Nedostatek materiálů, prudký růst cen mnoha surovin, zdražování stavebních prací i přetrvávající nedostatek pracovníků. Stavebnictví za poslední rok muselo vedle covidu čelit řadě problémů. Podle prezidenta Svazu podnikatelů ve stavebnictví Jiřího Nouzy tento rok o moc lehčí nebude.

Jaký byl rok 2021 pro stavebnictví?

Když už jsme si všichni mysleli, že je covidová krize za námi, tak to vypuklo znova. A k tomu se navíc přidal až skokový nárůst cen stavebních materiálů, jako třeba u oceli, zateplovacích materiálů, cementu – který navíc ani nebyl k sehnání. A rostla i cena dřeva, prostě všech věcí, které jsou poměrně zásadní pro stavbu, u některých přitom až o stovky procent. Navíc třeba u zmíněné oceli to bylo tak, že dodavatel garantoval cenu například pouze dva dny, a stávalo se, že jste si objednali tisíc tun, ale dostali jen pět set tun.

Jak jste si nárůst cen za stavebníky zdůvodnili?

Přičítali jsme to zejména rozpadajícím se dodavatelsko‑odběratelským řetězcům. Ale pak taky tomu, že loni v dubnu, kdy se omezující pravidla kvůli covidu významným způsobem uvolnila, všichni najednou začali zase fungovat, a tím pádem narostla obrovským způsobem poptávka. A to nejen v Evropě, ale celosvětově. Čína například vykoupila dřevo z Kanady a Spojených států. Prostě těch věcí, které na to měly vliv, byla celá řada a nebyla to jen místní poptávka.

A pak v druhé polovině roku přišel krach Bohemia Energy a dalších dodavatelů energií.

Ano, někdy v srpnu, v září jsme si mysleli, že je katastrofám konec, ale přišla energetická krize, která významným způsobem dopadla ani ne tak na zhotovitelské firmy jako na prvovýrobce stavebních materiálů. A to doslova ze dne na den, 13. října se zastavil obchod Bohemia Energy a dál to šlo jako domeček z karet. A musím říci, že v prvovýrobách je dopad katastrofální.

Když Čína kvůli příliš velké uhlíkové stopě zavře své výrobní kapacity stavební oceli, někde pak musí sama nakoupit.

Znamená to, že některé firmy budou muset výrobu ukončit?

Výroba je vysoce energeticky náročná. Když na vstupu počítáte s cenou 20 eur za megawatthodinu energie a zvýší se to na 150 eur, tak se v zásadě rozhodujete, zda fabriku nezavřete. Navíc situace není ještě pořád vyřešená, dopady nárůstu cen energií pocítíme až letos. Prvovýrobci je musí promítnout do ceny zboží a to se do konce roku ještě nestalo.

Takže očekáváte, že růst cen energií se v cenách materiálů teprve promítne. Co tedy ještě zdraží?

Cihly, cement… to jsou všechno energeticky náročné výroby, ale nakonec i výroba umělých hmot, kam patří i plastové trubky. To vše se přitom už stalo nedostatkovým zbožím, které jsme dříve byli zvyklí dostávat do druhého, maximálně třetího dne, teď se čeká i tři neděle. Samozřejmě nás čeká ještě spousta problémů, protože řada zakázek je ve veřejném sektoru, kde je možnost vyjednávat o cenách velmi omezená. My jsme kvůli tomu už jednali s ministerstvem pro místní rozvoj i s Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže.

A jaký je výsledek?

Podařilo se vyjednat společné stanovisko, které říká, že není v rozporu se zákonem – respektive že není trestným činem – se se zhotovitelem domluvit na tom, jakým způsobem lze situaci řešit. V řadě případů byly kontrakty uzavřené už třeba v roce 2020, takže nabídka odpovídala cenám v té době, kdy nikdo neměl vůbec potuchy, že se něco takového může stát. Tedy že ocel bude o 150 procent dražší nebo že nebude dřevo, případně že bude o 50 procent dražší. V okamžiku, kdy stavbu máte rozběhnutou, tak nezbývá nic jiného než buď odečíst vícenáklady ze svých rezerv, v horším případě to ale může vést ke krachu.

V zásadě jde tedy o to, aby se veřejní investoři neobávali vyjednávat se zhotovitelem, protože problém není jen na straně zhotovitele. V okamžiku, kdy situaci totiž on neustojí a buď odejde ze stavby, nebo zkrachuje, tak pro investora je to nezáviděníhodná situace, obzvláště ve veřejné sféře, kde se pak musí zakázka vysoutěžit znova. A nebude mnoho zhotovitelů, kteří budou ochotni přebírat stavbu po někom, kdo to dělal před nimi. To je černá můra každého investora a nakonec i zhotovitele. Ten má totiž sice přebírat záruky a věci za stavbu, ale nemá žádnou kontrolu nad tím, co se odehrálo třeba za rok výstavby. Já to považuju za obrovské riziko. Navíc investice se zpozdí, bude to stát více peněz. Problémy se tak nabalují.

Zmínil jste, že za nárůstem ceny surovin může stát i obrovský nárůst poptávky, zvláště v Číně.

Ano, Čína je největší konzument řady surovin. A souvisí to i s ekologickým chováním, protože když Čína kvůli příliš velké uhlíkové stopě zavře své výrobní kapacity stavební oceli, někde pak musí sama nakoupit. V okamžiku, kdy začne nakupovat na světovém trhu, cena roste, a bohužel bez našeho vlivu.

Tlak na „zelenější“ produkci se promítá v ceně emisních povolenek, které pak ovlivňují ceny vstupů.

Ano, ty souvisí s cenou energií a představují docela kardinální problém. Pro mě je šokující, že se s povolenkami obchoduje, nedokážu to pochopit. Měl jsem za to, že povolenky, které EU zavedla, mají vést výrobce k tomu, aby šetřili a investovali do optimalizace a ekologizace výroby. Ale v okamžiku, kdy je povolenka předmětem obchodu a spekulace, tak vůbec nechápu, jak to někdo dokázal povolit. Povolenky jsou dnes komodita, kterou si nakupují americké penzijní fondy. Takže my v Evropě tedy platíme americkým zaměstnancům a penzijním fondům zisky z toho, že koupí za 10 eur a prodají za 90 eur. Mně to přijde absurdní. Neříkám, že se nemáme chovat ekologicky a dbát na životní prostředí, ale musí to mít hlavu a patu a je s tím třeba nakládat rozumně. Dnes i banky připravují zavedení systému, kde budou sledovat, jakou jimi financovaný podnik nechává uhlíkovou stopu. A v okamžiku, kdy nebude odpovídat kritériím, tak mu nepůjčí peníze.

Budou nám také odcházet mistři, kteří oborům rozumí, a mám obavu, kdo to pak mladé bude učit.

Signalizují firmy, že je zmíněný tlak na udržitelnost ohrožuje?

Řada z nich ano. Jejich stanovisko je takové, že i ony mají zájem co nejvíce šetřit na palivu a tím i energii, chovat se zkrátka ekologicky s ohledem na udržitelnost, ale musí to odpovídat tomu, co je technologicky možné. V okamžiku, kdy nemáte do čeho investovat, aby se zlepšil provoz a stal se ekologičtějším, tak jediné, co můžete, je pak promítnout cenu emisní povolenky do ceny zboží a to zase povede ke zdražení. Pro mě je to začarovaný kruh.

Říkal jste, že další nárůst cen přijde, o kolik?

Odhadovat růst cen je složité, ale bavíme se ne v řádech jednotek procent, půjde spíše o deset až dvacet procent.

Dostaly se už některé stavební firmy kvůli růstu cen do potíží a musely například stavbu zmrazit?

Nemám informace, že by aktuálně byl nějaký zásadní problém, který by zastavil stavbu. Proběhlo ale například jednání s bankami, které financují drobnější výstavbu, rodinné domy v řádech kolem deseti milionů korun, a ty přijaly na základě situace už začátkem roku 2021 opatření, kterým navýšily lidem možnost financování.

Související

A v případě větších staveb?

Vím o případech, kdy firma vyhrála zakázku, ale smlouvu nakonec nepodepsala. Její nabídka byla tři čtvrtě roku stará a nezohledňovala nárůst cen stavebních materiálů a surovin. Zakázku tak vzala až čtvrtá či pátá firma v pořadí, zřejmě měla vyšší rezervu. Na to, že taková situace může nastat, jsme však v předstihu jednotlivé kraje upozorňovali. Signalizovali jsme jim, že to není jen problém stavebních firem, ale že bude i jejich, protože se stavby zastaví a firmy do stavebního procesu prostě nenastoupí.

Jiří Nouza

Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze. Má bohaté zkušenosti jak ze soukromého sektoru, tak ze státní a veřejné správy, kde se věnoval zejména oblasti dopravy, infrastruktury a životního prostředí. Kromě jiného pracoval na ministerstvu dopravy, ministerstvu financí a byl členem zastupitelstva hl. města Prahy. Prezidentem Svazu podnikatelů ve stavebnictví se stal v lednu 2019.

ČNB zvedla v prosinci úrokové sazby, a zřejmě ne naposled. Pro podniky to znamená třeba dražší úvěry, pro domácnosti nákladnější půjčky na bydlení. Jak to ovlivní trh?

To se neprojeví obratem, protože budeme‑li brát třeba bytovou výstavbu, tam se pořád prodává, a to dokonce stále dráž. Samozřejmě ČNB bojuje s inflací, jak umí a může, ale přes všechna zpřísnění limitů, které se týkají hypoték, zatím není signál, že by boom skončil. Pokud vím, tak všechny projekty jsou prodány nebo rezervovány a volné byty nejsou.

Mluvili jsme o probíhající výstavbě, co ale ta nová, projevuje se zdražování v menším zájmu stavět nebo brzdí dokončování staveb?

Zatím není na naší straně cítit úbytek poptávky po stavebních pracích ani dodávkách. Kolegové mají takzvanou naplněnost zakázkami na 9 až 12 měsíců dopředu, což není neobvyklé, není to extrémně mnoho ani málo. Je ale pravda, že všichni čekají, co se odehraje s českou ekonomikou, jak se bude dál vyvíjet, protože významným investorem je i veřejný sektor. Na stát připadá zhruba 25 procent, další stejný díl zaplatí města, kraje a obce a 50 procent financuje soukromý sektor. Záleží proto teď na tom, zda investoři budou věřit svým projektům nebo ne. Paradoxně i v období covidu se dařilo, i když samozřejmě spadly všechny projekty, které měly za cíl postavit hotely. Co se ale týká třeba logistických center, tak ta dál rostou jako houby po dešti.

Zmínil jste, že cena stavebního materiálu letos poroste kvůli nákladům na energie, zvyšuje se ale i cena práce, jak moc se tohle promítne?

Obecně například existuje tlak na nárůst minimální mzdy a v okamžiku, kdy roste, to má vliv i ve stavebnictví, určitý étos zvyšování se totiž přenese i do dalších segmentů a naroste cena práce. V tuto chvíli bych ale řekl, že cena práce není rozhodující.

Takže teprve bude?

Rozhodně, souvisí to s celou situací v ekonomice. Když máte poslední čísla míry nezaměstnanosti kolem tří procent, tak na trhu chybí lidé. A je potřeba si vybrat nějakou cestu, kudy z toho ven. My dlouhodobě prosazujeme určité uvolnění pro zahraniční pracovníky, protože okolní státy to udělaly, tak dnes třeba Ukrajinci v Polsku tvoří významnou část zaměstnanců stavebních firem. U nás to nějaká část sice je, ale rozhodně to není tak významné jako tam.

Kolik pracovníků ve stavebnictví chybí?

Dlouhodobě říkáme, že v počátcích minulé krize, někdy v letech 2009–2012, jsme přišli o 60 tisíc lidí, kteří se přesunuli do sektoru průmyslu. Nicméně, špatná je i situace v oblasti učňovského školství, ať si vezmeme zedníka, truhláře, tesaře, pokrývače, ti všichni chybí a to je kardinální problém, který bude ještě narůstat. Lidí je málo a souvisí to obecně i s počtem narozených dětí a netýká se to už jen nízko kvalifikované pracovní síly. Chybějí středoškoláci, třeba v oblasti elektra. Budou nám také odcházet mistři, kteří oborům rozumí, a mám obavu, kdo to pak mladé bude učit.

Související