Tvrdý postoj vůči Číně urychlí úpadek USA

V nedávném vydání čtrnáctideníku New York Review of Books poznamenává historik Adam Tooze, že "pokud se celé americké politické spektrum na něčem shodne, pak na potřebě zaujmout tvrdší linii vůči Číně". Má pravdu: v této konkrétní otázce jsou zajedno váleční jestřábi, liberální internacionalisté i ti, kdo vždy hledají vinu u druhých. Všichni dospívají k závěru, že Spojené státy potřebují ochránit své relativní postavení na světové scéně, a proto je nutné umenšit postavení Číny.

To je ovšem špatný přístup k problému. V krátkodobém měřítku by Spojené státy zajisté dokázaly způsobit Číně obrovské škody prostřednictvím cel, zákazu nákupu technologií a dalších nástrojů obchodní války. Zároveň by tím však nesmírně poškodily samy sebe a Číňané by na­konec utrpěli méně. Zatímco čínská vláda může skoupit produkty vyrobené v Číně, které se do té doby prodávaly v USA, a zabránit tak masové nezaměstnanosti a sociál­ním nepokojům, americká vláda může u zaměstnanců, kteří se kvůli ztrátě čínského trhu ocitli bez zaměstnání, těžko udělat totéž.

Světový jeliman

Ve střednědobém měřítku pěti až deseti let by USA narážely na ještě větší problémy, protože Čína by začala nahrazovat americké zákazníky a dodavatele evropskými a japonskými. Amerika, která právě svůj vztah s Čínou rozcupovala, naopak bude jen těžko přesvědčovat ostatní, aby zastoupili Čínu v roli obchodního partnera a zdroje investic. Hrát roli světového jelimana koneckonců něco stojí.

Proto je veskrze předvídatelné, že snaha Spojených států "dělat na Čínu ramena" urychlí jejich vlastní relativní úpadek a v podstatě Číně dopřeje semihegemonii, ke které se tato země už dnes blíží. Pokud jde o geopolitické nebo i vojenské možnosti Ameriky, i těch už zbývá poslední hrstka. Po více než dvou letech chaotického jednostranného chování promrhala Trumpova administrativa jakoukoliv případnou šanci spolupracovat na omezování vlivu Číny s jinými zeměmi.

Po Trumpově nečekaném volebním vítězství v roce 2016 se republikánští kongresmani, kteří tvrdili, že podporují volný obchod a měkkou sílu Ameriky, mohli pokusit vymezit nové administrativě mantinely. Místo toho se k této sektě připojili a od té doby fungují jako Trumpovi patolízalové. Po letech Trumpova působení jsou americká spojenectví těžce oslabená, dokonce více než po katastrofálních válkách někdejšího prezidenta George W. Bushe. Spojené státy už nikdy nezískají zpět postavení, které měly v roce 2000, a pravděpodobně nedokážou obnovit ani chatrnou, ale stále slušnou geopolitickou pozici, jíž se těšily v roce 2016.

Pokud jde o vojenské řešení, je docela dobře možné, že Trumpova administrativa pracuje s vizí nové studené války s příležitostnými záblesky horké války v zastoupení. Nikdo přitom nemá reálnou představu, jak by studená válka v jednadvacátém století vypadala. Můžeme si být vcelku jistí, že by neobnášela jadernou konfrontaci, masové rozmístění armád, podněcování ozbrojených povstání na koloniálních územích ani žádné jiné formy imperiálního avanturismu, jež definovaly původní studenou válku. Vzájemně zaručené zničení stále (doufejme) vylučuje možnost oboustranných jaderných útoků či mobilizace konvenčních sil a žádné skutečné koloniální mocnosti už na světě nezůstaly.

Když člověk vezme v úvahu všechny "neznámé neznámé" spojené s kybernetickou válkou, nezůstane mu žádný životaschopný model. Lze předpokládat, že případný velmocenský konflikt by měl podobu "pokračování politiky jinými prostředky", jak to nazval pruský generál Carl von Clausewitz; nevíme ovšem, jak by takové pokračování vypadalo. Vzhledem k těmto nejistotám je pošetilé pokračovat v politice jakýmikoliv jinými prostředky než politikou samotnou.

Návrat ke kořenům

Co by tedy USA měly dělat, aby upevnily svou pozici vůči Číně? Pro začátek by mohly ukázat, že mají kompetentnější a méně zkorumpovanou vládu než Čína − a že jsou stále zdravou demokracií, která lpí na vládě zákona. Zároveň by mohly pracovat na zlepšení svého sektoru špičkových technologií, vítat zaměstnance i myšlenky z celého světa a štědře je odměňovat. Mohly by dát najevo, že dokážou překonat politický pat, napravit porouchaný zdravotnický systém, dostat infrastrukturu na úroveň jednadvacátého století a investovat do nových zdrojů energie. Konečně by mohly začít omezovat ne­úměrný politický vliv superboháčů. A znovu by se mohly stát společností, v níž se všichni občané těší vyšší životní úrovni než jejich předchůdci, protože se plody hospodářského růstu rozdělují spravedlivě.

Stručně řečeno by se USA mohly začít stávat tím, čím by byly, kdyby v prezidentských volbách v roce 2000 zvítězil Al Gore, kdyby Hillary Clintonová porazila Trumpa a kdyby Republikánská strana neopustila své vlastenectví. Taková Amerika by měla úctu světa a víc než dost diplomatické síly potřebné k tomu, aby mohla uzavřít konstruktivní a strategicky zdravou úmluvu se stoupající Čínou. Chce-li Amerika vyřešit stěžejní geopolitickou výzvu tohoto století, musí se dívat dovnitř, ne do zahraničí.

© Project Syndicate, 2019