Vysokoškoláky ze sociálně slabých poměrů necháváme ve štychu

Česko nenaplňuje svůj potenciál. Mladí lidé, kteří mají na to, studovat vysokou školu, na ni často vůbec nenastoupí. Nemají totiž podporu rodiny a stát to neřeší. Rovnostářský systém financování škol zase znemožňuje mít skutečně špičkové univerzity. Říká to ekonom Daniel Münich, který vede think‑tank IDEA při Centru pro ekonomický výzkum a doktorské studium (CERGE‑EI).

Nedávno jste vydali studii, podle níž je finanční podpora vysokoškoláků v Česku v mezinárodním srovnání nízká. Proč je to problém?

Je nízká a nepomáhá moc těm, kteří to potřebují. Jsou tu potom mladí lidé, kteří na vysokou školu nejdou, byť by na to intelektuálně měli. Tuší, že by neměli dostatečnou podporu. Jejich rodiče nejsou schopni nebo ochotni je na studiích podporovat. A rozhoduje se o tom už někdy v patnácti, nebo dokonce deseti letech. Když se rozhoduje, kam půjdou na střední, na víceleté gymnázium a podobně. Pro řadu rodin je v tu chvíli důležité očekávání, jak dlouho budou dítě živit. Roli hraje i to, kolik mají dětí, zda jde o samoživitele nebo samoživitelky.

Většina podpor vysokoškoláků v Česku končí ve 26 letech a vy doporučujete hranici zvednout. Někdo by mohl oponovat, že hranice odpovídá standardní délce studia a jde o pobídku, aby studenti studium nepřetahovali.

Pokud chceme regulovat dobu studia, měli bychom to dělat jinak než tím, že někomu nepomůžeme studovat. Většina lidí u nás v tomto ohledu žije myšlenkově v minulém století. V časech, kdy na vysokou školu chodil malý podíl mladých, programy byly úzce zaměřené, standardizované a studovalo se po jasně danou dobu. Po dostudování se nad člověkem z hlediska vzdělávání zavřela voda. Do školy už se později vracel málokdo. Dnes jsme úplně jinde. Na školy se hlásí různorodá skupina lidí, z mladých to zkouší zhruba polovina. Řada z nich se hned po střední rozhodne získávat životní zkušenosti, často v zahraničí, rok nebo dva vynechají a do školy se vrátí později. Také máme šedesátiprocentní neúspěšnost na bakalářských studiích – tito lidé často pokračují ve studiu jinde. Ze všech těchto důvodů mladí zahájí studium později. I ti, kteří dodrží standardní délku, v jeho průběhu překročí 26 let věku.

U základních škol se počítá s nástupem v šesti letech, ale velká část rodičů volí pro děti roční odklad. Bojí se třeba, aby v kolektivu nezaostávaly. Neměl by se i v tomto směru systém nějak posunout?

Jde o dvě odlišné věci. Nelze je systémově spojit a lidi varovat, že když dají děti na základní školu v sedmi letech, o to dřív ztratí nárok na podpory na vysoké. V takto dlouhodobém horizontu lidé neuvažují. Můžeme ale začít diskutovat, zda nástupů v sedmi letech není moc. Jak jste řekl, řada rodičů chce, aby dítě uspělo v konkurenci. Přemýšlejí třeba, že za pár let bude bojovat o místo na víceletých gymnáziích a intelektuální náskok může pomoci. To se ale bavíme o přechodu z předškolního do školního vzdělávání.

Nakolik ale můžeme vysoké školy řešit odděleně od zbytku vzdělávacího systému? Nemělo by se o vzdělávacím systému uvažovat jako o celku?

Skutečnost, že je podpora vysokoškoláků malá, ovlivňuje vzdělávací trajektorii už na základní škole. Třeba v rodinách, kde rodiče dítěti říkají: Já tě nebudu živit, už abys byl z domu. To zcela změní přemýšlení, na jakou školu jít a na co se připravovat. Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030 klade důraz téměř výhradně na regionální školství. Návaznost na školství vysoké moc neřeší. Tato agenda zůstala do značné míry oddělená, což není dobře. Pokud se podaří tuto strategii zavádět a tím snižovat sociálně‑ekonomickou selektivitu českého školství, ambici pokračovat na vysoké škole bude mít daleko vyšší podíl ekonomicky slabších maturantů. Systém finanční podpory vysokoškoláků by je měl být schopen obsloužit. Dnes to nedokáže.

Spoluautorem studie je Otakar Kořínek, velmi mladý muž, středoškolák. Potřebujeme vůbec vysoké školy, když nám šikovní středoškoláci píšou studie ve spolupráci s IDEA?

Byl jsem opravdu velmi mile překvapen. Hlásí se k nám na praxi řada studentů z vysokých škol, u nichž je ale na začátku schopnost produktivně přispět omezená. U Otakara to skutečně fungovalo od začátku. Skvěle zpracoval přehledy zahraničních praxí. Já už bych měl jako starší výzkumník problém se probírat zahraničními zákony a vyhláškami. Udělal také velkou práci v ověřování dat a informací. Půjde studovat špičkovou vysokou školu asi na Západ. Má šanci být velmi úspěšný, ať už v akademické, nebo byznysové sféře. Špičkové vzdělání takovému člověku umožní ještě více rozvinout potenciál.

Měly by české vysoké školy konkurovat západním?

Určitě se to netýká všech. Máme skoro třicet veřejných vysokých škol, z nichž se většina snaží být univerzitami – to znamená mít bakalářské, magisterské, doktorské studium a dělat výzkum. Je nad možnosti země naší velikosti, aby měla tolik skutečných univerzit, natož špičkových s reálnou ambicí konkurovat evropské špičce. Rovnostářský systém financování neumožňuje těm několika tyto ambice realizovat. Kvalita výzkumu i vzdělávání ve financování škol hraje spíše symbolickou roli.

Jakou roli by ve vzdělávacím systému měli mít zaměstnavatelé a jejich zástupci?

Prostor tam je, nikdo nikomu nebrání ve spolupráci. U vysokých škol ale mnohdy chybí motivace. Pokud peníze od státu dostávají automaticky, nemají moc potřebu řešit, že učí to co před deseti lety.

Nemůže se stát, že příliš velký vliv zaměstnavatelů by vzdělávací systém až moc podřídil jejich aktuálním potřebám, které třeba za deset let nemusí být relevantní?

To je samozřejmě pravda. Ale klíčové je to slovo „příliš“. Zaměstnavatelé mají mít adekvátní vliv. Je třeba s nimi spolupracovat a vědět, co potřebují. Pokud má student rok od nástupu do práce, školní příprava by měla odpovídat aktuální realitě. Zároveň ale vysoké školy musí studenty připravovat, že za pět let přijdou nové technologie, poznatky i profese a obory. Navíc lidé nechodí do školy jen kvůli pracovní kariéře. Přinejmenším polovinu života člověk prožije mimo práci.