Týdeník Ekonom uveřejnil ve svém 5. letošním čísle rozsáhlý článek Josefa Pravce s názvem Před 30 lety začala privatizace, která přes mnohé výhrady dopadla lépe než u sousedů.

Je třeba pochválit, že Ekonom připomíná klíčové události naší moderní historie, které formovaly náš dnešek. Je to potřebné o to více, že již uplynula dostatečná doba k tomu, abychom se je mohli pokusit objektivně hodnotit. Dosavadní diskuse o nich byla totiž příliš poznamenána aktuální politikou, politickými a osobními sympatiemi a nenávistmi. Z tohoto pohledu je třeba článek Josefa Pravce ocenit, protože se o objektivní hodnocení snaží a jeho text obsahuje přesvědčivá mezinárodní srovnání.

Přesto si však dovolím jako pamětník a účastník řady událostí a jednání spojených s touto problematikou několik poznámek a upřesnění. Časový odstup v přístupu k tématu totiž není pouze pozitivem, ale má často za následek neznalost nebo nepochopení některých důležitých souvislostí. Na několik z nich bych chtěl ve své reakci na článek upozornit a pokusit se je korigovat.

Článek vytváří dojem, že původním záměrem reformátorů byla za každou cenu všezahrnující masová kuponová privatizace a že kvůli tomu "odmítli rozsáhlé restituce". Nakonec prý ale "přišly kompromisy. Vedle kuponové metody došlo na bezúplatné převody na obce a přímé prodeje firem".

Takto však privatizační proces neprobíhal. Dnes si málokdo uvědomuje obří, bezprecedentní rozsah úkolu privatizovat celou zcela postátněnou ekonomiku. Standardní učebnicové metody a postupy nestačily. Nikdo nikdy nikde na světě podobný problém neřešil. Proto česká privatizace probíhala všemi dostupnými metodami, včetně netradičních, což byla právě kuponová privatizace. Masově byla využita proto, že umožnila rychle odstátnit majetek a ukončit předprivatizační agonii podniků. O "lidový kapitalismus" nikomu nešlo. Výhodou této metody bylo, že umožňovala rozsáhlou participaci občanů. To bylo považováno vůči veřejnosti za spravedlivé a navíc důležité pro získání široké veřejné podpory nezbytné pro úspěch transformace.

Přímé prodeje domácím či zahraničním zájemcům nebyly proto žádným kompromisem, ale od počátku častou a preferovanou metodou privatizace tam, kde to bylo možné. Fakticky probíhala česká privatizace jako kombinace všech použitelných metod, v nichž kuponová privatizace se sice týkala největšího objemu majetku a byla svou inovativností nejviditelnější, ale nebyl to žádný primární záměr.

Pokud jde o restituce, je třeba zdůraznit, že je nikdo neodmítl, ale právě naopak. U nás proběhly ve srovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi včetně bývalé NDR v daleko největším rozsahu, jinde nepředstavitelném. Představa, že by při jakékoliv politické konstelaci bylo možné restituovat domény německé šlechty zkonfiskované po druhé světové válce jako reálné alternativy proběhnuvšího privatizačního procesu, je politická i ekonomická chiméra. Stejně tak bylo od počátku jasné, že nelze všechny podniky odevzdat zahraničnímu kapitálu a přeměnit se na společnost námezdních zaměstnanců. Naopak, dnes jasně vidíme, jak nám silný domácí kapitál stále chybí, že není vůbec jedno, kam plynou a kde se utrácejí zisky a dividendy.

A nakonec považuji za potřebné zdůraznit, že celý proces naší privatizace probíhal v chaotické realitě znovuobnovené politické demokracie, že to nebyl laboratorní experiment v oboru aplikované ekonomie. Proběhl jako výsledek střetů nejrůznějších politických a ekonomických zájmů, a nikoliv na povel všemocného vládce. Složitosti probojování každého reformního kroku si dnes uvědomuje pouze málokdo. Ekonomické výsledky naší země byly a jsou úspěšné proto, že to byli především občané, kteří vzali příležitosti, které před nimi naše transformace otevřela, za své a dokázali je využít. Hovořit o nich s přezíráním jako o "kuponové společnosti" neodpovědných lehkoživů, jak zmiňuje názory jistých samozvaných elitářů ve svém článku J. Pravec, považuji proto za hloupou urážku nás všech.

Související