Čínu čeká velká transformace ekonomiky, jinak se mezi vyspělé nedostane ani za 30 let, říká tamní děkan

Čínský prezident Si Ťin-pching předloni dekla­roval, že až Čínská lidová republika oslaví v roce 2049 sté výročí své existence, měla by být "velkou moderní socialistickou zemí" s rozvinutou ekonomikou. Aby Čína tohoto ambiciózního cíle dosáhla, bude muset zajistit ještě dalších třicet let robustní hospodářské výkonnosti a inkluzivního rozvoje. Otázka zní jak.

První krok k zodpovězení této otázky vede přes pochopení, co bylo hnacím motorem dosavadních čínských úspěchů. Seznam je působivý: tři desítky let s dvouciferným růstem HDP, prudký vzestup míry urbanizace z 18 procent v roce 1978 na 57 procent v roce 2016 a rychle mizející chudoba − podle čínských standardů z 250 milionů lidí v roce 1978 na 50 milionů v roce 2016. Při tomto tempu Čína během příštího roku chudobu zcela eliminuje.

Lidová republika však neprosperovala od začátku. Právě naopak: Maův vysoce dogmatický a centralizovaný přístup ztělesněný v katastrofální politice Velkého skoku vpřed a ve fanatické kulturní revoluci nejen zabránil zemi v technologickém pokroku, ale dotlačil ji na pokraj kolapsu.

Podle čínské státní plánovací komise přišla desetiletá kulturní revoluce Čínu do konce roku 1977 na 70 miliard dolarů v podobě poklesu národního důchodu. Prvních 30 let existence lidové republiky navíc přineslo jen velmi malé snížení chudoby. V roce 1978 žilo téměř 84 procent obyvatel Číny pod mezinárodní hranicí chudoby.

Vše se změnilo v roce 1978, kdy Maův nástupce Teng Siao-pching začal realizovat svou strategii "reforem a otevírání se světu". Díky této změně kurzu, která kladla důraz na neustálé experimentování, sledování situace a adaptaci, se Čína plnou rychlostí vydala na dráhu industrializace.

Během tohoto procesu vláda podněcovala příliv zahraničního kapitálu, aby rozproudila růst v sektorech s potenciálními komparativními výhodami. Díky tomuto přístupu se ekonomika navzdory obrovskému domácímu trhu stala nesmírně závislou na vnějším obchodu. Podle Světové banky představoval obchod v roce 2017 téměř 38 procent HDP − to je stále pozoruhodně vysoký poměr.

Zpočátku Čína kvůli absenci vybavení a know-how materiály pro zpracovatelský průmysl ani nedovážela − zpracovávala a kompletovala převážně materiály poskytnuté zákazníky. A jakmile si začala potřebné vybavení obstarávat, přicházelo do značné míry od zahraničních investorů, takže místním firmám zůstávaly jen skrovné výnosy. Teprve v 90. letech začala zpracovávat vyšší podíl dovážených surovin. Tento pomalý začátek jen podtrhuje čínskou strategii využívat silných stránek rozvinutých ekonomik k překonávání vlastních slabin.

Jak Čína hromadila zkušenosti a kapitál, kterýžto proces se v 90. letech urychlil, začala tento přístup zintenzivňovat a otevřela hraniční města, aby přilákala další přímé zahraniční investice. Čínská vláda také podněcovala místní firmy, aby zakládaly společné podniky se zahraničními protějšky. Díky tomu se z Číny stalo globální centrum výroby.

Země se však nespokojila s pozicí u dna globálních hodnotových řetězců a pokračovala v cestě vpřed: usilovala o rychlý technologický pokrok a neustálé zkvalitňování průmyslu. Díky tomu se jí v posledních 15 letech podařilo svou závislost na zahraničním kapitálu dramaticky snížit.

V posledních deseti letech však čínský růst výrazně zpomaluje. Vzhledem k dlouhodobé povaze faktorů způsobujících tento pokles − včetně slabší globální poptávky po čínském exportu, extrémně vysokého poměru přidané hodnoty ve výrobě k HDP a klesajícího počtu obyvatel v produktivním věku − bude tento trend pravděpodobně pokračovat. Chce-li tedy Čína do roku 2049 dosáhnout statusu rozvinuté ekonomiky, bude muset zavést ve svém růstovém modelu významné změny. Čínské vedení si to uvědomuje. Úřady už připustily, že časy dvouciferného růstu HDP jsou pravděpodobně u konce, a pracují na omezení růstu úvěrů a obecněji na snížení dluhu a finančních rizik, aby trend zpomalujícího růstu zvládly. Navíc se snaží podnítit nový růst v technologicky vyspělých sektorech. Za tímto účelem urychlily otevírání kapitálového a finančního trhu.

Chce-li však Čína realizovat Siovu vizi, musí jít dál a od základů přetransformovat svůj růstový model tak, aby zajistila vyšší růst příjmů na domácím trhu po dobu celé generace. Prudké a trvalé zvýšení domácí poptávky je pro to klíčovým předpokladem. To si pro začátek vyžádá pokračující rychlou urbanizaci, kdy se počet obyvatel rozvinutějších měst v příštích 30 letech zvýší až o 250 milionů.

Dosažení Siova cíle bude navíc záviset na pokračujícím růstu poptávky po fyzické infrastruktuře a mohutných firemních investicích do strojů a vybavení. To bude vyžadovat rychlejší pokrok při otevírání přístupu k potlačovaným a chráněným tržním sektorům, zejména k sektoru služeb, a to nejen pro zahraniční podniky, ale také pro soukromé čínské firmy. Stručně řečeno, Čína musí učinit zdroj růstu ze své značné velikosti. Přitom je ovšem zapotřebí zajistit spravedlivou domácí konkurenci a tím zvrátit deset let trvající pokles důvěry soukromých firem v investice a zlepšit celkový růst produktivity v ekonomice.

Orientace na export Číně v posledních čtyřech desetiletích nepochybně dobře posloužila. V následujících 30 letech však bude klíčem k úspěchu uvolnění obrovského potenciálu čínského domácího trhu, a to zejména odstraněním institucionálních bariér, které brání expanzi kreativity soukromých podniků. Teprve pak se může Čína posunout od napodobování svých rozvinutých protějšků k tomu, aby se stala světovým lídrem v oblasti inovací.

© Project Syndicate, 2019