Digitalizace Česka? Shnilý dům s novou fasádou, říká Michal Bláha

Česko je mistrem ve vytváření digitálních strategií, koncepcí a dalších nosných dokumentů, v praxi se je ale nedaří naplňovat − tedy alespoň ne tak, aby přínos digitalizace mohli ocenit i běžní lidé. "Je to obrovská změna, která bolí v soukromé sféře a ještě více bude bolet ve státní sféře," vysvětluje Michal Bláha, který se už několik let snaží přimět české politiky k tomu, aby uchopili digitalizaci za správný konec.

Digitalizace v Česku dosud vázla. Současná vláda přišla s novými koncepcemi, které měly situaci změnit, jako třeba program Digitální Česko. Jak se je daří naplňovat? Nezůstávají pouze na papíře?

Lidé z Hospodářské komory mi v roce 2016 říkali, že pro digitalizaci máme 46 strategických dokumentů a koncepcí, z nichž se plní přibližně pět procent. Drtivá většina z nich navíc vznikla jen kvůli tomu, aby vznikla, na základě nějaké povinnosti nebo proto, že s tím byly spojeny evropské peníze. Situace se od té doby dramaticky nezměnila. Většina koncepcí nedokáže naplnit to, co obsahují. Když si například člověk přečte vládní prohlášení programu Digitální Česko, připadá mu to skvělé. Pak si ale přečte technický dokument, kde je vše popsané do detailu, probíhající realitu, a tam už vyskakují problémy.

Jaké problémy digitalizaci v Česku doprovázejí?

Pokud bych měl digitalizaci Česka charakterizovat, je to shnilý dům s novou fasádou. Máme tu velmi dobré základy staré osm až deset let − to jsou datové schránky nebo základní registry. Pak máme Portál občana, což je skvělá, nová fasáda. A mezitím jsou více či méně zdigitalizované procesy veřejné správy. Máme digitalizované skoro všechno, ovšem každá věc je digitalizovaná jinak a málokterá dobře. Výsledek je velmi roztříštěný.

? Máme digitalizované skoro všechno, ovšem každá věc je digitalizovaná jinak a málokterá dobře.

Hlavní problém české digitalizace tedy spočívá v tom, že není řízená. Digitalizace je totiž redesign státu, návrh mnoha procesů s využitím výhod digitálního kanálu, který umožňuje dělat věci, jež na papíře nejsou. Stát místo toho vezme existující cestu papírů a překlopí ji do počítače. Nic nezmění a využije jen zlomek výhod digitalizace nebo taky žádnou. Každý úřad, každé ministerstvo to navíc dělá úplně jinak, takže občan je zmatený. Když přišla před dvěma roky vláda Andreje Babiše s tím, že digitalizace je jejich priorita, ustanovili pozici digitálního zmocněnce. Ta sice existovala už dříve, ale byla úplně bezzubá. Nový post vypadal, že bude vlivný, ale ve skutečnosti pan Dzurilla (vládní zmocněnec pro digitalizaci a IT Vladimír Dzurilla − pozn. red.) nemá nástroje ani pravomoci na to, aby mohl digitalizaci řídit. Funguje jako vyjednávač, nikoliv jako lídr či šéf digitalizace.

Jak má tedy digitalizace podle vás vypadat?

Digitalizace je v podstatě inovační projekt a inovace bývají často radikální. Často nestačí modifikovat stávající proces, ale musí se změnit vše, co je s ním spojené. Pokud nám tu 20 let běží nějaká úřednická činnost, jako je vyřizování sociálních dávek, nového řidičáku, odevzdávání daní, tak pro elektronickou formu musím tento proces od začátku předělat. Je to obrovská změna, která bolí v soukromé sféře a ještě více bude bolet ve státní. Stojí za tím velké množství práce a také změna mentality. Musíme odhlédnout od současného stavu a s čistým hledím zkusit ten problém vyřešit moderně.

Můžete to přiblížit?

Dám příklad. Když se vám narodí dítě, musíte o tom informovat přibližně pětadvacet úřadů. Fungujete ale jako posel informace, kterou o vás stát už má. V základních registrech se to objeví během několika hodin, maximálně dnů. Přístup k tomu mají všechny zodpovědné úřady a organizace. Problém je, že z toho nečerpají. Kdybych digitalizoval narození dítěte a udělal to špatně, vznikne aplikace nebo webová stránka, která rodičům napíše: "Gratulujeme, máte dítě. Nezapomeňte, že musíte zavolat na pojišťovnu, na úřad sociálního zabezpečení, že musíte požádat o dávku…" Správný postup je takový, že když se vám narodí dítě, tak vám do datové schránky, státní mobilní aplikace nebo doporučeným dopisem přijde gratulace s tím, že stát vás automaticky přihlásil k přídavkům na děti. To, co musíte udělat vy, je kliknout či dát státu vědět, že souhlasíte, či nesouhlasíte. Pětadevadesát procent občanů bude souhlasit a proces u nich proběhne automaticky. Pět procent bude mít nějaký problém a ti mohou jít věc vyřešit na úřad.

Co konkrétního by podle vás mělo Česko udělat, aby se správně digitalizovalo?

Pokud chcete dělat nějaký transformační projekt, tak to musí být řízeno centrálně. Všude na světě − ať už to byli pionýři, jako jsou Estonsko, Velká Británie, anebo špičky digitalizace jako Německo či Dánsko − dělali transformační projekt. Centralizovali rozhodování, vizi a decentralizovali samotnou realizaci změny. Naučili se to od soukromé sféry, která je v tomto přirozeně napřed. Vždycky vznikla nějaká organizace, ať už v rámci ministerstva nebo odboru při Úřadu vlády, která měla pravomoci řídit určitou část digitalizace. Taková organizace musí mít bič, sílu to prosadit. Bičem jsou obvykle peníze − zkrátka kdo nedělá změnu v souladu s vizí digitalizace, ten je nedostane.

Druhou věc, kterou potřebujete, je cukr. Cukrem jsou desítky konzultantů, zkušených lidí ze soukromé sféry, kteří si už prošli transformací jinde a mají zažité základní principy transformačních procesů. Právě oni to musí naučit lidi ve státní správě, změnit jejich chování, uvažování a realizaci projektů, aby se podařilo dosáhnout požadovaných změn. A za třetí, Česko potřebuje extrémně otevřenou komunikaci úspěchů i neúspěchů. Když dnes ministerstvo udělá chybu, tak to tají. Inovační trasa je ale vždycky plná chyb, postupujete malými krůčky. Dítě se také naučí chodit tím, že padá. Mimochodem, v Česku obvykle končíme v první fázi. Někomu dáte do ruky bič, on s ním začne zběsile mrskat kolem sebe, ale tím to končí.

Proč Česko od Velké Británie nebo Estonska tento postup neodkoukalo?

Pan Dzurilla se potkává s lidmi z úspěšných zemí i s konzultačními společnostmi. Já jsem součástí jeho týmu a sám jsem u řady prezentací byl. On o té potřebě samozřejmě ví, ale nepodařilo se mu o potřebné změně vládu přesvědčit.

Kdo by měl změnu odstartovat? Vláda?

Ano. Důvod, proč se to nestalo, vnímám jako politický. Digitální agenda spadá pod ministerstvo vnitra, ale poměrně silnou roli mají i jiné resorty, zejména ministerstvo práce a sociálních věcí a ministerstvo financí, jejichž úředníci se chovají jako kohouti na jednom poli. Vnitro navíc spadá pod ČSSD, zatímco ministerstvo financí pod hnutí ANO. Teď si představte, že potřebujete dostat digitalizaci na jedno místo. Vytvoříte post digitálního koordinátora, který vede nominand hnutí ANO, a přijdete za ministrem vnitra Hamáčkem a řeknete mu, že digitalizaci vnitru vezmete a dáte ji Dzurillovi z ANO. To se mu rozhodně líbit nebude.

Pokud by byl náš premiér silným premiérem, tak by se mu to povedlo, podobně jako v Británii nebo Německu, kde byly také koaliční vlády. Naše koalice se ale na tomto dohodnout nedokáže. Hlavní problém ale u nás nastává v tom, že stát bere občany jako nevolníky. Stát se přitom k občanům musí chovat tak, jako by to byli jeho zákazníci. Naše úředníky ale nikdo nevedl k tomu, aby se chovali k občanům prozákaznicky. Změna bude trvat dlouho, ale musí se s tím začít. Těžkou změnu přitom efektivně uděláte pouze tak, že ji řídíte z jednoho místa.

? Naše úředníky nikdo nevedl k tomu, aby se chovali k občanům prozákaznicky. Změna bude trvat dlouho.

Pokud se podíváme na dosavadní pokrok v digitalizaci státní správy, máme tu už zmíněný Portál občana, jímž se chlubí právě ministerstvo vnitra. Jedná se skutečně o posun na cestě k digitálnímu státu?

Portál občana je ta nová skvělá fasáda, o které jsem hovořil na začátku. Pod fasádou je to ale shnilé. Cesta, kterou se informace do Portálu občana dostávají, je hodně komplikovaná a omezená. Portál je nicméně ve svých začátcích, potenciál teprve ukáže, ale už nyní je to velký úspěch. Technologicky je velmi moderní, jedná se o anomálii ve státní správě. V tuto chvíli je ale Portál občana pouze nástěnkou, na níž se shromažďují informace z různých míst, nemůžete tam vyvolat žádnou akci, třeba požádat o dávku nebo řidičský průkaz. To se bude postupně měnit, což je pozitivní.

Ministerstvo vnitra získalo na Portál občana podporu z fondů Evropské unie. Je dobře, že unie dotuje digitalizaci Česka? Nevznikají pak projekty jen kvůli tomu, že na to získáme evropské peníze?

Je dobře, že EU takové projekty podporuje. Ona ví, kde zaostáváme, kde je zapotřebí akcelerace. Problém není v tom, zda by nám unie měla či neměla dávat peníze. Problém je v tom, jak s těmi penězi pak nakládáme. I proto musíme ten "shnilý dům" opravit a nevěnovat se jen nové fasádě. Jinak se nám evropské peníze v tom bahně uvnitř utopí.

Sám říkáte, že digitalizace státu musí být radikální a bude třeba odvést spoustu náročné práce. Proč by to ale Česko vlastně mělo podstupovat? Jaké výhody z digitalizace vyplývají?

Digitalizací se výrazně zprůhlední rozhodování státu. A pokud ji uděláme pořádně, tak se rozhodování a související pravidla i zjednoduší. V okamžiku, kdy máte automatizovaný a digitalizovaný proces rozhodování, je dobře vystopovatelné, jak kdo a proč rozhodl. Úřady budou také díky automatizaci rozhodovat o hodně rychleji, dávky na děti a podobné záležitosti už nebudou počítat úředníci, ale počítače, které to budou mít hotové během několika sekund. Největším benefitem ale je, že stát bude občany obtěžovat méně než dnes. Občan už nebude muset stát o nic žádat, ale ten mu automaticky poskytne to, na co má občan ze zákona nárok.