Za minulý rok banky a spořitelny trhly rekord a jejich souhrnný čistý zisk stoupl meziročně o devět procent na 82,1 miliardy korun. A i první čtvrtletí letošního roku ukazuje, že jízda pokračuje: souhrnný čistý zisk se meziročně zvýšil o 128 milionů na 18,3 miliardy korun. Stouply zisky z finanční činnosti i úrokové výnosy.
Vedení bank ale tuší, že brzo bude hůře. Letitá argumentace, že konzervativní české banky nepotřebovaly za hospodářské krize pomoct, tak je nechme na pokoji dělat jejich byznys, je pryč. Místo toho nastupuje touha politiků sáhnout si na jejich zisky, které z velké části odplývají na dividendách do zahraničí. Nejdryáčničtější jsou sociální demokraté se svým heslem "Banky, nebo děti", kterým chtějí koaliční ANO dotlačit k sektorové dani, aby bylo na sociální výdaje.
Hnutí ANO to blokuje, místo toho však vzniká Národní rozvojový fond, do kterého největší banky "povinně volitelně" odvedou pro začátek šest miliard. Těm se to samozřejmě nelíbí, ale selské počty jsou jednoduché − je to méně, než kolik by je stála sektorová daň ČSSD, takže raději volí soft verzi dodatečného zdanění.
Sáhnout si na zisky bank může být jistě legitimním politickým rozhodnutím, ale čeští politici ukazují, že bankovní kasařina jim tedy moc nejde.
Andrej Babiš odmítá jakékoliv sektorové zdanění bank (které mimochodem ve velkém úvěrují jeho životní výtvor Agrofert). S tímto argumentem například Česko stále odmítá daň z finančních transakcí, kterou razí už jedenáct států EU. Ale najednou tento odpůrce sektorové daně chce po bankách šest miliard bokem. Ještě komičtější je ČSSD. Jejich vlády zprivatizovaly banky do zahraničních rukou a nyní se diví, že po investiční fázi si vlastníci přirozeně chtějí užívat dividendy.
Nejrozumnější politika, jak pustit bankám žilou, by byla donutit je více reinvestovat a úvěrovat v České republice zajímavé malé i velké investiční příležitosti. A když už banky speciálně danit, tak pokud možno celounijně. Ale to je pro české politické kasaře asi příliš obyčejná a nudná cesta k bankovním trezorům.