Když v roce 2009 přišla do Evropy z Ameriky finanční krize, přinesla s sebou vedle řady negativních efektů i jeden pozitivní – výrazné zlevnění elektřiny. Cena jedné megawatthodiny elektrické energie propadla z úrovní kolem dvou tisíc korun na polovinu. To, co z počátku vypadalo jako krátkodobá korekce způsobená ekonomickou recesí, se nakonec protáhlo na více než deset let. Mezi 1000 a 1500 korunami za megawatthodinu oscilovala cena elektřiny až do letošního jara. Teď ale období příznivých cen končí. Elektřina začala zdražovat. Jedna megawatthodina se na burzách opět prodává za více než dva tisíce korun. Podle analytiků odstartoval nový trend, který se jen tak nezastaví.

Drahá ekologie

Hlavní roli v obratu v cenách elektřiny hraje především zdražování emisních povolenek. Ty jsou nástrojem Evropské komise ke snižování produkce skleníkových plynů. Část povolenek dostanou podniky bezplatně, zbytek si mohou koupit na trhu nebo v aukci. To se týká nejen energetických firem, ale i průmyslových podniků.

Jenže právě aukční cena povolenek v posledních měsících strmě roste a pokořuje jedno historické maximum za druhým. Zatímco na začátku letošního roku se po­hybovala kolem 32 eur za tunu emisí, teď je to kolem 55 eur. A začátkem léta atakovala dokonce hranici 60 eur za tunu.

Zdražování povolenek způsobilo začínající ekonomické oživení z koronavirové pandemie, které zvyšuje výrobu, a tedy i spotřebu elektřiny v podnicích. Zásadním způsobem ho ale ovlivňuje i politika Evropské unie a zejména Německa. Evropští politici tlačí na co nejrychlejší odchod energetiky od uhlí, které způsobuje nejvíce emisí skleníkových plynů. Německo navíc příští rok vypne své jaderné elektrárny – to vše vede ke spekulacím na růst cen povolenek.

„Jestli někdo potřebuje cenu povolenky tak vysoko, jako je nyní, jsou to především Němci, protože Německu to umožní tržní odchod od uhelné energetiky směrem k té plynové, která má poloviční emise. Pro ně je to jediná šance,“ vysvětluje energetický analytik J&T Banky Michal Šnobr.

Spalování uhlí v elektrárnách je totiž samo o sobě relativně levné. Jiné zdroje energie, například ty plynové, se vyplatí oproti tomu až při vyšších cenách elektřiny. Pokles cen elektřiny v roce 2009 tak například vedl k tomu, že české energetické firmy ustoupily od plánů na výstavbu do té doby perspektivních paroplynových elektráren (více viz ČEZ oprašuje staré plány…).

Česko má za sebou více než desetiletí relativně levné elektřiny. To už ale končí. Evropská energetická transformace tlačí na přechod k dražším zdrojům energie.

Zdražování emisních povolenek naopak pro uhelné elektrárny a teplárny znamená vyšší náklady, a nutí tak jejich provozovatele, aby od této neekologické výroby energie upustili. Nejde ale jen o ně. Stejně působí i na celý těžký průmysl. A to je pro průmyslové Česko nepříznivá zpráva. Jeho firmy totiž v porovnání s konkurenty ze zemí mimo EU, kteří žádné povolenky nepotřebují, ztrácí konkurenceschopnost.

„Zdražování elektřiny v důsledku růstu ceny povolenek zatěžuje firmu, náklady na energie jsou dnes meziročně dvojnásobné. Snažíme se to promítnout do cen našich výrobků, ale ve vysoce konkurenčním prostředí, v jakém evropské ocelářství musí fungovat, to je možné jen do určité míry,“ popisuje finanční ředitel oceláren Vítkovice Steel Radek Strouhal. Zvyšování cen elektřiny podle něj přispívá ke zdražování nejen výrobků z oceli, ale také třeba stavebních materiálů.

„Podobná situace je i v cementářství nebo chemickém průmyslu,“ potvrzuje Jan Harnych, tajemník expertního týmu pro energetiku Svazu průmyslu a dopravy ČR.

Letoškem zdražování neskončí

Zdražování emisních povolenek se přitom do cen elektřiny ještě plně nepřelilo. Zatím ovlivňuje především ty, kteří nakupují přímo na burze. Spotřebitelé a firmy, jež elektřinu nakupují od distributorů, zatím platí ceny, které se utvářely loni uprostřed koronavirové pandemie. „Dodavatelé energie nakupují elektřinu zpravidla s ročním předstihem. Energie na rok 2021 se nakupovaly v rozhodujícím objemu za velmi příznivé ceny za doby pandemie,“ vysvětluje energetický analytik a jednatel společnosti ENA Jiří Gavor. Největší zdražení tak koneční spotřebitelé pocítí až příští rok.

„Jsem si jistý, že už se začátkem topné sezony značná část energetického trhu bude muset ceny zvýšit. Nebude to o 60 procent, jako se zvedly burzovní ceny. Část objemu elektřiny na rok 2022 stále ještě bude pocházet z lepších časů. Nicméně cena silové složky elektřiny se zvedne o 15 až 25 procent,“ očekává Gavor. Silová elektřina přitom tvoří zhruba třetinu výsledné ceny elektřiny pro spotřebitele. Zbytek celkového účtu jsou regulované položky a poplatky.

Zkušenosti se stavbou jaderných elektráren v zahraničí nejsou dobré. Prodražují se a některé projekty dokonce po utracení mnoha miliard dolarů zkrachovaly.

Byť se může zdát, že v posledním zhruba měsíci se růst cen emisních povolenek zastavil, bylo by chybou předpokládat, že to tak zůstane. Evropská unie si stanovila ambiciózní cíl snížit emise oxidu uhličitého do roku 2030 o 55 procent oproti hodnotám z roku 1990. Tato politika tlačí na dekarbonizaci energetiky a průmyslu, což se odrazí právě ve zdražování emisních povolenek. Podle prognózy agentury Bloomberg by se tak mohly v roce 2030 povolenky prodávat i za více než 100 eur za tunu.

„Před rokem a půl jsme si udělali analýzu, co by to znamenalo, kdyby cena povolenky v roce 2030 byla 50 eur. Vyšlo nám, že velká část podniků by měla problém dlouhodobě financovat takovou cenu povolenky bez zásadní technologické změny výroby,“ upozorňuje Jan Harnych ze Svazu průmyslu a dopravy ČR. Teď se trh v této situaci reálně ocitá. To nutí firmy svou uhlíkovou stopu snížit a především šetřit na elektřině. Jednou z cest je odstřihnout se od energetického trhu a alespoň část elektřiny si vyrobit svépomocí. První takové projekty už ostatně v Česku existují a je jasné, že v dalších letech jich bude přibývat (více viz Firmy šetří elektřinu).

Změny ale čekají především energetický sektor. Česko, jehož elektřina pochází ze 40 procent z uhlí a ze stejného zdroje se vyrábí i většina jeho tepelné energie, čeká největší transformace energetiky za posledních sto let.

Na prahu změny – už přes deset let

Za posledních patnáct let se nezdá, že by se v tuzemské energetice něco zásadním způsobem změnilo. Postupný odchod od uhlí zůstává neoddiskutovatelným faktem. Zároveň je ale pořád právě uhlí dominantním palivem. Oproti tomu politickým diskusím stejně jako před lety vládne tendr na výstavbu nových jaderných reaktorů. Česko ale není dál, než bylo v roce 2014, kdy polostátní energetický podnik ČEZ zrušil výběrové řízení na dodavatele reaktorů pro Temelín. Nyní je ve hře modernizace Dukovan, ovšem i v tomto případě vláda definitivní rozhodnutí stále odkládá. A je dost možné, že stát nakonec žádného dodavatele nevybere a veškeré snahy opět vyjdou naprázdno.

Indicií, které tomu nasvědčují, je více. Tou nejsilnější je, že jaderný blok o výkonu 1200 megawattů, jehož výstavbu vláda v Dukovanech prosazuje, prakticky nemá kdo postavit. Červnové rozhodnutí parlamentu z tendru na výstavbu kvůli bezpečnosti vyřadilo Číňany a Rusy. Jenže právě ruský Rosatom je jednou z mála firem na světě, která má na elektrárnu o potřebném výkonu certifikaci.

„Není šance, aby nám Korejci nebo Francouzi hbitě představili nabídku reaktoru o výkonu 1200 megawattů. Oni ho reálně nemají. Mají ho na papíře bez certifikace, což je dlouhý a obtížný proces a je otázkou, zda kvůli jednomu reaktoru v České republice vůbec projeví náležitou snahu o její doplnění,“ vysvětluje Gavor. O zakázku by se mohl ucházet i někdejší „stavitel“ temelínské elektrárny Westinghouse. Dříve americká, nyní kanadská společnost dlouho patřila k favoritům i na dostavbu Dukovan. Disponuje požadovaným výkonem i certifikáty a má s českým prostředím zkušenosti. Jenže před třemi lety prošla bankrotem. „Obávám se, že Westinghouse ve skutečnosti není vůbec v kondici na to, aby mohl stavět v našem regionu byť jeden jaderný blok,“ míní Šnobr.

Plánovaný termín rozšíření dukovanské elektrárny v roce 2036 tak přestává být reálný. Otázkou ale je, zda je to pro tuzemské spotřebitele vlastně špatná zpráva. Výstavba jaderné elektrárny by totiž zcela jistě vedla ke skokovému zdražení elektřiny. Jeho přesnou výši je vzhledem k nejistým cenám nového bloku, které v českých podmínkách oscilují mezi 160 a 400 miliardami korun, těžké odhadnout. Naznačit ale může propočet, který si udělali Britové pro výstavbu své jaderné elektrárny Hinkley Point. Ten počítal s cenou elektřiny kolem 110 eur za megawatthodinu, tedy zhruba o 30 eur vyšší, než je nyní. Elektrárna se stále staví a i projekt se výrazně prodražuje.

Nová britská jaderná elektrárna má zdražit tamním spotřebitelům elektřinu nejméně na 110 eur za megawatthodinu. To je zhruba o 30 eur víc, než stojí nyní.

„S tím, jak to aktuálně na Hinkley Point vypadá, a při vývoji inflace se zdá, že v okamžiku, kdy by tato elektrárna měla začít vyrábět elektřinu, tak cena pro spotřebitele by mohla být někde mezi 150 a 200 eury za megawatthodinu,“ odhaduje Šnobr. Český trh je navíc menší. Dostavba Dukovan by tak podle něj s cenou elektřiny v českých podmínkách mohla zahýbat ještě více.

Sen o vodíku a malých reaktorech

Česko tak hledá další alternativy, které by pomohly udržet jeho dosavadní soběstačnost při výrobě energie a zároveň nezrychlit růst její ceny. Loňská studie vypracovaná Akademií věd tak například ukázala, že v Česku – zejména na Vysočině a v Jeseníkách – by mohly vyrůst stovky větrných elektráren. Pokrýt by mohly až třetinu tuzemské spotřeby elektřiny.

Problém ale je, že výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů, jako jsou právě větrné elektrárny, je nestabilní. Jsou k nim proto potřeba další zdroje elektřiny, které je možné v případě potřeby rychle zapnout a tím vrtkavost výroby z obnovitelných zdrojů kompenzovat. Z výstupů takzvané Uhelné komise, která analyzovala možnosti dalšího vývoje energetiky v Česku, je zřejmé, že roli stabilizátora energetické soustavy bude muset do budoucna převzít zemní plyn. Tento plán ostatně podporuje i stávající růst cen elektřiny, který zvyšuje rentabilitu výstavby nových elektráren, které by jej spalovaly.

Ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček pak často zmiňuje i další alternativy. Jednou z nich je vy­užití vodíku. S jeho vizí souhlasí i energetická konzultantka EY Martina Hořejšková: „Je to zřejmě jeden z budoucích směrů, jak balancovat výrobu energie z obnovitelných zdrojů. Když větrná nebo fotovoltaická elektrárna vyrábí elektřinu, pro kterou není v té chvíli uplatnění, je možné za pomoci elektrolyzéru vyrobit vodík a ideálně ho v dané lokalitě spotřebovat v nějakém výrobním podniku.“

Jenže technologie zatím nepokročila natolik, aby bylo možné tuto symbiózu ihned efektivně zprovoznit. A stejně futuristické se zatím zdají být i další plány často zmiňované zástupci vlády. Jde například o malé modulární jaderné reaktory, které by mohly vyrůst například v Moravskoslezském kraji u Blahutovic, tedy v lokalitě, kterou vládní energetická koncepce a stavební uzávěry léta chrání pro novou jadernou výstavbu. Výroba reaktorů o výkonu v desítkách či nízkých stovkách megawattů se už analyzuje například v Americe, problémem je ale jejich cena. „Toto se může podařit až v okamžiku, kdy se tyto zdroje budou vyrábět, jako když Baťa dělal cvičky. To znamená malý reaktor bude modulární a bude se vyrábět v zásadě sériově,“ upozorňuje analytik Šnobr.

Energetici však nepochybují o tom, že k tomu vývoj jednou dospěje. Nebude to ale hned. Optimistické scé­náře počítají s prvními instalacemi tohoto typu kolem roku 2035.

Navzdory velkým ambicím a politickým proklamacím se tak ukazuje, že Česko mnoho alternativ, čím v energetice nahradit končící uhlí, aktuálně nemá. To ostatně naznačují i plány na přípravu nové Státní energetické koncepce, na níž se má začít pracovat příští rok. „Budoucí role zemního plynu bude jednou z důležitých oblastí, které bude muset aktualizovaná Státní energetická koncepce vyjasnit,“ uvádí Marek Vošahlík z ministerstva průmyslu a obchodu. I přechod tuzemské energetiky od uhlí na plyn ale bude znamenat, že na příznivé úrovně posledních deseti let se cena elektřiny už nevrátí.