Z rozpočtu se stává taková hezká česká pohádka. Nejprve to vypadá, že vyhraje škrtací zlo. Ale pak se stane zázrak a ministerstvo financí najde kouzelné dodatečné miliardy.

Že veřejné rozpočtování v Česku za nic nestojí, se všeobecně ví. Dokonce je v tom záměr. Premiér Andrej Babiš dotáhl ještě jako ministr financí k dokonalosti trik, že se do plánu státních financí napíše obrovská sekyra a pak se oslavuje mnohem lepší výsledek. Když si na rok 2016 napsal minus 70 miliard, bylo to nakonec plus 62 miliard. Jeho nástupkyně Alena Schillerová ovšem nijak nezaostává. V roce 2018 dokázala z minus padesáti miliard vykouzlit dvoumiliardový přebytek.

Jedna věc v rozpočtování i přes tyto kejkle však platila. I pokud byly vládní koalice seberozhádanější, když se v červnu schvalovaly výdajové rámce, už všechny vládní strany byly plus minus dohodnuté na bolestivém kompromisu. A letní kolečko ministrů na financích bylo už jen o detailech.

I to vláda ANO a ČSSD zrušila. V červnu ČSSD pro výdajové rámce nehlasovala a spustila kanonádu zhruba za 20 miliard. Do toho vypukla bizarní kauza s ministrem kultury, a tak Schillerová dostala od Babiše příkaz, aby ČSSD byla odškodněna za politické ztráty miliardami. A sečteno podtrženo tak ministerstvo financí rozdalo oproti červnovému návrhu už o 17,7 miliardy víc. A to nás ještě čeká přetahovaná o platy státních zaměstnanců, kde ministerstvo začalo na dvou procentech a odboráři na osmi. Přičemž každé procento navíc je zhruba miliarda.

Zároveň schodek dle Schillerové drží jako helvétská víra stále na minus 40 miliardách.

To je opravdová záhada a vše lze vysvětlit jen tradicí tuzemské kvalitní pohádkové tvorby v barrandovských studiích.

Máme tak nejen zcela rozvalené veřejné rozpočtování, ale už jsme zdevastovali i systém výdajových rámců, tedy základních limitů rozpočtu.

Je nepochopitelné, že si sněmovna nechává u základního zákona země líbit exekutivní zvůli, kdy výsledky rozpočtu létají kouzlem o desítky miliard sem a tam, různě se nachází zašantročené miliardy a rozpočet se dá nafukovat, aniž by stoupl schodek.

Politicky to možná smysl dává, ekonomicky je to ale tragédie.

Související