Aktuální číslo časopisu Ekonom
Josef PravecUmělá inteligence jednou může nahradit člověka a podle kybernetika Jana Romportla ze společnosti O2 to bude trvat nejméně sto let. Nejdříve půjde o umělou inteligenci v úzkém slova smyslu, která vlastně už nastupuje, tedy o automatizaci a robotizaci. Ta uvolní cestu kreativitě a současně zvýší produktivitu firem, které na ni vsadí. Nezbytné ovšem bude přerozdělování, které vytvoří prostor, aby ti lidé, které stroje přece jen vytlačí z výroby, mohli pracovat v rozmanitých komunitních projektech. Za pár desítek let by se měla zrodit rovněž superinteligence a existovat na obřích výpočetních klastrech paralelně vedle člověka. Na jednu stranu sice jde o riziko, hlavně pokud by si ji přivlastnily sociopatické korporace. Na straně druhé, pokud se ji podaří stvořit transparentně a tak říkajíc "dobře", mohla by se díky svým schopnostem stát další velmocí. A pomáhat odstraňovat civilizační hrozby, například nebezpečí jaderné války, říká Romportl.
Je umělá inteligence pro české firmy přínos, nebo hrozba?
Bude to přínos. Velké společnosti na ni mít budou a malé by se měly zaměřit i na její vývoj. Tím mám na mysli například startupové prostředí.
Nejde ani tak o start-upy, ale o normální malé a střední firmy. Půjde asi o nemalé investice.
Ve všem, co české firmy vytvářejí, jim ale ta úzká, aplikovaná umělá inteligence bude pomáhat.
Jenomže firmy, které na ni nevsadí, asi začnou ztrácet oproti konkurenci, která na ni spoléhat bude.
To se stát může. Hlavní bude, aby firmy vůči umělé inteligenci neměly předsudky a aby ji zaváděly. A na světové úrovni. V oblasti AI teď všichni máme stejnou startovací čáru, není to jako v roce 1989, kdy jsme byli pozadu. Pokud jde o peníze, nemyslím, že by zavádění umělé inteligence bylo nějak drahé. Mluví se o tom, že například IBM Watson se dnes často nabízí za zlomek toho, za kolik by ji jinak rádi prodávali. Ti, kdo ve velkém byznysu rozhodují, umělé inteligenci zatím moc nevěří, a ona se proto musí podbízet. Lidé, kteří ji vytvářejí, se ji také do byznysu snaží dostat za každou cenu a vykázat skutečný úspěch. Pokud se tedy nějaká firma pro automatizaci na základě umělé inteligence rozhodne, bude ji to na začátku stát přibližně stejně jako standardní způsob jejího fungování, ale stane se při troše štěstí konkurenceschopnější.
Hlavní bude, aby firmy vůči umělé inteligenci neměly předsudky a aby ji zaváděly. Nemyslím si, že by to bylo drahé.
Takže nějaké státní programy, dotace či vstřícná daňová politika jsou zbytečné?
Ke státním zásahům jsem skeptický a obávám se, že často vedou k neefektivnímu přerozdělování. I když uznávám, že psychologicky by šlo o docela dobré gesto, protože by to pozvedlo důvěru. Když třeba ČNB do něčeho jde, tak se také zvedne důvěra investorů. Obával bych se ale, že pokud by do této oblasti začalo najednou zasahovat mnoho hráčů, bylo by to asi kontraproduktivní. Od státu bych především čekal, že vyjádří důvěru k zavádění umělé inteligence a bude v této oblasti garantovat etické nakládání a nastaví mantinely. Zajistí vzdělávání a postará se o ochranu soukromí i dat. Na místě jsou i peníze na progresivní výzkumné granty. Ale k tomu stačí Technologická agentura České republiky. Když ta bude dobře fungovat a spolupráce mezi univerzitami a firmami bude skutečně na úrovni, bude to super. Jako v Izraeli. Určitě bych ale nezakládal stovky nových dotačních titulů.
Kterých oborů se u nás umělá inteligence může týkat?
Většinou se říká, že všech oborů. První na řadě jsou ty, kde stroj začne práci vykonávat lépe než člověk. Montáže a kompletace čehokoliv. To je místo pro robotizaci. Člověk je tam ne kvůli kvalifikaci, ale kvůli svým běžným kognitivním schopnostem. Tedy že vidí, slyší a má určitou manuální zručnost. Jde o náhradu nejhůře placené práce, většinou někde u pásu. Na vyšší úrovni jde třeba o právníky: mnoho koncipientů sestavuje ohromné množství rešerší a opět jde vlastně o otrockou práci. Já velký prostor při využití umělé inteligence vidím v lékařství. V této chvíli je medicína z regulatorních i legislativních důvodů pro její implementaci nejhůře prostupným prostředím. Přitom jsem za své startupové praxe viděl mnoho aplikací, které by mohly pomáhat.
Jde v medicíně o dílčí věci, nebo o komplexní záležitosti?
Zatím spíše o dílčí. Neuronové sítě umí velice dobře rozeznávat jakékoliv vzory, akustické i obrazové. Nabízí se tak například zpracovávání rentgenologických snímků či snímků z magnetické rezonance. I jakákoliv diagnostika, kdy lékař musí vzít výsledky a vyhodnotit je. To by už leckdy uměl stroj lépe. Neříkám, že vždy, ale překvapivě často ano. Je to však podobné jako v letadlech, kde také stále musí být kapitáni, ačkoliv to jsou už jen úředníci a jejich hlavní rolí je prostě vědomě nést zodpovědnost. I ve zdravotnictví musí být morální autorita, která v případě, že se něco pokazí, ponese zodpovědnost a je potrestatelná.
Teď se bavíme o tom, co je už z technického hlediska možné. Ale co samořiditelná auta: nepřibrzdil se jejich nástup právě kvůli technologii?
Všichni, kdo se kolem strojového učení pohybují, vědí, že to tak rychle nepůjde. Mnoho firemních vývojářů i odborníků z akademické oblasti se proti bublině přehnaných očekávání bouřilo − byla naprosto nesplnitelná. A to inženýři vidí hlavně problémy technické, aby to fungovalo lépe než nadprůměrný řidič, a často nedohlédnou k otázkám sociálním a etickým. Ty jdou hned ve druhém sledu. To je to dilema, zda má autonomní vůz, když se ocitne v kritické situaci, porazit dva dospělé, nebo jedno dítě. Když dnes někdo při havárii strhne volant, aby se sám zachránil, a srazí při tom chodce, tak se přihlíží k tomu, že vlastně šlo o instinktivní chování a o náhodu. Pro stroj ale půjde o naprosto racionální rozhodnutí ve smyslu, zda zabít vlastního jezdce, či někoho jiného…
Přičemž automobilky budou nabízet program, který ochrání řidiče, protože ten by jinak neměl důvod vůz kupovat.
Přirozeně. A tak, i když nejsem dobrý futurolog, předpokládám, že pět až deset let bude trvat, než se vyřeší technické problémy. Deset až patnáct let potrvá zajištění souvisejících etických a právních záležitostí, což bude složitější. Třicet let potrvá, než vyroste nová generace, pro niž samořiditelné vozy budou běžnou součástí dopravy. Když teď jdete přes přechod, nejdříve s přijíždějícím řidičem navážete oční kontakt a nějak se už domluvíte. Pak nic takového možné nebude. Autonomní vozidlo sice bude předvídatelnější než řidič, to může být magor, na druhou stranu bude chybět lidský rozměr. Dokonce se očekává, že lidé budou v blízké budoucnosti na roboty a samořiditelná auta poměrně často útočit. Takže bude nějakých 30 či 40 let trvat, než se po Praze budou zcela běžně prohánět autonomní vozidla jako převažující dopravní prostředek.
Dávky v nezaměstnanosti jsou peníze, které přicházejí tím nejhorším způsobem. Stejné peníze mohou jít tam, kde není infrastruktura pro kreativní práci. Na podporu komunitních projektů.
To asi mnozí budou docela zklamaní.
Něco se přece jen dít bude i dřív. V Kalifornii do pěti let začnou autonomní auta jezdit na dálnici v pro ně vyhrazených pruzích. Časem se to změní a všechny pruhy už budou pro ně a jenom jeden zůstane pro auta s řidičem. Pořád ale zcela autonomní a lidsky nekontrolované vozidlo do běžného městského chaosu nebude smět. Každopádně bude přibývat různých asistenčních programů.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 60 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
