaticky. Němci a Japonci zprvu těžili z momentu překvapení a systematických válečných příprav: například v Německu šla na zbrojení několik let čtvrtina hospodářského výkonu. S tím souvisela výkonnost ozbrojených sil doplněná brutalitou i zdatností velitelů. Zpočátku ve prospěch útočníků hrála i schopnost rychlého rozhodování.

Jenomže německá armáda, ačkoliv krátce před tím dokázala ovládnout téměř celou Evropu, se nečekaně zastavila před Moskvou. A nedokázala ovládnout Egypt a proniknout na Blízký východ. Ani Japonci nezničili americkou tichomořskou flotilu a neovládli Havaj. K tomu obě mocnosti ztrácely čas na vedlejších bojištích, první na Balkáně a druhá například v Barmě, rozptýlily tak své jednotky na rozsáhlých územích.

Blesková tažení skončila a vystřídala je opotřebovávací válka, o jejíchž výsledcích se rozhodovalo v zázemí. Při výrobě válečného materiálu a produkci potravin. Po překonání kritického roku 1942, kdy Němci i Japonci naposledy dokázali postupovat, se hospodářské a demografické faktory hrající ve prospěch populačně i ekonomicky silnějších spojenců prosadily naplno. Vojska Osy – 17 milionů proti 26 milionům spojeneckých vojáků – už pouze prohrávala. U Stalingradu či egyptského El Alameinu nebo uprostřed roku 1943 v Tunisku a u Kurska.

Už to nebyla otázka, zda spojenci zvítězí, ale jak dlouho jim to bude trvat a s jakými ztrátami toho dosáhnou.

Německé limity

Ambice Hitlera a jeho spolupracovníků přitom byly ohromné. Chtěli ovládnout starý kontinent a při útoku na východ jim šlo o suroviny a úrodnou půdu. Počátkem roku 1942 se němečtí a japonští diplomaté dokonce dohodli, že se hranicí jejich zájmových sfér v Asii stane 70. poledník, linie podél řek Ob a Indus. Za touto hranicí měla začínat Velká východoasijská sféra vzájemné prosperity vedená Tokiem. Slabá Mussoliniho Itálie se měla spokojit se Středomořím a severovýchodní Afrikou. Zato Německo se mělo postupně změnit v supervelmoc s 250 miliony obyvateli a později by mohlo vyzvat na souboj USA.

Německé předválečné zbrojení bylo impozantní. Třetí říše později také disponovala v okupované či politicky ovládané Evropě hospodářským potenciálem, který se téměř vyrovnal jejímu vlastnímu. Avšak převod německého průmyslu pro potřeby armády se paradoxně opožďoval. Pro wehrmacht pracoval ještě v roce 1941 jen z 16 procent. Současně nacistické vedení podcenilo masovou výrobu, což vedle roztříštěnosti produkce do zbytečně si konkurujících firem komplikovalo válečné zásobování. Teprve v roce 1944, pod vedením nového ministra zbrojního průmyslu Alberta Speera, podíl válečné výroby na celkové produkci dosáhl 40 procent.

Dalšímu nárůstu bránily anglo­‑americké nálety. Německý byznys jim čelil rozptýlením výroby, což ale snižovalo její efektivitu. Limitem byl i nedostatek pracovních sil, jelikož na frontu bylo odvedeno celkem více než 17 milionů mužů. Proto se v továrnách masově využívala otrocká práce válečných zajatců a vězňů z koncentračních táborů. A nuceně nasazených dělníků z jiných zemí – jen těch bylo přes osm milionů. Nedostávalo se také surovin. Uhlí bylo dost, zato železné rudy bylo málo a především chyběla ropa. Což za konfliktu označovaného za střet motorů znamenalo zásadní problém. Hitler spoléhal, že se k ní dostane v sovětském Baku, jenomže výpad přes Kavkaz na přelomu let 1942 a 1943 selhal. Problémem se navíc stávaly potraviny. V důsledku kořistění na okupovaných územích sice v Německu nevypukl hlad, avšak příděly se snižovaly. Před koncem války byla kalorická hodnota stravy v průměrné německé rodině ve srovnání s USA poloviční.

Hospodářským potížím po celou dobu války čelila Itálie, které se nedostávalo surovin ani paliv. A izolovaná japonská ekonomika, byť drancovala Čínu a Koreu, zůstávala v porovnání s Německem daleko menší.

Americká převaha

Jak si vedli Spojenci? Sovětské hospodářství založené na nedávno vybudovaných velkopodnicích orientovaných na masovou výrobu navzdory německým i západním odhadům nezkolabovalo. Stalinský režim navíc dal jasně najevo, že vše bude podřízeno válečnému úsilí. Beztak nízká předválečná spotřeba domácností klesla o 40 procent, výroba zbraní ale pokračovala.

Klíčový význam měl přesun válkou ohroženého těžkého průmyslu na východ. Zejména na Ural, ale i do Kazachstánu a na Sibiř. Při této evakuaci bylo v rekordně krátkém čase převezeno 1200 průmyslových závodů. A dalších 850 jich bylo postaveno zcela nových. Tvrdě pracovat nebo bojovat museli všichni, a tak navzdory katastrofálním ztrátám měli Sověti na bojišti více vojáků než Němci a vyráběli i více zbraní, ačkoliv jednodušších. Například tanků a obrněnců v roce 1944 z jejich výrobních pásů sjelo 29 tisíc, zatímco z německých 18 tisíc.

Poměr HDP mezi mocnostmi bojujícími v druhé světové válce (v miliardách dolarů roku 1990)

Zvětšit přes celé okno

Západní, zejména americká hospodářská pomoc sehrávala důležitou roli, což připouštěl i sovětský vůdce Josif Stalin. Hlavní byly masové konzervy, vojenské boty, nákladní automobily, lokomotivy a kuličková ložiska.

Velká Británie se vrátila k centrálnímu řízení z první světové války a její průmysl si i při tuhé regulaci vedl dobře. Již v roce 1942 byl o 50 procent větší než v roce 1939. Zásluhu na tom měly také miliony žen, které místo válčících mužů nastoupily do práce.

Rozhýbání ekonomiky se neobešlo bez růstu daní a vnitřního zadlužení. Obojí nestačilo a bylo nutné se obrátit za Atlantik – nejprve Britové nakupovali za hotové, pak platili kapitálovými účastmi na americkém kontinentu. Nakonec nezbylo než si v USA ve velkém půjčovat.

Rozhodujícím hospodářským faktorem vítězství spojenců ale byla americká výroba. Zatímco v roce 1939 tamní průmysl dodal šest tisíc letadel, v roce 1944 už 96 tisíc. „V období let 1943 až 1944 Spojené státy vyráběly každých pět minut jedno letadlo,“ uvádí britský historik Paul Kennedy. A připomíná, že v den „D“, při invazi anglo‑amerických vojsk do francouzské Normandie v červnu 1944, mohl Němci proti 13 tisícům západních letounů nasadit pouze tři stovky vlastních.

Nešlo jen o převahu ve vzduchu, ale i na moři. Společnost General Electric už v roce 1942 zvýšila objem výroby lodních motorů z jednoho na 300 milionů dolarů. Rok po vstupu do války americký průmysl dokázal spouštět na vodu válečná a zejména obchodní plavidla takovým tempem, že je německé ponorky nestačily potápět. Rozplynul se tak sen Hitlerových stratégů o vyhladovění Velké Británie. V Tichomoří proti Japoncům USA původně disponovaly třemi letadlovými loděmi, ale jen v roce 1944 jich postavily devět.

Americká průmyslová výroba se mezi lety 1937 a 1943 více než zdvojnásobila a produkce válečného materiálu narostla osmkrát. Tehdejší výkonnost symbolizuje i takový detail, že výstavba Pentagonu, budovy ministerstva války, byla zkrácena ze sedmi let na pouhých 14 měsíců.

Vysvětlení této hospodářské síly je dvojí. Jednak válka oživila dávno existující kapacity umrtvené hospodářskou krizí. Ocelárny do vstupu USA do konfliktu fungovaly jen na třetinu svého možného výkonu. K tomu vláda prezidenta Franklina Roosevelta velkoryse podporovala stavbu dalších podniků. Tři čtvrtiny nových závodů byly vybudovány za státní peníze. Soukromý byznys je dostal do výhodného pronájmu a později je levně odkupoval. To se týkalo jak zbraní a munice, tak ocelářství, hliníku či výroby aut a lodí. Počet zaměstnanců se zvýšil z 44 na 64 milionů, o polovinu narostla produktivita práce a o čtvrtinu zemědělská produkce.

Vláda amerického prezidenta Franklina Roosevelta budovala nové průmyslové podniky za státní peníze.

Peníze na všechny investice a celkovou modernizaci americké ekonomiky se získaly jak z daní, tak vysokým zadlužením státu. Přičemž ekonomové dopředu počítali s tím, že hospodářský boom jednou dluhy umaže.

Bipolární svět

Po skončení války se zcela proměnila podoba světa. Tradiční mocnosti včetně Velké Británie ztratily sílu a zrodilo se bipolární mocenské uspořádání. V něm už dominovali oba nesporní vítězové, jejichž armády se v dubnu 1945 setkaly v Německu na Labi. SSSR a daleko silnější USA. Jejich soupeření ovlivnilo také po­válečnou rekonstrukci Evropy a také východní Asie, které utrpěly ohromné materiální škody. Na jedné straně se tak dělo na základě trhu a osobní iniciativy, na straně druhé prostřednictvím centrálně řízené ekonomiky a kolektivismu. Proti sobě se na čty­řicet let postavil kapitalismus a socialismus.