Lidé se míjejí a nemají si navzájem co říci

Ačkoliv je česká společnost na první pohled rozdělena na dva tábory, podle sociologa Jana Hartla je to daleko složitější. „Měli bychom si ji představit jako mnoho odstínů šedi jdoucích od světlých až po tmavé tóny,“ řekl týdeníku Ekonom. Pokud všichni začnou pokládat Česko za nesmiřitelně rozdělené a nebudou se s lidmi s odlišným názorem ochotni ani bavit, nebude možná ani žádná dohoda o budoucnosti země, o nezbytných reformách. Západ je na tom podle něj ale podobně, a tak si z vyspělejších zemí žádné poučení vzít nemůžeme. „Pokud nemáme sílu a přesvědčení sami v sobě, tak z venku nic nenakoupíme,“ míní Hartl.

Česká společnost je evidentně rozdělena. Proč ale a do jaké míry?

Každá společnost se dělí a strukturuje na velké skupiny lidí. Od konce 19. století sociologové vycházejí z toho, že sociální zařazení člověka neurčuje jen jeho materiální postavení, ale že důležitým činitelem je také míra jeho vlivu na druhé lidi i prestiž, které se ve společnosti těší. Vedle hlediska materiálního tedy rovněž hledisko společenského vlivu a kultury. Právě zprvu podceňovaná civilizačně‑kulturní vrstva společenského postavení je dnes v bohatém západním světě, kam patříme, stále důležitější.

Já to myslel s ohledem povolební situaci – jak hluboké jsou příkopy právě teď a kam až od samotné politiky vedou?

Ačkoliv tu po volbách jsou dva zhruba stejně početné tábory, jeden probabišovský a druhý antibabišovský, tak to přece neznamená, že společnost je rozdělena nesmiřitelně. Tábory nejsou ani černé, ani bílé. Společnost bychom si měli představit jako mnoho odstínů šedi jdoucích od světlých až po tmavé tóny. Každá vrstva či skupina je charakterizována nejen materiálním standardem, ale rovněž svými životními cíli a zkušenostmi, liší se hodnotovým zázemím. Navíc jsou lidé ovlivněni kulturou a zvyky svých předků a rodičů. Takže společnost je velice pestrá. Pokud jí ale chceme hlouběji porozumět, musíme tuto rozmanitost zúžit a přehledně uspořádat. Analýzy ukazují, že nejlépe společnost popíšeme a vysvětlíme, když ji rozdělíme zhruba do šesti až osmi skupin.

O jaké skupiny jde? Čím se od sebe liší?

Řekli jsme si, že kromě příjmu a majetku, což je pro daného člověka ekonomický kapitál, jsou důležité také kontakty a vazby ve společnosti, zájem o druhé a činnost pro druhé, tedy sociální a politický kapitál. K tomu přistupuje kapitál kulturní, jak se člověk orientuje a projevuje v kulturním dění v širokém smyslu slova. Tato hlediska jsme sledovali řadou ukazatelů a hledali jejich vzájemné vazby a kombinace. Ve výzkumu Českého rozhlasu Rozděleni svobodou jsme na základě složitých statistických metod vymezili šest dostatečně velkých společenských vrstev. Ukázalo se třeba, že naše společnost má jen nepočetnou vrstvu společenských elit, kde se všechny kladné charakteristiky vyskytují současně. Největší jsou dvě hlavní skupiny střední třídy, které tvoří skoro polovinu obyvatelstva. Liší se však velikostí příjmu a majetku. Nejhůře na tom byla takzvaná strádající vrstva, která má nízkou úroveň všech měřených „kapitálů“.

Nemění se i podoba linií, které moderní společnost dělí?

Ano, mění. Západní společnost je daleko bohatší než dřív. I my jsme od roku 1989 výrazně zbohatli, patříme k nejbohatší části světa, a tak boj o každodenní živobytí už není tak silný. Jsme docela nasycení a v některých ohledech i přesycení mnoha různými zdroji. Nejde jen o to, že máme více peněz, máme také daleko více možností. Můžeme si vybrat z řady životních stylů, spotřebních strategií, můžeme hledat pro sebe a své blízké okolí nejlépe vyhovující podobu vztahů s jinými lidmi. A nejsme už tolik závislí na tom, kde pracujeme a bydlíme.

Patříme k nejbohatší části světa. A tak boj o každodenní živobytí už není tak silný. Jsme docela nasycení a v některých ohledech i přesycení mnoha různými zdroji.

Co nás tedy limituje?

Zároveň se vytvářejí nové sociální přehrady a nové sociálně‑kulturní okruhy. Dám jednoduchý příklad. Bydlím na vesnici za Prahou a tam v posledních letech přibylo mnoho nových rodinných domů, často okázalých rodinných sídel. Všichni tito lidé se sice přestěhovali na venkov, avšak jejich životní styl, materiální zázemí i kořeny jsou na hony vzdáleny venkovskému životu. Otázkou je, zda naše společnost takové rozdíly a nerovnosti dokáže „zpracovat“ a nalézt pojítko, které by lidi sblížilo a lépe navzájem propojovalo. Jinými slovy jde o to, nalézt cestu, jak posilovat sociální soudržnost.

Naznačujete, že to naše společnost neumí?

V současnosti opravdu ne. Jen někde, na místní úrovni, se o to lidé aktivně snaží a tam se vzájemnost, komunitní život daří obnovovat. Avšak objektivní tlak, abychom k sobě měli blízko, tu není. Což svým způsobem paradoxně kontrastuje s dobou nesvobody za komunistického režimu.

Související

Rozdělená společnost blokuje vizi o budoucnosti Česka

7 minut čtení

Nová vláda bude mít omezené manévrovací schopnosti, Česko je po volbách opět rozděleno. Liberálové z koalic Spolu a Pirátů se starosty dostali...

Takže za komunismu to v tomto ohledu bylo lepší?

V jistém úzce vymezeném ohledu – měli jsme přece společného nepřítele. Tehdy jsme byli tlakem omezených možností a všeobecného nedostatku nuceni využívat dalších lidí, abychom si opatřili nedostatkové zboží či služby, abychom uspěli na úřadě, společně s druhými si ulevili od společenského útlaku. Vedlo to k jakési mechanické solidaritě, která na sebe všechny natlačila. Dnes žádné nedostatkové zboží neexistuje, vše se dá koupit. Skoro to vypadá, že když nepotřebujeme od souseda výpomoc, nemáme důvod se s ním stýkat. Zdá se mi, že dnešní děti méně často vyrážejí ven s dětmi z bezprostředního okolí, kde se mísí různé sociální charakteristiky a kde nezáleží na tom, kam kdo sociálně patří. Společnost se postupně uzavírá do oddělených subkultur, které se vlastně za celý život nemusí ani potkat.

Dříve tomu tak nebylo?

Do jisté míry tomu tak bylo vždy. I za první republiky. A je tomu tak různou měrou nejen u nás, ale i v západní Evropě a USA. Jde o to, aby se přirozené rozdíly neměnily na nerovnosti a nerovnosti nestavěly hluboké příkopy mezi lidmi.

Tak v čem je problém?

Jde o to, aby společnost měla otevřený charakter, poskytovala lidem z různých sociálních vrstev stejné šance. Aby odstraňovala různá privilegia a aby jedny nezasloužené výhody jen nezaměnila za jiné. Často se říká, že rozvolnění vazeb mezi lidmi dnes přispívá také internet a nové komunikační technologie. Zdůrazňuje se, že na sociálních sítích se lidé pohybují v jakýchsi bublinách, které jsou docela soudržné uvnitř, avšak navenek výrazně oddělené. Problém je v tom, že v důsledku takových „bublin“ se lidé míjejí a nemají si navzájem co říci. Dojde‑li k tomu, je obtížné řešit celospolečenské problémy. Zejména takové, které jsou dlouhodobé a budou se týkat našich dětí a vnoučat, budou tedy ke svému řešení vyžadovat dlouhodobý soulad a spolupráci. Společnost pak ztrácí pro lidi vlídnou tvář, jen obtížně se v ní hledá štěstí a životní naplnění. Takový proces v sociologické hantýrce nazýváme „fragmentací“ a podle mého soudu je to zásadní hrozba a nebezpečí, před nímž naše společnost stojí.

Jak dochází k redukci té společenské barevnosti do pouhých dvou skupin?

Pokud někdo bude pestrost interpretovat jako polarizaci, tak si hrozně ulehčuje úlohu. I kdyby šlo jen o politickou a novinářskou zkratku. Vždyť i tyto dva názorové tábory jsou vnitřně různorodé, lidé podle okolností a hloubky přesvědčení přecházejí z jednoho do druhého. Pokud vezmete jen tyto dvě skupiny, je to abstrakce, pomocí níž něco snadněji vysvětlíte, něco jiného ale zatemníte. S neúměrným zjednodušením mohou být spojeny i problémy.

Jaké?

Třeba při řešení dlouhodobých cílů, jako je penzijní reforma. K ní potřebujete širokou shodu, a to na 30 nebo raději na 50 let dopředu. Pokud například řeknete, že mezi pravicí a levicí jsou hluboké a nepřekonatelné rozdíly a že společné jmenovatele mezi nimi prakticky neexistují. Takže jde pouze o to, kdo nad kým ve volbách vyhraje, přičemž je zbytečné ztrácet energii slaďováním stanovisek a hledáním kompromisů. Jestli však tvrdíte, že s těmi druhými se dohodnout není možné, a ani se s nimi nezačnete vážně bavit, tak i nesmírně důležité věci ponecháte podivnému samovývoji. Tím omezíte politiku na dosahování krátkodobých cílů ve vleku okolností. A nemůžete se zabývat ani střednědobými záležitostmi, které přesáhnou jedno volební období.

Nemluví se o tom prakticky od chvíle, kdy tu padl komunismus?

Právě že jen mluví. Pokaždé, když začne volební kampaň, sám sebe se ptám, ve jménu čeho budou vítězové vládnout. Ve jménu své jednostrannosti? Nebo jen proto, že mají o pár procent více než soupeř? Nebo nám snad politici nejdříve naservírují, jak se navzájem nesnáší, a pak spolu postaví koalici? Navíc když někdo stále mluví o polarizované, rozštěpené společnosti, pomáhá uchovávat to, co tu stále přežívá z dob minulého režimu. Totiž neblahou představu, že „obyčejný“ člověk je bezmocný, protože ti nahoře si to stejně vždy udělají podle svého. Jenže i „malý“ člověk by ledacos zmohl, kdyby se o to snažil. Kdyby dokázal ve veřejném mínění vytvořit patřičný tlak a nutil tak politické špičky, aby se zajímaly nejen o své politické přežití, ale i o dlouhodobé strategické celospolečenské cíle. Aby měly strategické cíle šanci na naplnění, musíme si být navzájem blíže, musíme diskutovat, tříbit si názory a posilování soudržnosti věnovat cílené úsilí.

Veřejné mínění by mělo vytvořit tlak, aby se politické špičky zajímaly nejen o své přežití, ale i o dlouhodobé strategické cíle.

Nechcete ale od české společnosti více, než co vidíme za hranicemi?

A proč ne? Vezmeme‑li si našich uplynulých 30 let, tak jsme se hodně změnili. Změnil se ale i západní svět, a ne vždy k lepšímu. Ani tam už neplatí, že člověk se zájmem o politiku začíná na komunální úrovni a přes regionální politiku je zvolen do parlamentu. A teprve odtamtud se ti nejlepší dostanou do vládních pozic. Představa takové řadové kariéry byla normou snad ještě na počátku 90. let, nicméně i ve Velké Británii, když chcete nahoru, je dnes lepší stát se asistentem poslance, omrknout situaci, udělat si známosti a pak se zkrácenou cestou vyšvihnout do vysokých pozic.

Takže Západ už není Západ s velkým „Z“?

Bohužel zjišťujeme, že mnohé nešvary, o nichž jsme si mysleli, že jsou pozůstatkem minulého režimu, najdeme i v klasických demokraciích. Před naším vstupem do Evropské unie si většina našich občanů slibovala, že se zlepší materiální situace. Vedle toho však lidem šlo i o to, že přimknutím k západnímu světu se náš šlendrián, pravidla chování či výkonnost institucí začnou měnit a zlepšovat. Že postupně nasákneme západními hodnotami, normami a praktikami. Moc se toho ale nezměnilo. A to nemluvím o neochotě či neschopnosti vysvětlovat složité věci, což mimo jiné vedlo k brexitu a volbě Donalda Trumpa americkým prezidentem. O převaze bezobsažného marketingu, který působí jen na emoce. I Západ se změnil a představa, že před námi stojí ideál, ke kterému směřujeme, už neplatí. Pokud nemáme sílu a přesvědčení sami v sobě, tak z venku nic nenakoupíme.