Díky moru mohli lidé začít vydělávat i zahálet, říká historik Jakub Rákosník

Dnešní zkušenost s koronavirem zvyšuje naši citlivost ke vnímání souvislostí mezi epide­miemi a ekonomikou. Uplynulo teprve pár týdnů od vyhlášení karantény a už nyní si můžeme být jisti, že negativní hospodářské důsledky budou rozsáhlé a patrně nikoliv jen krátkodobé. Některé epidemie mohou být tak rozsáhlé, že zcela promění existující hospodářský systém, byť třeba ve velmi dlouhé časové perspektivě. Část historiků proto takto zkouší nahlížet na takzvanou černou smrt, která zachvátila Evropu v polovině 14. století. Možná právě v tomto okamžiku, kdesi v mlhavém dávnověku kolem roku 1350, totiž můžeme hledat počátek moderní růstové ekonomiky. Je pravděpodobné, že právě díky této bezprecedentní humanitární katastrofě došlo k přesměrování evropské vývojové trajektorie pryč od malthusiánské ekonomiky, v níž každý hospodářský růst vyústil nakonec do stagnace a přelidnění.

Počátek "velké divergence"

Dodnes zůstává spornou a nesnadno zodpověditelnou otázkou, co stálo u ekonomického vzestupu Evropy, proč se tato doslovná periferie středověkého světa nakonec stala kolébkou industriální civilizace modernity. Rychlejší růst evropské ekonomiky v porovnání s hospodářstvím ostatních civilizačních okruhů, k němuž došlo během raného novověku, se již pokoušel vysvětlit nespočet historiků a ekonomů mnoha generací, aniž by se dosáhlo konsenzu. Vysvětlení se rozprostírají od role environmentálních faktorů přes náboženství, vojenství, politickou fragmentaci až po kolonialismus či otrokářství. Někteří autoři si − na první pohled poněkud překvapivě − při hledání odpovědi všímají i takových faktorů, jako je struktura rodiny či choroby.

Naše povědomí o nejhrozivější epidemii, která postihla civilizaci Západu, není příliš hluboké snad proto, že vzhledem ke své relativní izolaci od zahraničního obchodu byly v letech 1347 až 1352 rozsáhlé oblasti střední Evropy − včetně českých zemí − dotčeny morem relativně málo. Pravé morové hrůzy měly do české kotliny dorazit teprve po roce 1380. Spoléháme jen na rámcové odhady historiků, avšak i ty nejuměřenější udávají fantastická čísla. Můžeme předpokládat, že úbytek obyvatel se pohyboval mezi 15 a 25 miliony. To znamená, že Evropa ztratila přinejmenším třetinu populace zhruba během pěti let.

Černá smrt a zlepšení životní úrovně

Takový masivní úbytek obyvatelstva nemohl zůstat bez vlivu na hospodářský život. Některé profese zažily okamžitý boom a ceny jejich služeb raketově rostly. Notáři nezvládali psát pořízení pro případ smrti, domácí služebníci se stávali nedostatkovým zbožím a co teprve nalézt šikovného hrobníka, ochotného vykopat hrob za rozumnou cenu. Celkový úbytek pracovních sil vedl k logickému důsledku v podobě růstu reálných mezd ve městech a na straně rolníků k možnosti vyjednat si lepší podmínky nájmu pozemků.

Část populace zjistila, že už nemusí tolik pracovat, a věnovala se raději zahálce. Právě ve 14. století začal rozmach protituláckého zákonodárství.

Pro šlechtické vlastníky pozemků to nebyla vítaná si­tuace. Výnosy z pozemkové renty jim klesaly, a proto také vidíme chudnutí drobné šlechty a zvýšenou snahu jejich příslušníků nalézt si obživu jako žoldnéři či prostřednictvím nějaké útulné církevní prebendy. Část pozemkových vlastníků však shledala, že je výhodnější začít podnikat ve vlastní režii pro trh než půdu pronajímat rolníkům, jak bylo do té doby zvykem. Proto v Anglii jsme svědky prudkého rozmachu chovu ovcí, které v následujících staletích bude pokračovat v rámci procesu takzvaného ohrazování, rozsáhlé privatizace půdy za účelem jejich chovu. Význam ohrazování pro kolébku průmyslové civilizace si dobře uvědomovali už národohospodáři 19. století.

Odhaduje se, že námezdně pracujícím se reálné mzdy během krátké doby zdvojnásobily. Část populace zjistila, že už nemusí tolik pracovat jako dříve, a věnovala se raději zahálce. Není náhodou, že právě do druhé poloviny 14. století spadá první rozmach protituláckého zákonodárství, reagujícího na nepracující chudinu represí. Další část si však uvědomila, že "čas jsou peníze". Vyšší reálné mzdy znamenaly možnost dosažení vyšší, dříve nedosažitelné kvality života. Proto historikové jako Kenneth Pomeranz hovoří o obratu k více materialistickému životnímu způsobu či Jan de Vries o revoluci přičinlivosti. Být pracovitý se začalo vyplácet. Vyšší poptávka vedla k vyšším nárokům.

Příchod "malé divergence"

Uvedené důsledky černé smrti se neprojevovaly ve všech koutech Evropy stejně. Výše uvedené platilo především pro oblasti evropského severozápadu a rozvinuté části severní Itálie. Pro východní Evropu bývají s černou smrtí spojovány spíše předpoklady vzniku takzvaného druhého nevolnictví, typického pro následující staletí.

Rychlý demografický propad vedl k tomu, že reálné mzdy vzrostly rychle a na dlouhou dobu, protože takový úbytek populace se podařilo zacelit teprve v horizontu zhruba dvou staletí. Přesto se pak dějiny nevrátily zpět. V Evropě 16. století již byla patrná regionální diferenciace, známá jako "malá divergence". Zatímco severozápad si relativně vyšší reálné mzdy uchoval, v ostatní oblasti Evropy se vrátily do původního stavu. A právě nizozemské a anglické oblasti právem považujeme za kolébku moderní tržní ekonomiky.