Demokratická opozice má rok na restart. Musí se přestat soustředit na Babiše a ukázat vlastní vizi

Po dvouleté šňůře proher by sněmovní demokratická opozice měla přestat ztrácet čas bojem s momentálně silnějším soupeřem Andrejem Babišem a jeho sněmovní většinou ANO, KSČM a SPD v alternaci s ČSSD. Občanští demokraté, topkaři, starostové i lidovci udělají líp, když se v roce 2020 − na prahu voleb 2021 − budou věnovat co nejvíc sami sobě a vzájemné spolupráci.

Klidně ať jejich poslanci ve sněmovně dál obstruují. Ale vedle toho by už v příštích měsících měli opoziční předáci budovat novou kvalitu. Právě k tomu dotyčné partaje vyzval 16. listopadu na pražské Letné před 250 tisíci demonstranty šéf spolku Milion chvilek pro demokracii Mikuláš Minář. "Otevřete se lidem. Řekněte jasně, koho hledáte a jací lidé se k vám mají hlásit," vybídl je lídr protibabišovských protestů. Také zdůraznil, ať do roka přijdou se srozumitelnou vizí. A hlavně ať vyřeší problém oslabených voličských hlasů z důvodů roztříštěnosti.

Čím více se teď o společném postupu mezi politiky mluví, tím menší je pravděpodobnost reálného spojenectví.

Stačí impulz z Letné?

Takže spojit se, nabrat členy a ještě vy­myslet superprogram? Dát to Minář za úkol autoritářským stratégům, jako jsou Andrej Babiš nebo Miloš Zeman, asi by se dočkal hlášení "splněno" už dřív než za rok. Česká pravicová a centristická scéna je však jako počasí: už čtvrt století se samovolně přeskupuje a rozpadá a všechny integrační pokusy dopadají bídně. Shora ani zdola to dosud neměl kdo udělat. Může sólistickou politikou nesourodých stran pohnout apel z Letné?

"Dostatečně silný impulz to není," neskrývá skepsi politolog Josef Mlejnek z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. "Dva roky do voleb se zmíněné strany budou stále spíš snažit o to, aby získaly samostatně více voličů. Může se jim to hodit i v případném vyjednávání o koalici, když se budou moci vykázat vyššími preferencemi v průzkumech," tipuje pro týdeník Ekonom.

Politici ODS, KDU-ČSL, TOP 09 i STAN reagovali na Minářovu výzvu pozitivně. Podpořili nutnost spolupráce, dokonce tvrdí, že v reakci na Letnou se jim už hlásí noví členové. Přesto ani politolog Michal Pink z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně v účinek výzvy moc nevěří. "Pokud by to mysleli vážně, už nyní budou postupovat společně a připraví voličům společné koalice pro krajské volby 2020. Navíc si myslím, že čím více se teď o společném postupu mluví, tím menší je pravděpodobnost reálného spojenectví," podotýká.

Pro ODS je nyní lepší sázka na to, že TOP 09 zůstane pod pětiprocentní laťkou a ona pak přebere zbytek jejích voličů.

Milion chvilek totiž postavil demokratickou opozici do prekérní situace. K logickým požadavkům Letné se musí stavět vstřícně, nesmí ale zavdat příčinu k posměškům, že ochotně plní zadání zvenčí. Což může skončit blafováním a předstíráním aktivit.

Příliš riskantní koalice

Historií je ověřeno, že při skutečně existenčním ohrožení umějí partaje obětovat svou suverenitu ve prospěch celku. Třeba po Mnichovu v roce 1938 se během několika týdnů podařilo spontánně vyřešit problém stranické roztříštěnosti, s nímž si předtím první republika dvacet let nevěděla rady: vznikly dva tábory, pravicový a levicový. Nad hlavami dnešní demokratické opozice však žádný Damoklův meč − zaplať pánbůh − nevisí. Naopak zůstává ve hře dost objektivních důvodů, které budou i v příštím roce stranám v postupné integraci spíš bránit.

Od dob opoziční smlouvy jsou například zvýhodněny ziskem většího počtu mandátu ve volbách velké partaje. Menší strany však za tím účelem sestavovat předvolební koalice jen tak nemohou, protože se jim pětiprocentní práh pro vstup do sněmovny násobí počtem partají v příslušné koalici. "Letenští" voliči by asi nejvíc uvítali předvolební konglomerát ODS, TOP 09, STAN a KDU-ČSL, to by však jeho předáci museli vedle značných ideových výhrad vůči partnerům udržet na uzdě i nervy, jestli mají šanci přeskočit společně 20 procent. Následky, kdyby se vabank nepovedl, by byly z jejich pohledu nedozírné. Riziko, že nezíská potřebných 10 procent, potopilo už v roce 2017 chystanou předvolební koalici lidovců se starosty.

Na změnu zákona znevýhodňujícího koalice nemá ovšem demokratická opozice dost hlasů. Jedinou možností tak je, že navyšování prahu zruší Ústavní soud (ovšem příslušný návrh podali lidovci teprve nedávno). A když ne? Menší strany mohou spojit síly dvěma krkolomnějšími způsoby. Buď založí novou, byť i jen provizorně zastřešující partaj. Anebo jedna z nich poskytne ostatním místo na svých kandidátkách, a bude tak kandidovat "s podporou" − jako kdysi TOP 09 kandidovala s podporou Starostů a nezávislých. V obou případech však dané strany prozrazují voličům, že si nevěří. A boj o přední místa kandidátek obvykle dělá zlou krev.

Kandidátka na půdorysu vlády

Za těchto okolností je spojování opozice velkým rébusem. Odhodlají se všechny čtyři strany jít do příštích voleb pod novou značkou? Nebo se dokážou podělit o posty na kan­didátce jedné z nich? Odhady politologů se velmi liší. Téměř jisté je jen to, že od procesu se striktně distancují Piráti. "Je to nová strana, která založila svou existenci na kritice všech ostatních," vysvětluje Pink. "Nyní se navíc cítí být hlavním představitelem opozice, takže ti do toho spíš nepůjdou," domnívá se.

Ideální model volební spolupráce demokratické "čtyřky" by podle Pinka měl vycházet z nejpravděpodobnějšího uspořádání budoucí vlády. "Tedy ODS s podporou KDU-ČSL + TOP 09 + STAN. Čili jedna strana s podporou ostatních," popisuje.

Naopak podle Josefa Mlejnka by smysl dávala jen kon­zervativní předvolební koalice ODS a lidovců. "Pro ODS je nyní lepší sázka na to, že TOP 09 zůstane pod pětiprocentní laťkou a ona pak přebere zbytek jejích voličů," tipuje. Politolog Jan Bureš z Metropolitní univerzity Praha zase soudí, že když ODS dává dlouhodobě najevo neochotu obětovat značku vytvořením jediné nové strany a když lidovci, starostové ani topkaři nejsou ochotní vplout do ODS, výsledkem může být jen integrace tří menších stran vedle samostatné ODS.

Jenže spojení je jenom část letenského "úkolu" od Mináře. Až se v příštím roce sejdou vrcholné sněmy opozičních demokratických stran − už v lednu proběhne sjezd KDU-ČSL i kongres ODS (sněm TOP 09 proběhl už letos v listopadu) −, hned se ukáže, jak jsou na tom s přitažlivostí a srozumitelností svých vizí. I jak moc stojí o příliv nových členů a jak strhující osobnosti mohou nabídnout do společného projektu.

Největší problém: lídr

Zatím se zdá, že ani v jednom nic moc. Tři ze čtyř lídrů opozičních demo­kratických stran − Markétu Pekarovou Adamovou, Petra Fialu a Víta Rakušana − zatím známe jako kvalitní, ale spíš rutinní poslance. A z řad lidoveckých poslanců v lednu zřejmě vzejde i nástupce končícího šéfa KDU-ČSL Marka Výborného.

"Strany musí voličům předložit důvěryhodnou vizi radikální reformy české společnosti ve všech oblastech společenského, ekonomického, sociálního i politického života," zdůrazňuje politolog Jan Bureš z Metropolitní univerzity Praha. "Musí namixovat pravicová i levicová řešení. Neměly by mluvit pouze o záchraně demokracie a boji proti Babišovi, protože to většinu voličů neoslovuje," varuje.

Největší problém však bude podle Bureše právě lídr. "Mezi politiky dotyčných stran nevidím charismatickou osobnost, která by mohla elektrizovat davy a zároveň byla přijatelná pro všechny pravicové strany jako jednotný kandidát na premiéra. Personální vyprázdněnost je dnes jedním z hlavních problémů české politiky," konstatuje.

Času k integračnímu, programovému i personálnímu "zintenzivnění" má demokratická opozice zatím ještě dost. Nesmí jej však během příštího předvolebního roku ztrácet zbytečnými antibabišovskými šarvátkami, ale věnovat sama sobě.