Jakmile se rozezní siréna sanitního vozu, je tým urgentního příjmu okamžitě v pohotovosti − za pár vteřin se otevřou dveře a sanitka přiveze člověka, kterého srazilo auto. Je v kritickém stavu a potřebuje operaci, která by mu zachránila život. Takové scénáře se v nemocnicích odehrávají denně a člověk nesmí selhat. Tady jsme však na místě, kde lze ještě "udělat chybu" a vzít si z toho to nejlepší − ponaučení. Simulační centrum Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně neboli SIMU MED je vybavené i strukturované podobně jako nemocnice − jeho součástí jsou operační sály, jednotky intenzivní péče i střešní heliport. Jak uvedla ředitelka projektu Jitka Blažková, celková investice vyšla bezmála na miliardu korun, na financování se spolupodílely brněnská univerzita a státní rozpočet, z 85 procent jej pak podpořila dotace Evropské unie.
Studenti medicíny zde díky špičkovým simulačním technologiím mohou na vlastní kůži zažít situace, ve kterých by se reálně ocitli až v rámci samotné klinické praxe. Simulace se zde v odpovídající míře stala přímou součástí jednotlivých vyučovaných předmětů. "Neměníme obsah studia, ten je daný legislativou. Zásadně však měníme formu výuky. Díky simulacím půjdou studenti po ukončení studia do praxe připravenější. A s připraveným člověkem se vždy mnohem lépe pracuje," říká Petr Štourač, ředitel simulačního centra a přednosta Kliniky dětské anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Brno. Spolu s ním se nacházíme v jednom z výukových operačních sálů. Na stole leží figurína a stav "pacienta" je podle přístrojů zatím stabilizovaný. To se však za chvíli změní a bude bojovat o život.
Všechno je o spolupráci
Tématu simulované medicíny se profesor Štourač věnuje dlouhodobě. Myšlenka vybudovat v Česku simulační zařízení s takzvanou vysokou mírou věrnosti přišla v roce 2014. "Od vedení lékařské fakulty jsme dostali zadání postavit nejlepší centrum simulační medicíny na světě," pokračuje s tím, že jakkoliv to může znít vágně, nápadu se s kolegy ujal a pro inspiraci navštívil již existující centra v Dubaji, Basileji, Londýně, Mnichově, Polsku na Slovensku, v Americe a ještě dál.
Neměníme obsah studia, měníme jeho formu. Simulace medika mnohem lépe připraví na skutečnou klinickou praxi.
"Vycházeli jsme z toho, že se nacházíme v Bohunicích, což je po akademické a medicínské stránce dynamicky se rozvíjející čtvrť," odkazuje Štourač na zdejší univerzitní kampus, v jehož areálu se nachází lékařská a přírodovědecká fakulta, fakulta sportovních studií a rovněž Fakultní nemocnice Brno, která je jednou ze tří největších v Česku. Jakousi vstupní branou do areálu se stalo právě nové simulační centrum, které stavbou překlenulo příjezdovou silnici. Pětipatrovou budovou futuristického vzezření prochází lůžkový výtah přizpůsobený pro potřebu přepravy pacientů, v tomto případě věrohodných figurín, které umí dýchat, plakat, slintat i simulovat křeče.
Právě transport osob považuje Petr Štourač za klíčový bod v krizových situacích. "Ačkoliv přemístění z bodu A do bodu B může vypadat banálně, ve skutečnosti může manipulace s pacientem rozhodovat o záchraně jeho života. Je potřeba správná a efektivní spolupráce přítomného týmu lékařů." Výuka v simulačním centru se soustřeďuje nejvíce především na rozvoj komunikace v týmu v procesu rozhodování.
Ztrácíme ho!
Komunikace a spolupráce jsou alfou a omegou i v krizových situacích na operačním sále. Když se ozve alarm, křivky na monitorech začnou zběsile kmitat, dojde k poklesu životních funkcí, či dokonce srdeční zástavě, je potřeba systematicky jednat. Dílčí reakce pacienta udává velín − jakési srdce veškeré simulace na operačních sálech a jednotce intenzivní péče, odkud se skrz počítače figuríny ovládají.
"Operační sál překvapivě neslouží k nácviku dílčích operací, ale rozvoji týmové spolupráce například při anesteziologických postupech, zajištění dýchacích cest, punkci pneumothoraxu a podobně. Ve většině případů totiž zabíjí panika. Je proto potřeba se zkoordinovat, pojmenovat problémy a třeba i nevědomost," vysvětluje profesor Štourač ve chvíli, kdy na tom pacient před námi očividně přestává být dobře − prudce otevře oči, začne chrčet a mít prudké křeče.
Ztrácíme ho a je potřeba provést resuscitaci. Během výuky by pacienta obklopoval ideálně čtyřčlenný tým mediků, který by už tušil, co má dělat. V tu chvíli je však na místě redaktorka a fotograf, kteří s vypětím všech sil zkouší masáž srdce, defibrilace se následně ujímá zdravotník Jan Dvořáček, který v centru působí jako technik. K dispozici má skutečný defibrilátor, jenž se běžně používá v nemocnicích a neodborná manipulace s ním by mohla způsobit zranění. I taková simulace je proto pro studenty velmi přínosná.
Virtuální pitva
Zákrok je úspěšný a pacienta se k úlevě všech přítomných podaří opět stabilizovat. Je to sice "jen" figurína, situace však působí velmi skutečně. Autenticitu ostatně potvrzuje i Petr Štourač a fakt, že "to není doopravdy", se podle něj do výuky prakticky vůbec nepromítá. "Přestože student ví, že se jedná pouze o figurínu a situace není skutečná, přistupuje k ní jako k realitě. Opravdu se do toho ponoří, i když před chvílí třeba ještě přemýšlel, jak oslní spolužačku."
Ve většině případů pacienta zabije panika. Proto se simulační centrum soustřeďuje na rozvoj komunikace a spolupráce v týmu.
Další zastávkou v putování napříč replikou nemocnice je porodní sál včetně novorozeneckého lůžka. Tady se rovněž na figurínách nacvičují situace jako dítě uvízlé v porodních cestách či obrácená poloha dítěte, což nemusí být zajímavé jen pro budoucí gynekology, ale také pro zdravotní sestry a porodní asistentky. Ve vedlejší místnosti se studenti učí například manipulovat s pacienty připoutanými na lůžko.
"Simulační medicína je poměrně mladý obor. Prvopočátky bychom ve světě našli přibližně před třiceti lety, rozhodně však v té době neexistovala simulační centra ani specializovaná pracoviště," říká Jan Dvořáček, který se ve zdravotnictví pohybuje dvanáct let. Velký pokrok simulační medicíny připisuje především rozvoji technologií, které ji umožňují, a otevírá přitom dveře do pitevny. Výukové místnosti dominuje virtuální pitevní stůl, kde si mohou studenti promítnout celkem čtyři lidské typy a zkoumat jejich útroby.
Za dalšími dveřmi se skrývá simulátor laparoskopických operací, my si vyzkoušíme jeden z nejběžnějších zákroků, kterým je odstranění apendixu neboli "slepého střeva". Studenti si přitom nacvičují práci s operačními nástroji a synchronizaci rukou. Protože každý student má v simulátoru svou složku a profil, kam se ukládají výsledky, může sledovat svůj progres. Na tom je založený i princip efektivního zkoušení − nezáleží na případných sympatiích, ale je jasně vidět, zda student při zákroku uspěl, či nikoliv.
Ještě nejedeme naplno
Školicí kapacita brněnského centra je podle profesora Štourače obrovská − jen za uplynulý semestr jím prošlo 1500 studentů, což je víc, než je na některých lékařských fakultách studentů v celém programu všeobecného lékařství. "A to ještě nejedeme na sto procent, teprve jsme začali," říká.
Primárním účelem simulačního centra je pregraduální vzdělávání, následně postgraduální vzdělávání odborné veřejnosti a určitou úlohu by mohlo mít i pro potřeby laiků v případě volné kapacity.
Přestože je centrum SIMU MED postaveno jako replika nemocnice, k tomuto účelu jej nelze využít. Nemá totiž potřebné akreditace, sklad léčiv ani například k operacím potřebné medicinální plyny. "Na podmínky polní nemocnice bychom se adaptovat dokázali, problém by ale nastal v provozní investici − byla by tak vysoká, až by byla nesmyslná," přemítá Petr Štourač s ohledem na současnou pandemickou situaci, kdy se diskutuje otázka nedostatečné kapacity stávajících nemocnic a zdravotnických zařízení.
Je však jasné, že brněnské simulační centrum je nyní v rámci České republiky jediné svého druhu a s tím také pracuje. "Absolvent, který simulační výukou projde, získá řadu benefitů, v neposlední řadě na trhu práce − bude například přesně vědět, že umí provést apendektomii na 90 procent, a patří tak k nejlepším," říká ředitel simulačního centra. Ekonomický potenciál v simulacích zase vidí Jan Dvořáček, podle kterého je sice investice do simulační medicíny obrovská, ve finále však dokáže snížit náklady reálné klinické praxe.