Vláda se nesmí bát utrácet, nastal čas lidem odpustit dluhy, říká ekonom Pertold

Epidemie koronaviru zmrazila českou ekonomiku. Aby se z tohoto šoku otřepala, bude zapotřebí velkých vládních útrat. Jak říká Filip Pertold, výzkumný pracovník think-tanku IDEA při CERGE-EI, hlavním cílem vlády teď musí být zachování pracovních míst. "Lidem se musí dát pocit jistoty, že nebudou v nejbližších měsících padat do exekucí a do chudoby. Kdyby se tak stalo, tak až se za nějakou dobu otevřou obchody a firmy v mezičase zkrachují, lidé nebudou mít za co nakupovat a nebudou dodavatelé ani prodávající," vysvětluje. Stát musí také podat pomocnou ruku firmám a podnikatelům. Jak Pertold zdůrazňuje, tato pomoc musí být hlavně rychlá a administrativně co nejméně náročná.

Jak unikátní je vlastně současná situace z ekonomického hlediska?

Naprosto unikátní, protože vláda nám de facto nařizuje, abychom se zastavili a nic nedělali. Unikátní je to i proto, že šok přichází do ekonomiky zvnějšku, nejde o problém nějakého ekonomického sektoru, tak jako za poslední velké finanční krize. Dalo by se to snad připodobnit k přírodní katastrofě, kdy divoká povodeň strhne most. Jste odříznutí na jednom břehu a nemůžete dělat nic. V takovém případě je ale nezbytné, aby vlastník, obvykle stát, ten most postavil znovu. A protože současná karanténa je nařízená vládou, myslím, že by právě vláda měla hrát významnou roli v záchraně ekonomiky, a určitě nebude stačit jen tu karanténu zrušit, až pominou zdravotní rizika.

Co by tedy měla dělat?

Jednoznačným a prvotním cílem je zachovat pracovní místa, aby lidé nedostávali hromadné výpovědi. Lidem se musí dát pocit jistoty, že nebudou v nejbližších měsících padat do exekucí a do chudoby. Viděl jsem zprávy ze Španělska, kde se rozdávají ve firmách dočasné výpovědi, to je samozřejmě špatně. Vlády se musí snažit, aby se pracovněprávní vztahy nezpřetrhaly. Kdyby se tak stalo, tak až se za nějakou dobu otevřou obchody a firmy v mezičase zkrachují, lidé nebudou mít za co nakupovat a nebudou dodavatelé ani prodávající. Z tohoto pohledu dávají velký smysl nějaké vládní dotace na mzdy, ale problémem může být administrativní náročnost a selektivita. Vhodnější může být okamžité odložení plateb pojistného pro zaměstnavatele. Otázkou je, jak pomoci třeba malým živnostníkům, které tahle situace položí. V Česku je takových lidí několik set tisíc, ošetřovné ve výši 14 tisíc měsíčně pro ně podle mne stačit nebude. Je potřeba aktivovat dávky okamžité pomoci pro lidi v hmotné nouzi, aby měli na nájem. Zvláště když mají děti. Jinak si ale nemyslím, že politici budou mít malou vůli poslat podnikatelům a firmám dostatečné množství peněz. Toho bych se nebál. Spíše se bojím, aby vládní pomoc nebyla pro podnikatele administrativním infernem. Aby podmínky čerpání nebyly tak komplikované, že tři čtvrtiny zaměstnavatelů a živnostníků na pomoc nedosáhnou. Pomoc musí být rychlá, protože lidé musí platit nájmy a úvěry, nesmí to trvat měsíce. A bojím se, že na takovýhle styl jednání nejsou české úřady moc připravené.

Všichni tak nějak doufáme, že současný stav bude trvat jen pár týdnů. Jenže studie naznačují, že se epidemie mohou vracet.

Co mohou udělat vlády v dlouhodobějším horizontu, aby se ekonomika z epidemie koronaviru otřepala?

Nesmí se bát utrácet. Ale je otázkou, za co vlastně mohou utrácet. Jasně, můžeme stavět dálnice, to nás ale samo o sobě nezachrání. Stát by určitě neměl propouštět, měl by podporovat lokální služby, protože tu bude spousta lidí, pro které bude problém se sebrat a odcestovat někam za prací. To platí třeba pro maminky s malými dětmi. Jestli ale tahle krize dlouhodobě tvrdě zasáhne mezinárodní obchod a zprostředkovaně pak zpracovatelský průmysl, který je na něm závislý, tak toho vláda kromě poskytování úvěrů udělat mnoho nemůže. Proto pro nás bude naprosto klíčové, jak bude vypadat mezinárodní spolupráce vlád. Jestli a jak se dohodnou státy v rámci Evropské unie na tom, jak koordinovaně reagovat na ekonomický propad.

O krizích se často říká, že jsou prospěšné, protože pročistí trh, platí to i o této krizi?

Podle mě ne. Když musíme všichni sedět doma, tak to nemusí vyčistit trh od špatných firem. Poškodí to i ty firmy dobré. Bojím se jedné věci, všichni se tak nějak utěšujeme a doufáme, že současný stav bude trvat jen pár týdnů. Jenže epidemiologické studie naznačují, že se epidemie koronaviru mohou vracet. V létě se situace může uklidnit, co s námi ale udělá, když se na podzim bude situace opakovat? Jak se to promítne do očekávání lidí ohledně ekonomické budoucnosti? Z toho mám trochu strach. Stejně tak mě jako ekonoma děsí, že Evropa se není schopna dohodnout na jednom režimu boje proti téhle epidemii. Nedovedu si představit, jak bude fungovat mezinárodní obchod, když se Nizozemsko rozhodne, že promoří koronavirem populaci, aby získala kolektivní imunitu, Bavorsko přikročí k separaci části obyvatelstva a Česko k totální karanténě. Kdy se pak otevřou hranice? I kdyby nakrásně byla v Česku nařízená karanténa úspěšná, stejně se musí nechat zavřené hranice, protože by sem jinak mohli proudit ze zahraničí nakažení lidé. Tento nesynchronní přístup Evropy k epidemii se projeví i v ekonomice.

Nepomohlo by, kdyby vláda lidem v exekuci odpustila jejich dluhy?

Mělo se k tomu podle mě přikročit už dávno a nyní je rozhodně dobrá příležitost takový krok udělat. Nic se nezkazí, když se lidem odpustí dluhy, které vznikly v době, kdy na trhu s půjčkami panoval v Česku Divoký západ.

Bude nás v této situaci mrzet, že Česko v uplynulých dobách růstu šetřilo méně, než mohlo?

Myslím, že taková diskuse je v současnosti úplně zbytečná. Dělali jsme to, co jsme dělali, a v porovnání s jinými státy to rozhodně nebyly tak strašné věci. Samozřejmě se mohlo šetřit víc a utrácet méně za nesmysly. I tak je ale dluh Česka vůči HDP nějakých 29 procent, to není vůbec zlé. Kdybychom se teď rozhodli, že nebudeme chtít vydávat peníze na záchranu pracovních míst, abychom nezvýšili státní zadlužení, skončíme nakonec s ještě větším dluhem, protože se ekonomika zasekne. Musíme se na tyhle výdaje dívat jako na investici, která se nám vrátí tím, že ekonomika bude v budoucnosti šlapat.