Světové organizace snižují odhady světového růstu ekonomiky, ty české zase snižují odhady růstu české ekonomiky. Přestože nejde zatím o žádnou krizi, jako by každý vyhlížel za rohem katastrofu − z celní války USA s Čínou, brexitu, zpomalení Německa a mnoha dalších věcí. Pro příměry se chodí těsně před první světovou válku či do 30. let 20. století.

Tak katastrofičtí ale nemusíme být. Mnohem lepší je pro dnešek pojem "slowbalisation", tedy "zpomalizace", se kterým už v roce 2015 přišel Nizozemec Adjiedj Bakas a nyní ho opět připomněl časopis The Economist. Nemusí přijít žádná katastrofa, jen po prudkém rozvoji globalizace z let 1990 až zhruba 2010 přichází celosvětové zpomalení, které můžeme pocítit i v Evropě. Dá se to dokázat na spoustě dat. Nadnárodní firmy už tak nerostou, narazily na místní konkurenci. Přeprava zboží už přestala zlevňovat. Přeshraniční řetězce dodávají méně zboží. Přeshraniční investice klesají.

V politické rovině pak vidíme nespokojenost obyvatel s globalizovanou ekonomikou, která jim přitom přinesla tolik úspěchů a levného konzumu. A lídři to chápou či jsou nuceni se tomu přizpůsobit. Americký prezident rovnou rozjel tarifní válku s Čínou, ve Francii se prezident musí zase sklánět před hněvem žlutých vest. Jako by si svět musel nyní prožít to, co už dávno říkal Zygmunt Bauman: Globalizace spojuje, právě když zároveň rozděluje. Výsledkem ale není předválečný stav, spíše opětovné posilování lokálních vazeb a konec rychlého odbourávání překážek mezinárodního obchodu.

To není pro extrémně exportně orientovanou českou ekonomiku vůbec dobrá zpráva, ale nezbude nic jiného než se s tím vyrovnat a neděsit se každé desetinky, o kterou klesne mezinárodní obchod. Je ale jistě na škodu, že za těch dvacet let otevřených dveří jsme se nezařadili výše v globalizovaném potravním řetězci. Vytvořili jsme úspěšnou subdodavatelskou ekonomiku. Ale když nyní chceme více, zjišťujeme, že ty otevřené dveře se zase pomalu začínají zavírat. Globalizaci střídá "zpomalizace". A to docela rychle.

Související