Zoufalé situace plodí zoufalé úvahy. Takové, které byly ještě před pár týdny nemyslitelné. Koho by tehdy napadlo, že se evropským zemím, jejichž obyvatelstvo teď kosí koronavirus po stovkách životů denně, mohou ještě hodit donedávna odmítané davy migrantů? Už teď se celosvětový počet obětí blíží množství uprchlíků v táboře Moria, největším na řeckém ostrově Lesbos. A bude hůř. Až pandemie pomine, může vylidněná Evropa jednoduše otevřít své jihovýchodní brány a nechat se zaplavit novou pracovní silou, jako to po válce udělalo západní Německo s Turky. Kéž i proto má Česko obětí co nejméně, kdyby k nám náhodou nikdo nechtěl.

Naštěstí zoufalé úvahy v zoufalých situacích končívají často úlekem z cynismu, a tedy katarzí. Jak se mezi tisícovkami zemřelých a nakažených v Itálii, ve Španělsku a jinde začínají objevovat konkrétní známé tváře, tím spíš světu dochází, že jenom tahle ztráta je ta hlavní a nenahraditelná. Až pandemie skončí, ekonomiku i výrobu půjde znovu nastartovat. Peníze se půjčí, vytisknou, vymění. Ale nahradit lidi, kus za kus jako šroubky ve stroji? Třeba teď tutéž individuální nenahraditelnost a důstojnost přiznáme i zbědovaným uprchlíkům, toužícím po snesitelnějším životě v přeplněných řeckých táborech. Pokud současnou epidemii přežijí.

Ještě zoufalejší úvahu vzbudilo řádění koronaviru v Americe. Stoupl tam zájem lidí o nákup zbraní a střeliva ze strachu, že vypuknou nepokoje a rabování. Možná pod dojmem z historie, kdy v podobných situacích přežívali ti zdatnější podle hesla "urvi, co můžeš".

Možná ale také po vyhodnocení vývoje v Evropě, kde si jednotlivé země nemilosrdně zabírají zdravotnický proviant podle práva silnějšího. I taková eskalace hrozeb a obav však obvykle dopadá pozitivně: obyčejnou radostí z pouhého přežití a uklidnění poměrů, když celé martyrium skončí.

Koronavirová pohroma totiž nese kromě smrti, neštěstí a zmaru také jeden užitek. Jako válka nebo živelní katastrofa umí lidem − přinejmenším aspoň generaci přímých pamětníků − důrazně připomenout, co je podstatné a co nepodstatné.

Stovky připravených rakví v italském Bergamu ze dne na den uťaly salonní debaty o oteplování planety a uhlíkové stopě, protože rozhostily strach, jestli vůbec zbude nějaká stopa po každém jednom z nás.

Slyšel někdo v posledních týdnech výtky Grety Thunbergové? Pokud ne, neznamená to, že by se klimatické poměry na zeměkouli uzdravily, ale že holt strach z nákazy je aktuálnější a děsivější. Také nekonečné debaty o rozpočtových schodcích jsou u ledu a ukázalo se, že tváří v tvář nemoci a smrti není 100 miliard korun, eur ani dolarů žádná míra.

Kvůli nouzovému stavu a karanténě jsou dnes Češi a obyvatelé řady jiných zemí navíc dobrovolně zavřeni nejen uvnitř státních hranic, ale i obýváků. Svým způsobem to můžeme vzít jako nečekaný bonus k loňským oslavám třicátého výročí listopadu '89.

Na vlastní kůži znovu zakoušíme, jak moc může člověku v dnešní bryndě scházet svoboda. Svoboda pohybu, svoboda cestování do zahraničí i svoboda projevu (pokud nám rouška překáží jako roubík nebo maska).

A jak v domácí "samovazbě" a "ponorce" oceňujeme především kontakty s přáteli, solidaritu lidí v okolí a každou naději na dobrý konec. Ruku na srdce: ani dnes s tím nelze srovnávat absenci víkendového nakupování v obchodních centrech či zábavy.

Až koronavirová pandemie skončí, bude zajímavé pozorovat, co tento celospolečenský návrat do pospolitého bodu nula udělá s volebními preferencemi. Zatím byla důsledkem každého českého generačního dotyku se smrtí a s ohrožením života − ať to byly války, okupace nebo revoluce − zvýšena sociální citlivost a negace předchozího systému. À propos, všimli jste si, jak premiér Andrej Babiš náhle zařadil do svého slovníku pojem "normalizovat" čili vrátit do původního stavu, přestože musí vědět, že zrovna z jeho úst zní podivně?

Související